Slepé cesty Evropské unie

Od vynuceného přijetí Lisabonské smlouvy a za následujícího období světové hospodářské recese (2008), došlo ve světě, k jí vyvolaných, nejrůznějších vnitropolitických i mezinárodních ozbrojených střetů, narůstajících početně ve formách i intenzitě. Tyto události vyvolaly nebývale rozsáhlou živelnou politickou a ekonomickou migraci obyvatelstva postiženého chudobou a násilím postižených zemí do bohatých zemí Evropské unie.

Tento vývoj Evropskou unii zaskočil a ukázal, že její institucionální uspořádání a zbyrokratizovaná agenda v této situaci zcela selhaly. Faktická „vláda“ EU, kterou je nedemokraticky jmenovaná Evropská komise – EUC neučinila žádná opatření k ochraně Schengenských hranic, ale místo toho, pod tlakem výkladu ustanovení Lisabonské smlouvy vládou SNR paní Merkelové, se rozhodla stav řešit direktivním přidělením kvót pro rozdělení ilegálních imigrantů na všechny členské země EU.

To vše, a zejména „vrchnostenské“ jednání institucí EU v otázce imigrace, vyvolalo šok a odmítavá stanoviska řady členských zemí EU, která zůstávají nadále nezodpovězena.

„Lisabonský režim“ v EU byl již dlouho před posledními událostmi důvodem nespokojenosti Velké Britanie s členstvím v EU, které vyústilo v rozhodnutí V. Britanie, z EU vystoupit. A tento krok vyvolal, zejména v tzv. „nových“ členských státech EU podobnou náladu a úvahy o možnosti V. Britanii následovat.

V celé EU se pociťuje a vedou se debaty o nutnosti ideu a mechanismy EU zreformovat a učinit je efektivními a akce schopnějšími. Ale neexistuje žádný konkrétní názor na rozsah a obsah těchto reforem. Většinou se jedná jen o pouhé, víceméně „kosmetické“, vylepšování toho dosavadního. To jsou ty „slepé cesty“ z titulku!

Evropské národy si silnou a jednotnou Evropu zasluhují a potřebují ji!

Evropa je kolébkou a tvůrcem nejvyspělejší kultury novověku. I přes neustávající boje mezi jednotlivými evropskými národy v historii o materiální bohatství a moc, o doby řecké a římské antiky, se vyvíjí a sjednocuje evropská kultura a s ní se vyvíjí i uvědomování „rodiny“ evropských národů a států. To na přelomu věků vyústilo v evropském přijetí ideologie křesťanství a nadnárodní jednoty křesťanských státu, uznávajících autoritu papeže. Ačkoli později došlo k ideologickému rozštěpení křesťanstva do mnoha církví, veškerá evropská kultura vyrostla z křesťanských kořenů.

K devastaci společného křesťanského (feudálního) vědomí Evropy došlo vlivem filosofie osvícenství a v důsledku revolučního převzetí politické moci měšťanstvem – buržoasií. Třídním zájmem buržoasie je boj o majetek a jeho nekončící rozmnožování, bez ohledu na konkurenty a situaci nemajetné většiny lidu. Její ideologové postupně vypracovali ideologii nacionalismu (a později i extrémních forem rasismu, šovinismu, jinověrectví), která měla posloužit v konkurenčním boji s konkurenty jiných etnik, národností a ras.

Tento zvrat ve společenském vědomí vedl k válkám mezi evropskými národy (v Evropě i v koloniích), až vyvrcholit dvěma světovými válkami v první polovině 20-tého století.

Po zkušenostech 2. Světové války byla založena OSN, s cílem celosvětové spolupráce demokratických států, ve které by veškeré spory mezi národy a krizové situace ve světě byly řešeny výhradně jednáním až do jejich vyřešení spravedlivou dohodou všech stran.

Vzhledem k rozdílným specifickým geopolitickým, ekonomickým a kulturním podmínkám v regionech světa, byly následně vytvářeny podobné regionální organizace pro řešení specifických problémů regionů. V obou Amerikách, Jihovýchodní Asii, v Pacifiku, Africe a také v Evropě.

V té Evropě, kde spory, zejména mezi Německem a Francií, iniciovaly obě světové války, byla pociťována potřeba evropské organizace, která by předcházel vzniku rozporů mezi evropskými státy, a vytvořila systém všestranné efektivní spolupráce mezi nimi.

