Neúnavně proti zpátečnictví

(Text nabídnutý Rudému Právu v říjnu 1989, ale redakcí nepřijatý. Po 17. a 24. listopadu jej chtěli dodatečně otisknout, ale odmítl jsem, protože pro situaci po  „převratu“  byl již zastaralý, protože byl psán tak, aby prošel normalizační cenzurou a také proto, že po listopadu byl vlastně již nepotřebný.)

 Po celou existenci člověka a lidské společnosti je hlavním cílem lidského snažení osobní blaho každého jedince. Pojem blaha je široký a znamená uspokojování všech racionálních fyzických i duševních potřeb člověka. Potřeby a úroveň jejich uspokojování se mění v průběhu vývoje lidstva. Některé potřeby časem zanikají, ale obecně platí, že potřeby lidí neustále vzrůstají co do různosti i co do stupně uspokojování. Uspokojování potřeb individuí nebo skupin se často dostává do rozporu se zájmy ostatních lidí. Celé lidské dějiny jsou dějinami zápasů jednotlivců a skupin o získání výhod jedněch před druhými. Celou historií se však současně vine úsilí, najít takové společenské uspořádání,  které by zajistilo přiměřené a rovné blaho pro všechny, bez omezování zájmů druhých. Historickým vývojem dospělo lidstvo k poznání, že tyto podmínky splňují nejlépe: demokratický politický systém a socialistický systém ekonomický. Demokracie umožňuje rovné prosazování zájmů každého člověka a socialistická forma vlastnictví je předpokladem spravedlivého rozdělování statků hmotných i duševních.

Je zřejmé, že historické snažení většiny lidstva směřovalo k dosažení blaha pro všechny.  To se však vždy střetávalo se snahou silných jednotlivců a menšin, vládnoucích skupin a tříd a jejich přisluhovačů, prosadit své zájmy na úkor lidových mas. Tyto snahy se projevovaly z hlediska společenského vývoje vždy jako reakční, konzervativní a kontrarevoluční. Individuální a skupinové sobectví nemizí v žádné historické situaci a přetrvává i v naší společnosti. Uvědomovali jsme si to stále naléhavěji při narůstání neúspěchů  a rozporů našeho společenského zřízení, až jsme dospěli k uvědomění potřeby zásadní společenské přestavby a demokratizace našeho společenského systému. K požadavku, který se v různých formách objevuje postupně ve všech socialistických zemích. Přestavba, přestože byla zahájena z popudu komunistických stran, má v řadách strany a státního aparátu mnoho, více nebo méně, skrytých nepřátel. Jsou to jednotlivci, skupiny a vrstvy, které tyly z dosavadního systému, kdy nefungovala plně demokracie, a v hospodářství nebyly respektovány objektivní ekonomické zákonitosti.  Toho využívali  k prosazování své osobní nebo skupinové nadřazenosti, mocenské i ekonomické, privilegií v možnostech rozvoje osobnosti, zdravotní péči, společenských poct, titulů apod.

Pro tyto, dosud privilegované vrstvy, znamená opravdové uskutečnění společenské přestavby ohrožení a likvidaci jejich dosavadních pozic. A proto se přestavbu snaží při každé příležitosti zavádět do slepých uliček a její výsledky rozmělnit a zeslabit. Často používanou metodou zpátečníků je zastrašování důsledky rychlé a zásadní demokratizace a veřejné informovanosti nebo důsledky uplatňování tržního mechanizmu v ekonomické oblasti. Kritiku překonaných praktik v řízení společnosti a hospodářství nebo kritiku některých orgánů a osob vydávají za napadání socialistického zřízení vůbec. Při tom však konstruktivní kritice jde vždy jen o kritiku zúžené interpretace socialismu, jeho deformací v éře stalinismu a stagnace. U obhájců starých pořádků se nemusí vždy jednat  jen o pohnutky uchování ekonomických a mocenských výhod, ale často jde o projevy ideologického a teoretického dogmatismu. To nemůže překvapovat u lidí, kteří se s nimi ideologicky ztotožnili, a celý život je obhajovali a realizovali. Těžko lze u nich předpokládat, že upřímně sebekriticky zrevidují svojí dosavadní činnost a přiznají svůj podíl odpovědnosti. Většina těchto lidí není již schopna dnes nutné zásadní změny  myšlení. Proto svojí pokračující veřejnou činností většinou jen brzdí pokračující proces přestavby a škodí mu. Tito lidé nejsou schopni pochopit historickou  omezenost svých postojů a odejít z veřejného života a řídících funkcí.

