Rozbor knihy Karl R. Popper – OTEVŘENÁ SPOLEČNOST A JEJÍ NEPŘÁTELÉ

PŘEDMLUVA K PRVNÍMU VYDÁNÍ

 Jestliže je v této knize adresováno pár ostrých slov několika největším intelektuálním vůdcům lidstva, nebylo mým motivem – alespoň doufám přání umenšit jejich význam. Spíše to vyplynulo z mého přesvědčení, že má-li naše civilizace přežít, musíme se zbavit zvyku uctívat velké osobnosti. Velké osobnosti se mohou dopustit velkých chyb; jak se tato kniha snaží ukázat, někteří z největších vůdců minulosti podpořili od­věký útok na svobodu a rozum. Jejich vliv, kterému je příliš zřídka kladen odpor, nepřestává oklamávat a rozdělovat ty, na jejichž obraně závisí civilizace. Odpovědnost za toto tragické a možná i osudové roz­dělení padá na nás, váháme-li s přímočarou kritikou toho, co je nepo­chybnou součástí našeho intelektuálního dědictví. Nebudeme-li kritizo­vat jednu jeho část, možná tím přispějeme k jeho úplnému zničení.

Tato kniha je kritickým úvodem do politické filosofie a filosofie dějin a přezkoumáním některých zásad společenské obnovy. Cíl a pří­stup jsem naznačil v Úvodu. Problémy naší doby se zabývá dokonce i tam, kde se ohlíží do minulosti; velice jsem se snažil formulovat je co nejjednodušším způsobem, neboť jsem doufal, že se mi podaří vyjasnit věci, které se týkají nás všech.

Ačkoli tato kniha nepředpokládá nic než nezaujatého čtenáře, nejde v ní ani tak o zpopularizování probíraných otázek jako o odpovědi na ně. Protože jsem se však pokusil o obojí, zařadil jsem vše, co bylo odbornějšího rázu, do Poznámek, zařazených na konci knihy.

 První vydání 1943

________________________________________________________________

 PŘEDMLUVA KE DRUHÉMU VYDÁNÍ

Ačkoli se mnohé z toho, co je obsaženo v této knize, utvářelo již dříve, ke konečnému rozhodnutí ji napsat jsem dospěl v březnu 1938, v den, kdy jsem se dozvěděl o vpádu do Rakouska. Psaní se protáhlo až do roku 1943; většina textu byla napsána během oněch těžkých let, kdy výsledek války byl nejistý, a to snad vysvětlí, proč mi některé její kritiky dnes připadají emocionálnější a ostřejší, než bych chtěl. Nebyla to však doba, která by byla vhodná k vážení slov – alespoň jsem to tak tehdy cítil. V této knize jsem se výslovně nezmínil ani o válce, ani o žádné jiné tehdejší události; byla však pokusem o pochopení těch událostí a některých problémů, které měly vyvstat po vítězství ve válce. Protože jsem očekával, že se marxismus stane významným problémem, pojednal jsem o něm poněkud šíře.

Z hlediska temnoty dnešní světové situace se kritika marxismu, o niž se v této knize pokouším, asi bude jevit jako její hlavní bod. Takový pohled není zcela chybný a snad je i nevyhnutelný, i když mi v této práci šlo o daleko víc. Marxismus je pouhou epizodou – je jednou z mnoha chyb, kterých jsme se dopustili ve věčném a nebezpečném zápase o vytvoření lepšího a svobodnějšího světa.

Jak bylo možno očekávat, někteří komentátoři mi vytkli, že jsem byl na Marxe příliš přísný, zatímco jiní stavěli mou mírnost vůči němu do protikladu k prudkosti mého útoku na Platóna. Stále však cítím, že je nutno na Platóna pohlížet velmi kriticky, už proto, že všeobecné uctívání „božského filosofa“ má reálný základ v jeho ohromném intelektuál­ním výkonu. Na druhé straně se na Marxe příliš často útočilo z osobních a mravních důvodů, takže v jeho případě je spíše zapotřebí tvrdé racio­nální kritiky jeho teorií, spojené s chápavým porozuměním jejich úžas­né mravní a intelektuální přitažlivosti. Ať právem či neprávem, měl jsem pocit, že moje kritika je zdrcující a že jsem si proto mohl dovolit hledat Marxův skutečný přínos a v případě pochybností se rozhodnout ve prospěch jeho motivů. Je ovšem zřejmé, že máme-li s protivníkem úspěšně bojovat, musíme se snažit docenit jeho sílu.

