Tržní ekonomika je nestabilní neregulovaný dynamický systém

 Na tržní ekonomiku hledí dnešní zastánci ekonomie laissez faire jako na systém, který se v určitých časových úsecích chová jako samoregulující se systém, jenž funguje prostřednictvím tržních mechanizmů. Zároveň tvrdí, že do tohoto mechanizmu není dobré rušivě zasahovat z apriorních pohnutek.

Realita hospodářských cyklů, které ztrpčují nepřetržitě život lidstva – občanů, podnikatelů a politiků však ukazuje, že reálně nikdy nenastává trvalejší rovnovážný stav ekonomiky. Ekonomika je v neustálém cyklickém pohybu, takže ji lze analyzovat pouze jako dynamický systém.

Abych předešel výtkám, že nepřípustně zjednodušuji problém, předesílám, že jsem si vědom mimořádné složitosti chování ekonomiky, závislého na velikém počtu často nepředvídatelných, objektivních i subjektivních vlivů. Přesto se domnívám, že lze naznačit možnost řešení její cykličnosti na zjednodušeném modelu a tento postup pak rozšířit na systémy s neohraničeným počtem činitelů.

Protože jsem označil tržní ekonomiku za samoregulující se systém, pokusím se použít pro popis jejího chování teorie, vypracované pro řešení samočinné regulace technických zařízení.

 Regulované technické zařízení se nazývá regulovanou soustavou. Zařízení, které zajišťuje samočinné udržování žádaného stavu regulované soustavy, se nazývá regulátor. Propojením regulované soustavy s regulátorem vzniká regulační obvod, který se při vhodné kombinaci vlastností regulované soustavy a regulátoru vyznačuje samočinnou regulací, jež trvale působí k docílení požadovaného stabilního stavu regulačního obvodu. Za stabilní regulační obvod se považuje takový, který po narušení rovnovážného stavu náhodnou změnou některé veličiny zaujme po relativně krátkém a nejlépe aperiodickém přechodovém ději, nový rovnovážný stav s jinými, jen poněkud odlišnými hodnotami charakteristických veličin.

Aniž bychom zde podrobně rozebírali konkrétní technické řešení regulátorů a jejich přizpůsobení regulované soustavě je nutno uvést, že regulační obvod může být stabilní pouze za určitých, poměrně úzce vymezených podmínek. Pokud tyto podmínky splněny nejsou, dochází buď k ustálenému trvalému kmitání obvodu, nebo ke kmitání s amplitudou neomezeně rostoucí až po trvalé vychýlení do mezního stavu, které může způsobit  kolaps soustavy (black-out).

Analyzovat stabilitu regulačního obvodu je obtížný problém, zvláště nejsou-li vztahy mezi veličinami v soustavě lineární. Pro posouzení stability jednoduchých regulačních obvodů byla vypracována řada exaktních i empirických kriterií, která používají různé matematické a experimentální postupy.

Aby jakákoli samoregulující se dynamická soustava fungovala stabilně, musí splňovat podmínky stability. Což znamená, že s přijatelnou tolerancí samočinně zachovává požadované parametry ve stanovených mezích, a že se po jejich náhodném porušení samočinně co nejrychleji vrátí do požadovaného stavu.

Aby se u samoregulující soustavy docílilo splnění podmínky dynamické stability, musí se v ní použít tzv. záporné zpětné vazby. Což znamená, že při odchylce od žádaného parametru v určitém směru, vyvolává jeho změna v soustavě akce, které působí ve  smyslu opačném tak intenzivně a tak dlouho, dokud se soustava opět nestabilizuje.

Drastickým příkladem fungování záporné zpětné vazby v přírodě je např. přemnožení nějakého živočišného druhu při příznivých povětrnostních podmínkách v určitém roce. Tento druh rychle spotřebuje své zdroje potravy a jeho většina hromadně vyhyne. Následujícím reprodukčním období se jeho početní stav vrátí do udržitelného množství.  