Bohužel úspěšně splnit ani první, ani druhý záměr se úplně nepodařilo v důsledku rozdvojení světa „železnou oponou“ na socialistický Východ pod hegemonií SSSR a kapitalistický Západ pod hegemonií USA. Jediným „úspěchem“ vzniklé OSN bylo, že svět se až do dnešní doby vyhnul válkám velké intenzity mezi velmocemi. OSN však nedokázala zabránit„studeným“, ani „horkým“ válkám lokálním a občanským.

Na tuto situaci reagovala západní Evropa úsilím, založit organizaci pro mezinárodní ekonomickou i politickou spolupráci západoevropských států, jehož iniciátory byli historičtí evropští rivalové, západní Německo a Francie.

Průkopníky byli tehdejší vedoucí osobnosti těchto států – Konrad Adenauer a Charles de Gaulle. Adenauera dosadili Američané do úřadu vrchního starosty Kolína. Od března 1946 byl předsedou CDU, 1948 předsedou parlamentní rady. 15. září 1949 zvolen prvním kancléřem SRN. Jeho hlavním cílem byla integrace SRN do západoevropského politického a ekonomického systému. V hospodářské sféře se přikláněl k modelu sociálního tržního hospodářství Ludwiga Erharda. Za důležitý cíl považoval vybudování nového vztahu k Francii. Jeho významnými úspěchy byl podpis pařížských dohod 23.10.1954, které znamenaly  uznání plné suverenity SRN a její přijetí do NATO. Udržoval blízký vztah k Ch. de Gaullovi a J. F. Dullesovi. V říjnu 1963 odstoupil z úřadu kancléře, ale předsedou CDU zůstal až do roku 1966.

Celou historii EU zde nelze prezentovat a spokojíme se vyjmenováním klíčových etap a dat vývoje mezinárodní evropské organizace.

V dubnu 1951 uzavřelo šest západoevropských států Pařížskou smlouvu, která založila Evropské společenství uhlí a oceli (Montánní unie, ESUO). Tato dohoda vstoupila v platnost v roce 1952. Základem smlouvy byl plán, který 9. května 1950 předložil francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman.

V březnu 1957 pak tyto státy uzavřely další – tzv. Římské smlouvy, kterými s platností od
1. ledna 1958 vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS).

Po 1. červenci 1967 se začalo hovořit o Evropských společenstvích (ES). Počátkem sedmdesátých let se ES poprvé rozšiřuje a rokem 2003 vzniká Evropská Unie. K Spolkové republice Německo (SRN), Francii, Itálii, Belgii, Lucembursku a Nizozemsku se k 1. lednu 1973 přidalo Spojené království, Irsko a Dánsko. Desátým členem je od 1. ledna 1981 Řecko a k 1. lednu 1986 přistoupilo Španělsko a Portugalsko. V roce 1985 Evropskou unii opustilo Grónsko.

Již v roce 1985 byla přijata Schengenská dohoda o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích. V roce 1995 Schengenská prováděcí úmluva. Byl tak vytvořen Schengenský prostor, v němž se zboží a osoby mohou pohybovat v zásadě bez omezení.

Maastrichtská smlouva nastavila novou proceduru přijímání předpisů, spolurozhodování, zavedla nové politiky a institut občanství EU. V roce 1995 došlo k rozšíření EU o Rakousko, Finsko a Švédsko.

V červenci 1997 uzavřena Amsterodamská smlouva, která posílila pravomoci Evropského parlamentu, zavedla princip flexibility a přesunula oblast justiční spolupráce v civilních věcech. Vznikl tak Evropský justiční prostor v civilních otázkách.

V roce 2001, s ohledem na blížící se přistoupení dalších států byla přijata Smlouva z Nice, která měla přizpůsobit instituce EU novému počtu členů.

Pak všechny předchozí smlouvy měla nahradit Smlouva o Ústavě pro Evropu. Ta počítala s nahrazením Evropského společenství Evropskou unií, jež by měla právní subjektivitu. Smlouva o Ústavě pro Evropu měla státoprávní charakter: počítala se zavedením termínů blízkých vnitrostátnímu právu (zákony, rámcové zákony) a vytvořením funkcí typických pro stát (prezident).

Smlouva byla však odmítnuta referendy ve Francii a Nizozemsku. Proto následně byla připravena nová smlouva – Lisabonská, která změnila obsah Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o založení Evropského společenství, tímto společně přejmenované na Smlouvu o fungování Evropské unie, která je právním nástupcem Evropského společenství.