Žádnou knihu nelze nikdy dokončit. Ve chvíli, kdy ji dopíšeme, začneme ji považovat za nezralou. Co se týče mé kritiky Platóna a Marxe, byla nevyhnutelná a nepřesáhla obvyklou míru. Avšak většina mých pozitivních připomínek a především silný pocit optimismu, pro­stupující celou knihou, mi s rostoucím počtem let, které od války uply­nuly, připadaly stále naivnější. Můj vlastní hlas se ozýval jakoby ze vzdálené minulosti – jako hlas jednoho z nadějeplných společenských reformátorů osmnáctého či dokonce sedmnáctého století.

Moje depresivní nálada však časem pominula; do značné míry záslu­hou mé návštěvy Spojených států. Dnes jsem rád, že jsem se při revizi loto práce omezil na připojení dodatků a na opravu věcných a stylistic­kých chyb a že jsem odolal pokušení její ladění ztlumit. I přes součas­nou světovou situaci jsem totiž zůstal stejným optimistou jako vždy.

Dnes vidím jasněji než kdy dříve, že naše největší obtíže pramení z něčeho, co je stejně obdivuhodné a zdravé jako nebezpečné – z naší nedočkavé touhy zlepšit osud našich bližních. Zmíněné obtíže jsou totiž vedlejším produktem toho, co je snad tím největší ze všech mravních íí duchovních revolucí v dějinách, produktem hnutí, které začalo před Iřemi staletími. Je to snaha nesčetných neznámých mužů osvobodit sebe n svou mysl od poručníkování autority a předsudků. Je to jejich pokus o vybudování otevřené společnosti, která odmítá absolutní autoritu pouze zavedeného a pouze tradičního a přitom se snaží uchovat, rozvi­nout a zavést staré i nové tradice, které by odpovídaly jejich měřítkům svobody, lidskosti a racionální kritiky. Nejsou ochotni nečinně vyčká­vat a přenechat celou odpovědnost za vládu nad světem lidské či nad­lidské autoritě, ale jsou ochotni nést spolu s jinými břímě odpovědnosti m utrpení, kterému je možné a nutné se vyhnout. Tato revoluce vytvo­řila otřesně ničivé síly; dosud je však možné ovládnout je.

Druhé vydání 1950

__________________________________________________________

 Komentář

Zdeněk Trinkewitz

 Platonovy politické teorie o státu se rozvíjely kolem r. 400 př. Kr. , po porážce jeho Athén v peloponéských válkách se Spartou. Demokratický politický systém byl rozvrácen a vládlo tzv. 30 tyranů. Sám Platon musel emigrovat na Sicílii.

Platon navazoval na Herakleita, který vyslovil názor, že každý stát vývojově degeneruje, především v důsledku úpadku morálky. V jeho představách, které s ním Platon sdílel, původně existoval „zlatý věk“, který časem morálně upadal a že je třeba se vrátit do tohoto ideálního státu obnovením morálky. Platon proto vyslovil názor, že: „změna je zlá a klid je božský“.

V Platonově ideálním státě musí vládnout elita, aristokratická nebo oligarchická, aby byl udržován řád. Když v občanské válce zvítězí chudina, nastolí demokracii, která nevyhnutelně způsobí rozrušení řádu.

Platon proto navrhl svůj politický program totalitární spravedlnosti. Vzorem mu je vítězná Sparta, kde vládla vojenská diktatura aristokracie, vládnoucí podle brutálně třídních zákonů.