Lidská civilizovaná společnost již od starověku používá technické systémy, které mají splňovat funkce, pro které byly vymyšleny a zhotoveny. Takové systémy se zpravidla nevyznačují vlastností samoregulace, a proto musí být „řízeny“ nějakým „inteligentním“ živočichem. Např. vycvičená tažná zvířata poháněla chozením dokola vodní čerpadla pro zavlažování již ve starém Egyptě. A automobily dodnes musí (zatím) řídit vycvičení řidiči.

Ale od nástupu průmyslové revoluce začali lidé vynalézat zařízení, která jsou schopna samoregulace. Pochopili, že taková zařízení musí vybavit regulátorem, který vytvoří potřebnou zpětnou vazbu a spolu se zařízením tvoří soustavu samoregulační.

Většině lidí se středním vzděláním je jistě znám Wattův odstředivý regulátor otáček parního stroje. Za příklad může sloužit parní stroj, pohánějící např. zemědělskou mlátičku obilí požadovanými otáčkami. Parní stroj byl proto vybaven odstředivým regulátorem, převodem napojeným na řemenici parního stroje. Byl tvořen dvěma závažími na protilehlých ramenech, zavěšených na svislém hřídeli regulátoru (tzv. roztěžníkem). Čím rychleji parní stroj běžel, tím výše se odstředivou silou zvedala závaží, spojená s objímkou, která ovládala přívod páry do válce parního stroje. Když sedlák vhodil do mlátičky velký snop, otáčky parního stroje klesly a regulátor pootevřel přívod páry. Otáčky se opět zvyšovaly, až se při dosažení těch žádaných ventil páry vrátil do své provozní polohy.

Toto uspořádání představovalo nejjednodušší regulátor s pevnou, tzv. přímou proporcionální vazbou, která se vyznačuje tím, že neudržuje stálou rychlost otáčení stroje, ale při trvajícím vyšším zatížení jsou otáčky poněkud nižší (o tzv. regulační odchylku).

U náročnějších regulací se používá složitější integrační vazba, kde vazba mezi čidlem (roztěžníkem) a akčním členem (ventilem – u Wattova regulátoru) je tuhá jen přechodně a vychýlení akčního členu se zvolna vrací tak, až i při trvalé změně „zatížení“ regulační odchylka vymizí.

Toto byla exkurze do relativně velmi jednoduché problematiky soustav s automatickou regulací, jejíž aplikace je dokonale teoreticky a matematicky propracovaná a v praxi osvědčená.

Chtěl jsem tím ukázat, že neregulované soustavy (jako je třeba tržní ekonomika) zpravidla nejsou soustavami stabilními a nemají-li se chovat nekontrolovatelně živelně, musí být vybaveny zpětnovazebními regulačními mechanizmy.

Napsal jsem o tomto problému článek K teorii dynamické stability ekonomických soustav do časopisu FINANCE A ÚVĚR 5/94, který je také na mém webu trinkewitz.cz v rubrice Ekonomika.

Ekonomický systém společnosti na vývojovém stupni 21. století je nekonečně složitější než jakýkoli známý systém technický, ale obecně i pro něj platí stejné zákony „pohybu“ a vývoje a stejné podmínky jeho stability, či nestability. Konkrétní historické zkušenosti z vývoje liberálního kapitalismu a fungování samoregulující „neviditelné ruky trhu“ dokazují, že je evidentně z principu nestabilní a opakovaně spontánně upadající do periodického střídání (kmitání) recesí a konjunktur s proměnlivými amplitudami a délkami vln.

Touto cykličností se zabývalo mnoho teoretiků Západu i Východu. Tito badatelé lokalizují „své“ různé vlny do historického běhu času. Přiřazují je ke změnám v historii lidstva, souvisejícím s různými „revolucemi“ v jeho kulturním a ekonomickém vývoji. Ekonom z generace tzv. vídeňské školy Schumpeter je odvozuje od pokroku zásadních kvalitativních inovací technologií, které skokově zvyšují produktivitu produkce, ale také si vyžadují nové sociální vztahy a všeobecné zvýšení kulturnosti populace. Současný americký historik Hobsbawm poukazuje na to, že nutná transformace sociálních vztahů a kulturnosti a v poslední době i ignorování limitních zdrojů planety, jsou vládnoucími elitami zanedbávány tak, že vývoj lidstva spěje ke vzniku diktatur, válečných konfliktů a k revoluci, což vše jsou řešení násilná, zničující a nežádoucí. Na rozdíl od Hobsbawma považují teoretici „hlavního proudu“ jev cykličnosti vývoje za fatální, který lidstvo není schopno nijak řešit. Přizpůsobují se tak „objednávce“ světa vládnoucí vrstvičky všemocné ekonomicko-politické elity, která se stará pouze o svůj pohádkový blahobyt a které je osud obrovské většiny lidstva zcela lhostejný.