Negativní aktivita těchto zpátečníků se projevuje na všech frontách společenské přestavby.

Například nedůvěra k samoregulačním možnostem tržního mechanismu a ke schopnostem pracovních kolektivů se prosadila v přípravě zákona o státním podniku. Již v diskusi k jeho návrhu byla často kritizována příliš zdůrazňovaná pravomoc zakladatele, tj. centra, na úkor práv podnikové samosprávy.  Kritika nedůslednosti zákona neustala ani po jeho přijetí. Přesto byl zákon přijat v podstatě podle původního návrhu, který nese rukopis jeho tvůrců, pracovníků centrálních úřadů. Není divu. Jeho tvůrci se snažili zachovat si dosavadní pozice, o nich jsou upřímně přesvědčeni, že jsou nezastupitelné.

 Snahy odpůrců přestavby se projevují i na úrovni podnikové sféry. Při ustavování samosprávných orgánů a ředitelů státních podniků a při formulování vnitřních pravidel řízení jsou prosazovány tendence, omezovat plné uplatňování demokratických principů a práv pracovních kolektivů při řízení podniku. Projevuje se to uvnitř velkých státních podniků (bývalých VHJ) snahou, nepřenášet rozhodovací pravomoci co nejblíže výrobní činnosti, ale zachovávat maximum rozhodovacích pravomocí podnikovému centru. To se pak projevuje z vnitropodnikového hlediska prakticky stejně, jako v dřívějších VHJ, se všemi negativními důsledky, které jsou známé. Formulací volebních řádů se omezuje demokratičnost výběru kádrů do orgánů a vedoucích funkcí na nejrůznějších úrovních. Prosazují se volby na základě pořadí v kandidátce, bez ohledu na získané počty hlasů. Kandidát zvolený 51% hlasů je zvolen, zatím co kandidát zařazený níže, při získání 100% hlasů zvolen není. Aparát a dosavadní orgány si tak zajišťují složení budoucího orgánu podle svých zájmů a omezují tak nepřípustně demokratickou vůli voličů. Podobné cíle má i systém nepřímých voleb, ať se praktikují kdekoli.  Tento systém opět zajišťuje rozhodující vliv aparátu a starých orgánů, takže jen omezeně a výjimečně může být při tomto systému prosazena skutečná vůle voličů.

Předpokladem prosazování celospolečenských zájmů e demokratický výběr nejschopnějších, morálně pevných lidí do vedoucích a řídících funkcí. Je nutno zabránit dosazování lidí do funkcí podle příbuzenských nebo skupinových zájmů lidí, kteří nejsou nejlépe  kvalifikovaní nebo kteří jsou ve svém jednání vedeni zájmy osobními nebo skupinovými. Směrnice pro výběr kádrů podle Usnesení
7. zasedání ÚV KSČ  zavazuje všechny stranické a státní orgány, aby kádry na vedoucí funkce byly  vybírány podle hledisek vysoké politické odpovědnosti a vyspělosti, morálních a odborných kvalit a za účasti stranických plén a pracovních kolektivů. Tyto principy by měly být zaručeny zpravidla formou konkursů a výběrových řízení z většího počtu kandidátů.  Je pochopitelné, že tyto principy nevyhovují sobeckým zájmům jednotlivců a skupin v dosavadních mocenských pozicích. Ti, kde to jen lze, z nejrůznějších důvodů omezují počty kandidátů obvykle na jediného, který vyhovuje jim. Konkurzní řízení je dosud využíváno jen nedostatečně. V rozpracovávaných směrnicích se konkurzní způsob neukládá jako povinný nebo přednostní, ale pouze jen jako možný.