Odmítnutím Ústavy pro Evropu se vyvinul stav, který kritizuje 24. května 2014 v článku:

http://svobodnenoviny.eu/je-evropska-unie-nova-ctvrta-rise/ německý publicista Freeman:

Die Europäische Union ist das IV. Reich

Freeman již dříve vícekrát v článcích vysvětloval, že Evropská Unie je pokračováním Třetí říše, ale za pomocí jiných prostředků. Hnací silou pro nacistickou ideologii evropské říše byly původně velké německé korporace a průmyslníci, kteří hledali nové trhy pro své výrobky a úzce spolupracovali s nacisty. Tuto expanzi na evropském kontinentu prodávali pod heslem „ jeden národ, jedna říše, jeden vůdce“. Tím ale nebyl myšlen německý národ, ale všechny evropské národy, které byly nejprve dobyté vojenskou silou a svázané do jednoty.

EU není nic jiného, než uskutečnění této myšlenky za pomocí jiných prostředků. Místo armády dobyli země hospodářstvím, respektive „společným trhem“. Namísto vůdců máme vedení a to Evropskou komisi, plus předsedu Evropské rady, výbor, který nemůže nikdo volit a ani odvolat Evropský parlament nemá dle Lisabonské smlouvy o ničem rozhodovat, nesmí dokonce ani navrhovat zákony. Podle toho je diktatura EU, která je jen fasádou demokracie. Lépe řečeno, z EU se stala diktatura korporací, v které je celá politika nastavena jen v jejich prospěch, nejvíce však v prospěch velikých bank. Občanům EU to samozřejmě podsouvají úplně jinak. Pokud si přečteme dokumenty EU, dočteme se v nich „ společný trh zjednodušuje koupi a prodej výrobků v 28 členských státech, s celkovým obyvatelstvem více než 500 miliónů. Poskytuje spotřebitelům bohatý výběr zboží a umožňuje jim získat ten nejlepší a cenově nejvýhodnější výrobek,“ To znamená, občané EU nejsou považováni za občany s právy, ale za bezprávné konzumenty, za spotřebitele zboží, které tyto koncerny vyrábějí. Proto i to zjednodušení standartu na nejnižší úroveň, aby koncerny mohly vyrábět své výrobky a prodávat je v Unii bez hranic.

Za posledních 20 let, jsme byli svědky trvalého poklesu blahobytu  a úbytek práv. Odbourávání sociálních práv, demontáž práv odborů, ustavičné porušování ústavních práv a vůbec oklešťování všech práv. Zákony a příkazy produkuje tato nikým nevolená kabala v Bruselu a parlamenty členských zemí EU mají už jen jeden úkol, zavést je do místní praxe. Zástupci lidu podle nich už nemají co rozhodovat, podepíšou vše, co se jim dá na stůl. Tvrdit, že Evropská unie přinesla více demokracie je úplný nesmysl. Opak je pravdou. Ještě nikdy neměli obyvatelé EU tak málo pravomocí, jako mají dnes.

Ptal se vůbec někdo občanů, jestli si přejí rozpuštění vlastní státnosti do superunie, která bude diktátorsky vládnout nikým nevoleným režimem v Bruselu? Nebo jestli se chtějí vzdát své vlastní měny a tím i svrchovanosti nad finanční politikou a převzít společnou měnu centrálním řízením ECB z Frankfurtu? NE. To se dohodlo za zády občanů v EU. Přitom tyto instituce nejvíce ovlivňují každodenní život občanů EU. Přitom nám tvrdí, že všechna moc vychází od lidí. Opět nesmysl a výsměch. O tom kolik budete mít blahobytu, rozhoduje trojka z Komise, EU, ECB a MMF.

Je možno porovnat, jak to bylo před 50,40,30 a 20 lety. Byla tu doba, ve které průměrný otec rodiny dokázal měsíční výplatou uživit svoji rodinu, dokonce si mohl dovolit domeček, auto, dovolenou. To je dnes prakticky nemožné. Drastický pokles příjmů při současném zvýšení nákladů na život, daně a odvody, nutí mnohé rodiny k tomu, že musí pracovat muž i žena a často musí mít i více zaměstnání Ne proto, aby žili v luxusu, ale jen proto, aby vůbec přežili. Z této zvrácené „ moderní konzumní společnosti“ mají přínos jen korporace a jejich majitelé. Extrémní zvýšení chudoby a další bohatnutí těch nejbohatších je zkrátka realita. V Evropě i ve Spojených státech systematicky ničí střední třídu, množství chudobných masivně vzrostlo a jedno procento „vyvolených“ hromadí obrovské bohatství.