 Platon např. plně obhajuje známé usmrcování slabých novorozenců tím, že člověk záměrně provádí šlechtitelskou selekci u zvířat a že stejně musí pečovat o zušlechťování vlastního rodu.

Popper ve své Otevřené společnosti a jejích nepřátelích prezentuje Platonem navržený politický program pro ideální stát a kritizuje jej.

_________________________________________________

Kniha první

Kritika Platóna

   TOTALITÁRNÍ SPRAVEDLNOST

Analýza Platónovy sociologie usnadňuje předvedení jeho politického programu, jehož základní požadavky lze vyjádřit kteroukoli ze dvou formulí, z nichž první odpovídá jeho idealistické teorii změny a klidu, druhá jeho naturalismu. Idealistická formule je:

- Zastavte veškerou politickou změnu! Změna je zlá, klid božský. Veškerou změnu lze zastavit, jestliže se stát stane přesnou kopií originálu, tj. Formy či Ideje obce.

Na případnou otázku, jak to lze uskutečnit, můžeme odvětit naturalis­tickou formulí:

- Zpět k přírodě! Zpět k původnímu státu našich praotců, k primitivnímu státu, založenému ve shodě s lidskou přirozeností, a te­dy státu stabilnímu, zpět ke kmenovému patriarchátu doby před pádem, k přirozené třídní nadvládě menšiny moudrých nad většinou nevědo­mých.

Všechny základní prvky Platónova politického programu lze odvodit z těchto požadavků, které jsou zalo­ženy na jeho historicismu a které je nutno zkombinovat s jeho sociolo­gickými teoriemi o předpokladech stability třídní nadvlády.

 Těmito základními prvky jsou:

(A) Přísné oddělení tříd; tj. vládnoucí třída, skládající se z pastýřů a hlídacích psů, musí být přísně oddělena od lidského dobytka.

(B)Ztotožnění osudu státu s osudem vládnoucí třídy a výlučný zájem o tuto třídu a její jednotu. K této jednotě patří přísná pravidla šlechtění a výchovy této třídy a přísný dohled nad zájmy jejích členů, spojený s kolektivizací těchto zájmů.

 Z těchto základních prvků je možné odvodit další, například tyto:

(C) Vládnoucí třída má monopol na vojenské zdatnosti a výcvik, na právo nosit zbraň a získat vzdělání; je však vyloučena z jakékoli účasti na ekonomické činnosti, zvláště vydělávání peněz.

(D) Musí existovat cenzura veškeré intelektuální činnosti příslušníků vládnoucí třídy a neustálá propaganda, jejímž cílem je formovat a uni­fikovat jejich mysli. Je třeba zarazit či potlačit jakékoli novinky ve vzdělání, zákonodárství a náboženství.

(E) Stát musí být soběstačný. Musí usilovat o hospodářskou autarkii, neboť jinak by vládci buď záviseli na obchodnících, nebo by se sami stali obchodníky. První z těchto alternativ by ohrožovala jejich moc, druhá jejich jednotu a stabilitu státu.

 Tento program lze právem označit za totalitní, a je nepo­chybné, že je založen na historicistické sociologii.

Moje poznámka:

Právě o to dnes usiluje světovládná globální oligarchie finančního kapitálu!!!

_________________________________________________________________

 Platonův společenský řád je totalitární „spravedlnost“, což znamená, že stát je rozdělen do ostře ohraničených společenských tříd a „spravedlnost“ spočívá v zachování tohoto rozdělení. Snaha to změnit je „nespravedlivá“ a zločinná.

Ideálem společenského řádu je autokratická vláda krále-filosofa, nejmoudřejšího a nespravedlivějšího. Ale Platón neříká, jak takového – povolaného vybrat a dosadit na trůn.

V historii lidstva byli takoví vládci, splňující tento ideál alespoň přibližně, ale byli jen řídkou výjimkou mezi záplavou tyranů a šílenců (v Platonových Athénách třeba Solon).

Platonův král-filosof není hledačem „pravdy“, ale jejím vlastníkem a nezpochybnitelným vykladačem (asi jako Hitler nebo Stalin).

