Braniboři v Čechách

Po zradě zpupného českého panstva a smrti Přemysla Otakara II. upadlo království do rukou německé Říše. Tou byl dosazen za správce českého království braniborský markrabě Ota Dlouhý, který organizoval jeho rabování a mocenský i hospodářský pád.

 Tolik Palacký a historie, magistra vitae – učitelka života.

Zdá se mi, že naše dnešní zpupné panstvo se od ní moc nepoučilo. Tou dnešní „aristokracií“ míním všechny naše politické partaje, celou Sněmovnu a kapitálovou oligarchii, která diriguje ty předešlé a ovládá všechna media, aby sloužila jejich ziskuchtivým zájmům.

Právě stojíme před vážným rozhodnutím o volbě politického systému naší republiky pro dalších čtyř až pěti let. Rozhodnutím o řešení vládní krize, souběžně s volbou prezidenta republiky. A je patro, že dnešní zpupné panstvo riskuje, že nám opět budou vládnout „Braniboři“ se stejnými důsledky, jako v tom historickém „českém bezkráloví“ 13-tého století. A panstvo by si mělo připomenout, že skončilo až stětím hlavního králozrádce Záviše z Falkenštejna 24. srpna 1290, pod hradem Hluboká!!!

Dnešní panstvo se spiklo proti prvnímu muži republiky, který získal mandát první přímou volbou všech občanů republiky podle Ústavy, Čl. 2 (2). Protože prezident Miloš Zeman se „panstvu“ znelíbil tím, že využíval plně svých ústavních práv a „dovolil si“ dohlížet na činnost parlamentu i vlády, napomínat je a veřejně kritizovat upřednostňování momentálních zájmů politické a ekonomické oligarchie, před dlouhodobými zájmy státu a většiny jeho občanů, ústavního suveréna – lidu – podle Čl. 2 (1). Nejprve to zkoušeli pokusem o změnu ústavy, která by dosavadní práva prezidenta oklestila tak, že by mu dovolila pouze funkci reprezentační, ale vzala by mu jakoukoli moc výkonnou (stejně, jak si to „mužové 28. října 1918“ dovolili u „tatíčka“ Masaryka!). Když se jim to nepodařilo, rozhodli se zneužít letošní přímé volby prezidenta a zorganizovat proti Zemanovi společnou kampaň všech parlamentních stran a jimi ovládaných medií, mocně podporovaných sponzory z miliardářské vrstvy. Dnes nepokrytě organizují „spolčení“ všech protizemanovských voličů, aby se sjednotili ve druhém kole prezidentských voleb a volili kandidáta „aristokracie“ Jiřího Drahoše, o kterém je známo, že je ve službách Římského klubu a podobných organizací globální multimilonářské oligarchie. Je třeba se obávat, aby jeho případné zvolení neznamenalo vydání Česka do spárů novodobých „Braniborů“ – Třetí německé říše pani Merkelové a bruselských komisařů. Smutnou pravdou ovšem je, že i Miloš Zeman, který získal mandát první přímou volbou lidu, zpochybňuje funkci Senátu, také voleného přímou volbou a ktreý je dnes druhou pojistkou proti zvůli prospěchářských a korupčnických partají ve Sněmovně. Jeho poukazování na zbytečné výdaje s fungováním Senátu je malicherné.

Dnešní systém české parlamentní demokracie má daleko do demokracie autentické, jako vlády lidu. Klausova ústava ČR z roku 1992 vytvořila a zabezpečila politický monopol parlamentních partají ústavním Čl. 5. Čímž popřela princip Čl. 2 (1) – tří nezávislých ústavních mocí, a tak fakticky nadřadila Sněmovnu partají moci výkonné i soudní. Čl. 5 zcela bezostyšně deklaruje, že: Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran …. . jako prostředku k prosazování svých zájmů. Tedy nikoli zájmů všeho lidu, ale jen prospěchářských partají (podle Misese der Interessenparteien). Do takových partají se ve všech „parlamentních demokraciích“ slézají živly, které si z politiky dělají lukrativní živnost, která jim umožňuje vykrádat kapsy státu i obyvatelstva. Takové společenské bahno, které přežívá všechny režimy, od Rakouska-Uherska přes I. a II. Československou republiku, Protektorát Böhmen und Mähren a poválečné III. ČSR, ČSSR, ČSFR, až po dnešní ČR, které jenom, podle aktuálního režimu, jako chameleon mění mimikry a rétoriku.

Jedinou cestou k nápravě dnešního stavu je změna ústavy, založené na principech přímé demokracie, podle příkladu ústavy Švýcarské. Měli bychom si všimnout vývoje v nám podobném Rakousku. Tam se nová vládní koalice zavázala postupně zavádět do rakouského práva prvky přímé demokracie po švýcarském vzoru. Občané mají mít zákonodárnou iniciativu: nasbírají-li 100 000 podpisů pod návrh zákona, bude muset být projednán v parlamentu se stejnou vahou a ve stejné proceduře, jako by jej navrhla vláda. Příslušní ministři budou mít povinnost se k němu vyjádřit. S celostátními referendy se počítá jako se závaznými, pokud vítězná strana nasbírá dost hlasů (třetinu všech oprávněných voličů). Vyloučeny mají být jen mezinárodní smlouvy. Pokud by parlament neschválil návrh zákona předložený aspoň 900 000 voliči, bude se nezávisle na jeho vůli konat závazné referendum. Pokud by rakouský parlament odmítl schválit zavedení prvků přímé demokracii nezbytnou dvoutřetinovou většinou hlasů, má být o jejím zavedení vyhlášeno zvláštní jednorázové referendum, k jehož vypsání by měla stačit nadpoloviční většina hlasů v parlamentu.

S tímto vědomím by se měli naši slušní a uvážliví občané ubírat k druhému kolu volby prezidenta republiky a volit toho, jemuž mohou důvěřovat, že chce vést republiku ku prospěchu drtivé většiny jejích občanů.

16.1.20 18

Zdeněk Trinkewitz