Z takzvané globalizace a volného obchodu profitovaly pouze korporace. Určitě z nich neprofitoval žádný řemeslník, malý, nebo střední podnikatel. Pouze korporace dokážou umístit svůj holding do daňového ráje, výrobu přesunout do země s levnou pracovní silou a optimalizovat tím svůj zisk Platí minimální daně, zaměstnávají minimální počet lidí, stát je ale upřednostňuje, kde jen může. Smí být také stále větší a tím i mocnější, dorostly do příšery, která překoná mnohé státy. Co je to vlastně za volné tržní hospodářství, když ztráty nese daňový poplatník, ale zisky si můžou rozdělit akcionáři? Kde se ztráty socializují a zisky privatizují? To je korporativismus v ryzí podobě. Totální moc korporací, které zneužívají státní aparát pro své účely. Nemá to nic společného ani s nacionalizmem, nebo socializmem. Je ideologii opovrhující člověkem, kontrolou, manipulaci názoru, dirigováním, vytvářením zdánlivých nepřátel, agresi a válkou. Jeho hlasateli jsou mistři v maskování, kteří se navenek prezentují jako demokraté, andělé míru, ochránci lidských práv, přitom jsou to zločinci, jako byli fašisté a nacisté. Bohužel jim na to většina naivních a důvěřivých lidí skočí. Řeknou ano intervencím v jiných zemích, považují bombardování civilního obyvatelstva za správné, domnívají se, že omezení vlastních práv, kontrola a špehování je v pořádku. Vždyť „bezpečnost a ochrana“ stojí přece za to, abychom odevzdali naše vlastní svobody. O čem potom můžou občané ještě svobodně rozhodovat? O ničem, jen pouze o tom, jaké výrobky budou konzumovat, přitom se i toto rozhodnutí kompletně ovlivňuje vtíravou reklamou a výplachem mozku. Z lidstva se stalo manipulovatelné stádo, které uvěří všemu, co se mu předloží, které každého, kdo tuto hru odmítá hrát, kritizují a označí jej za konspiračního blázna, nebo dokonce za teroristu. Ti, kteří se pokoušejí pravdivě informovat a probouzet, jsou nepřátelé společnosti. Kdo usiluje o mír a je proti válce, tak je za pomocí médií označen jako levicový extrémista. Vše staví na hlavu, překrucují fakta, lžou a podvádějí, jak se jen dá.

Lisabonská smlouva zakládá demokratický deficit, protože vytváří orgány a postupy v EU, které nevychází ze suverenity lidu v členských státech a dávají zákonodárnou i výkonnou moc nevoleným orgánům a institucím. Unijní výkonnou moc má nevolená Evropská komise, jmenovaná Radou Evropy, která jediná má též zákonodárnou iniciativu. Evropský parlament má jen funkci poradní a schvalovací, ale při hlasování nejsou práva menších členských zemí dostatečně chráněna před majoritou zemí lidnatějších.

Politická báze EU spočívá na mezistátních smlouvách, které – jakožto zahraniční politika – spadají do tradičních pravomocí vlád. Konkrétní znění smlouvy je vypracováno úředníky, načež je smlouva podepsána vládami a předložena parlamentu ke schválení (ratifikaci). Ani sami občané ani jejich reprezentanti v parlamentech nejsou přímo účastni v jednání o smlouvě a pouze ve velmi malém počtu zemí EU je hotová smlouva předložena k hlasování v referendu. Kromě toho probíhají jednání o článcích smluv často za zavřenými dveřmi, a tudíž nejsou transparentní. Při této pracovní metodě nemá kritická veřejnost možnost debaty a veřejnost všeobecně nemá možnost zaujmout informované stanovisko k jednotlivým otázkám, což by alespoň dovolilo vyjádření vůle veřejnosti ohledně politických institucí.

Faktický stav je takový, že v Evropské unii rozhodují kancléřka SNR a prezident Francie (když Velká Britanie již realizuje svůj brexit z EU), podřizující unii zájmům, které uvádí ve své kritice Freeman. Zejména politika kancléřky Merkelové svědčí o jejím politickém původu z prostředí protestantského prušáctví a „křesťanského“ mládežnictví NDR. Její politika má shodné cíle s ideou Nové Evropy Adolfa Hitlera. Pouze s tím rozdílem, že tuto Evropu poslušně podřizuje diktátu finančně průmyslových světovládných nadnárodních korporací, sídlících především v USA.

Má-li se Evropa stát skutečným společným domovem svých národů, musí se definovat jako suverénní Federace rovnoprávných členských států, se všemi atributy suverénní sjednocené světové mocnosti, řídící se federální ústavou, která splňuje v maximální míře princip subsidiarity členských států. Vycházející ze vzorů USA a Švýcarska.