Popper uvádí dvě antagonistické formy společnosti:

- uzavřenou společnost, kolektivistickou, ve které rozhodují zájmy kolektivní a pohnutky
altruistické,

- otevřenou společnost, individualistickou, ve které se její příslušníci rozhodují
svobodně, zcela individuálně a jejichž pohnutky jsou individualistické – sobecké.

(Athénská oligarchie za peloponéských válek byla pátou kolonou Sparty a demokratické Athény zrazovala totalitní Spartě. Tak, jako finanční a agrární velkoburžoasie naší I. ČSR dávala přednost Hitlerovi před „hrozbou“ lidového socialismu.

Popper dochází k závěru, že Platon zradil zásady svého učitele Sokrata a athénskou demokracii a prosazoval ideál spartský režim uzavřeného totalitarismu.

_____________________________________________________________ 

Kniha druhá

Kritika Marxe

 MARXOVA METODA

Popper, na rozdíl od fanatických anti-marxistů, uznává význam Marxových výzkumů a teoretických prací a uznává ho jako významného humanistu (a vlastně humanistického altruistu), který usiluje o všeobecný pokrok lidstva, všech společenských vrstev a tříd (vždyť spolu s Engelsem říká, že „jejich“ proletariát svým osvobozením osvobodí lidstvo jako celek).

Popper uznává i Marxův názor, že vývoj společenského systému následuje vývoj produktivních sil.

Ale právem Marxovi vytýká jeho kardinální omyl v tom, že se odvážil chybně historicistně prognózovat vývoj produkčních sil lidstva a s nimi i vývoj společenského uspořádání.

V čemž se i já s Popperem ztotožňuji!

 Nelze to však Marxovi vyčítat. Nezapomeňme, že v jeho době ještě nenastal bouřlivý rozvoj všech pozitivních přírodních věd a současně s ním i nebývale rychlý technologický rozvoj všech oborů společenské produkce a produktivity.

Marx nemohl přirozeně znát přírodní zákony náhodného pohybu a vývoje, ani teorii chaosu, ze kterých vyplývá, že vývoj je nepředvídatelný a nevypočítatelný ani těmi nejmodernějšími matematickými metodami a výpočetními technologiemi.

Ale ani Popper a ostatní dnešní společenští vědátoři dodnes nepochopili, že vysvětlení vývoje lidského druhu homo sapiens sapiens nelze hledat a psychologii, ale že se také řídí Darwinovým zákonem přirozeného výběru! Tento vývoj se ubírá náhodnými směry, z nichž většina je slepou cestou. Že vývoj jde spontánně cestou pokusů a omylů a že se prosazují lidské komunity, jejichž způsob života je nejefektivnější. Nesmí se však zapomínat, že výsledky darwinistického vývoje se projevují v časových měřítcích set tisíců až milionů roků. Proto změny ve  fyzických i intelektuálních schopnostech úspěšné větve druhu homo sapiens nelze v kratičké známé historii lidstva postřehnout. Proto se dnešní lidé nijak markantně neliší od lovců mamutů, starověkých Egypťanů, nebo dnešních Papuánců.

 Ja proto tvrdím, že Darwinův zákon o přirozeném výběru platí i dnes pro vývoj druhu homo sapiens sapiens a že rozhodující komparativní výhodou nejúspěšnější skupiny našeho druhu je její nejlepší IDEOLOGIE!

A tou je podle mého názoru dialekticko-materialistický světový názor.

Ale dodávám – průběžně aktualizovaný podle nejnovějších výsledků poznávání objektivní reality!  

 Právní a společenský systém

   Zde Popper uznává, že nelze nesouhlasit s Marxovým názorem na nehumánnost neomezeného kapitalismu. Současně však říká, že zcela chybné byly Marxovy predikce společenského vývoje a z toho plynoucí požadavky na totální zrušení soukromého vlastnictví dvou ze tří výrobních činitelů – kapitálu a půdy (rozuměj kapitálu finančního a materiálního a „půdy“ jako všech přírodních zdrojů). Nikoli zrušení vlastnictví osobního. Což by nutně vyžadovalo revoluční změnu dosavadního společenského řádu. Marx nevyžadoval nutně násilný a krvavý proces revoluce, ale připouštěl i revoluci „uvědomělou („sametovou“). Ale obával se represivního odporu vládnoucí třídy – buržoasie, což by nutně vedlo k občanské válce.