Tito neoliberální fundamentalisté tak možná činí z naprosté neznalosti teorie dynamické stability neregulovaných a regulovaných systému, ale spíše jako placení obhájci třídních zájmů světovládné velkoburžoazie, zejména nadnárodního finančního kapitálu. Proto odmítají jakoukoli regulaci ze strany demokratické politické moci a trvale usilují o totální privatizaci všech veřejných institucí. Proto vychvalují pokračující koncentraci světového kapitálu, aby nakonec nastolil světovládu malého počtu nadnárodních monopolů, které budou oligarchicky vládnout plebejcům celého světa. Cykly ekonomických krizí při tom líčí jako přirozenou – naturální vlastnost existence lidské společnosti, kterou je nutno fatálně přijímat tak, jako střídání ročních období.

Při tom lze zcela evidentně ukázat, že základní příčinou cyklických ekonomických krizí je od počátků průmyslové revoluce v 17. a 18. století se upevňující nadvláda kapitalismu a Marxem odhalený základní rozpor kapitalismu, spočívající ve společenském charakteru produkce a při soukromém  přivlastňování vytvořeného společenského produktu.

Od počátku „průmyslové revoluce“ – nástupu rychle rostoucí produktivity v průmyslu i zemědělství, není příčinou ekonomických krizí (kromě nahodilých přírodních katastrof) problém nedostatečné produkce životních potřeb pro celou populaci, ale je jí hlavní hnací princip kapitalismu: maximalizace individuálního zisku a jeho akumulace u vlastníků kapitálu.

Dokud se akumulovaný kapitál vyplatí z větší části investovat do rozšíření produkce a prodeje, aby vytvářel ještě větší objem zisku (splňoval kritérium mezního zisku), je ekonomický cyklus ve vzestupné fázi konjunktury. Při trvale rostoucí produktivitě práce a stále rostoucím podílu kapitálového zisku na přidané hodnotě, oproti podílu pracovní síly – mezd zaměstnanců (sumy zisku proti sumě mezd), dochází k přebytku produkce, která nenachází odbyt. To vede ke snižování produkce a propouštění pracovní síly. V důsledku toho ke stále rostoucí míře nezaměstnanosti, stlačování mezd, k poklesu agregátní kupní síly a k omezování, až zastavení kapitálových investic všeobecně. Tak upadá kapitalistická ekonomika do stále rozsáhlejších a hlubších recesí, které dnes již přecházejí do nekončícího trvalého ekonomického a společenského krizového stadia, v němž dochází k nevyužívání potenciálu kapitálu i pracovní síly a k celospolečenskému živoření hmotnému i kulturnímu.

 Jak vyplývá ze shora uvedené teorie dynamické stability systémů, je možno dosáhnout jejich stabilního fungování použitím regulátorů.

Jako příklad řízení nestabilních automaticky neregulovaných systémů uveďme automobil, kde k jeho řízení používáme jako regulátoru řidiče. Ten volí parametry jízdy – směr, rychlost ap., a koriguje odchylky od nich – řídí vozidlo.

Podobně se tak dnes chovají vlády (složené z politiků bez praxe a erudice v teorii řízení), které se snaží neplánovitě a se zpožděním korigovat „sjíždění“ národní ekonomiky ze žádaného směru a rychlosti. Tristní výsledky takového „kvalifikovaného“ řízení společnosti a ekonomiky jsou nám všem zřejmé.

 Společenský systém, zahrnující ekonomiku i politiku (teorie ekonomiky států se také nazývá politickou ekonomií nebo národním hospodářstvím), by měl být uspořádán a „provozován“ jako automaticky regulovaný dynamický systém, splňující kriterium stability!