Uvedené příklady snah, působit proti důsledné realizaci přestavby nejsou vykonstruované. Je možné uvést konkrétní orgány a organizace, konkrétní předpisy a směrnice, jednací a volební řády, ve kterých se zpátečnické snahy zcela konkrétně projevují a jejichž smyslem je brzdit přestavbu, zavádět ji do slepých uliček nebo zpět na staré cesty, které nikam nevedou. Na cesty, které za cenu pokračující stagnace společenského a ekonomického vývoje sledují zachování výhod úzké privilegované části společnosti.

Zpátečníci se snaží obhajovat své postoje zveličovanými obavami z destabilizace stavu ekonomiky a společnosti. Projevují předstírané obavy z možného rozrušení sociálních jistot a ze vzniku společenských střetů. Ale takové argumenty používala každá společenské reakce, obhájci každého starého řádu, proti novým myšlenkám a progresivním společenským proudům. Zpátečníci vždy velebili stávající „pořádek“ a obviňovali revoltující část společnosti z vyvolávání neklidu.

Probojovat nové proti odporu vládnoucích konzervativních sil nelze nikdy bez rozbíjení přežilých pořádků, ani bez společenských střetnutí. Starý pořádek je špatný pořádek a není jej třeba litovat. Jeho zachování znamená brzdění pokroku a stagnaci ekonomických a politických sil společnosti.

Přestavba je největším revolučním procesem v socialistické společnosti od Říjnové revoluce a od vzniku světového socialistického tábora. Revoluční proces nemůže být nikdy zcela pokojný a může se realizovat jen zápasem revolučních sil se silami stagnace a konzervatizmu. Hlavním problémem řízení tohoto revolučního procesu je nalezení optimálního tempa, které by zaručovalo rychlý přechod k nové kvalitě s minimálními společenskými ztrátami a otřesy. Cestou není opatrnické a pomalé reformování starých pořádků, ale revoluční, vědecké a společensky odpovědné prosazování nutných změn. Aby takové kvality změn byly zaručeny, musí
přestavba probíhat za demokratické účasti nejširší veřejnosti stranické i nestranické, za podmínek neomezované glasnosti, veřejné informovanosti a plurality názorů. Za svobodné diskuse  o všech problémech a tématech v ovzduší svobodné kritiky bez zapovězených témat.

K tomu je třeba stále probojovávati ústavou zaručené právo na svobodu projevu, o kterém  Čl.28 Ústavy ČSSR říká, že pracujícím se dávají k dispozici vydavatelství a tiskové podniky k uplatňování aktivní účasti na správě státu a na hospodářské a kulturní výstavbě země.

Tato svoboda je dosud často mařena odmítáním publikace alternativních názorů, které nejsou v souladu s názorem stranických a státních orgánů nebo dokonce jen s názorem jednotlivých funkcionářů, ale které jsou konstruktivním hledáním racionálnějšího řešení problémů. Připravovaná novela tiskového zákona by měla důsledně respektovat ústavou zaručované právo svobody projevu a vytvořit podmínky pro jeho uplatňování v každodenní praxi.

Cesta důsledné demokratizace života naší společnosti není po chuti zpátečníkům, kteří jsou pevně spjati s minulostí pouty a zájmy, kterých je nemálo. Zpátečnici se budou stále, méně či více skrytě, snažit narušovat každý další krok přestavby na všech frontách změn. Bude zkouškou vyspělosti naší společnosti, politické zralosti a vůle stranických orgánů a společenských organizací, pracovních kolektivů i jednotlivých funkcionářů a občanů, jak energicky a důsledně dokáží probojovat přestavbu v celé šíři a hloubce proti odporu konzervativních sil. Jak dokáží síly zpátečnictví odhalovat a eliminovat politickým bojem jejich retardační snahy.

Naše společná každodenní bdělost a nekompromisní boj proti zpátečníkům a zpátečnictví, ať jakkoli skrývaném za poctivými pohnutlami, je nutnou podmínkou důsledné realizace přestavby a převedení našeho socialistického vývoje na cestu rozmachu a úspěšné soutěže se světem kapitalismu.

 22. října 1989

 Zdeněk Trinkewitz