Toho by bylo možno dosáhnout zavedením záporných zpětných vazeb do tohoto systému u rozhodujících veličin a parametrů. Jejich hlavním účelem a smyslem by muselo být racionální, zásluhově odůvodněné a souměřitelné rozdělování společenského produktu mezi kapitálpráci. Tak, aby nemohlo docházet k relativní nadvýrobě, k převaze agregátní nabídky produktu nad agregátní kupní silou, což jsou hlavní příčiny nestability.

Takovými zpětnými vazbami by měly být v oblasti důchodové hlavně přímé daně a poplatky:

 - Vysoké spotřební daně na ekologicky škodlivé produkty, také na všechny produkty,
poškozujících fyzické a duševní zdraví lidí, na přepychové zboží a služby.

-  Kontinuálně logaritmicky progresivní daně z příjmu fyzických i právnických osob.

-  Zákonný podíl zaměstnanců na zisku obchodních společností.

- Zvyšování cen za využívání externalit pro výrobní technologie a cen nerostných
surovin se stoupáním jejich vzácnosti
.

- Automatické upravování dávek sociálních podpor, přímo úměrně s průměrným
příjmem ekonomicky aktivních fyzických osob.

- Zavedení zaručeného základního příjmu každému občanu republiky (das
Grundeinkommen).

 Pro zajištění rovnováhy a racionality na trhu práce, ve vzdělávání a kultuře, ve zdravotnictví apod., stanovit zákonná pravidla jejich financování a podpory státem podle objektivního prognózování jejich vývoje a odůvodněných potřeb.

Aby se však předešlo rozkrádání a nehospodárným výdajům ze zvýšených daňových příjmů, bude nutno novelizovat trestní zákon rozšířením seznamu hospodářských trestných činů úmyslných i neúmyslných a výrazně zvýšit výčet trestů zákazů činnosti, horních sazeb trestů na svobodě a výši pokut.

Ale ani to by nestačilo.

Režimy s tzv. parlamentní demokracií a proklamovanou svrchovaností lidu ve skutečnosti představují vždy vládu zájmových a korupčnických stran (Ludwig Mises – die Interessenparteien), ve kterých se politická praxe s proklamovanou demokracií hrubě rozcházejí. Proto je hlavní podmínkou kultivace politického a ekonomického systému přechod od zastupitelské demokracie s vládou parlamentní většiny (nebo/a přímo voleného prezidenta) k demokracii přímé, která jediná umožňuje skutečnou kontrolu vlády lidem – občany, a která musí být založena na nové občanské ústavě, přijaté po celonárodní diskusi všelidovým referendem!

PŘÍMÁ DEMOKRACIE

 má tyto hlavní principy:

- Přímou volbu všech zastupitelů a vedoucích státních a veřejných úředníků v
jednomandátových volebních obvodech.

-  Odvolatelnost zastupitelů a přímo volených úředníků na základě referenda z iniciativy
voličů.

-  Systém obligatorních a občany vyžádaných referend, jejichž platnost není limitována
minimální účastí voličů, ani nepodléhá souhlasu parlamentu nebo zastupitelstev.

- Politické strany nemají žádné výsady, ani dotace ze státního rozpočtu. Jsou
dobrovolnými zájmovými sdruženími občanů.  

   Tyto návrhy zcela jistě vyvolají bouřlivý odpor konzervativních a neoliberálních dogmatiků a kapitálových oligarchů. Pokřik o olupování pracovitých a úspěšných jedinců kolektivistickým sociálním státem.

Proto zde připomínám můj návrh na vyměřování daně z příjmu fyzických osob. Myslím, že jsem v mé zde citované literatuře dostatečně vysvětlil, proč je kapitál povinen, a ve vlastním zájmu nucen, zavádět podíl zaměstnanců na zisku a odevzdávat větší část ze svého zisku na veřejné investice a služby. Čtenář se s mými návrhy může podrobněji seznámit na webu: trinkewitz.blog.idnes.cz z 16.8.2009  15:06

 Zdeněk Trinkewitz     10.12.2015