 K tomu Popper říká (cituji):

Co máme říci k Marxově analýze? Máme věřit, že politika nebo rámec právních institucí jsou v zásadě neschopné napravit takovou situaci a že pomůže pouze úplná sociální revoluce, úplná změna „společenského systému“? Nebo máme věřit zastáncům neomezeného „kapita­listického“ systému, kteří zdůrazňují (domnívám se, že právem), ohromný prospěch daný mechanismem volného trhu a kteří z toho odvozují, že opravdu svobodný trh práce by byl k největšímu prospěchu všech zúčastněných?

Domnívám se, že nelze zpochybňovat nespravedlnost a nelidskost neomezeného „kapitalistického systému, tak jak jej popsal; ale to lze interpretovat v určeních toho, co jsme v dřívější kapitole nazvali para­dox svobody. Viděli jsme, že svoboda ničí sebe samu, pokud je neome­zená. Neomezená svoboda znamená, že silný člověk může volně tyranizovat slabého a okrádat ho o jeho svobodu. Proto od státu požaduje­me svobodu do určité míry omezit, aby svoboda každého byla chráněna zákonem. Nikdo by neměl být vydán na milost a nemilost, ale každý by měl mít právo být chráněn státem.

Nyní se domnívám, že tyto úvahy míněné původně k užití ve světě hrubé síly a fyzického zastrašování můžeme rozšířit i na oblast ekono­mie. Přestože stát chrání své občany před tyranizováním pomocí fyzic­kého násilí (jak v zásadě činí v systému neomezeného kapitalismu), naše cíle může zmařit i to, že selže v ochraně občanů před zneužitím ekonomické moci. V takovém státě může ekonomicky silný jedinec stále volně tyranizovat jedince ekonomicky slabého a může jej okrást o jeho svobodu. Za těchto okolností může neomezená ekonomická svoboda být právě tak sebezničující jako neomezená fyzická svoboda a ekonomická moc může být skoro stejně tak nebezpečná jako fyzické násilí; neboť ti, kdo vlastní nadbytek potravy, mohou bez použití násilí přinutit ty, kdo hladovějí, aby „svobodně“ přijali rabství. Jestliže pak předpokládáme, že stát omezí své aktivity na potlačování násilí (a ochranu majetku), může menšina, která je ekonomicky silná, tímto způsobem vykořisťovat většinu těch, kteří jsou ekonomicky slabí.

Pokud je tato analýza správná, potom je zřejmé, jak by měla vypa­dat náprava. Musí jít o nápravu politickou, nápravu podobnou té, kterou jsme použili proti fyzickému násilí. Musíme vytvořit společenské insti­tuce vynucené státní mocí, které by ochraňovaly ekonomicky slabé před ekonomicky silnými. Stát musí dohlížet na to, aby nikdo nemusel sjednávat žádnou nespravedlivou smlouvu ze strachu z hladu nebo z ekonomického krachu.

To pochopitelně znamená, že se musíme vzdát zásady nevměšování, principu neomezeného ekonomického systému. Jestliže chceme mít zajištěnu svobodu, pak musíme požadovat, aby politiku neomezené ekonomické svobody nahradila plánovaná ekonomická intervence státu. Musíme požadovat, aby neomezený kapitalismus ustoupil ekonomic­kému intervencionismu.

A to je přesně to, k čemu došlo. Marxem popisovaný a kritizovaný ekonomický systém přestal existovat. Nahra­dily jej nikoli systémy, v nichž stát ztrácí své funkce a následně „vyka­zuje znaky odumírání“, ale nejrůznější intervencionistické systémy, v nichž se funkce státu v ekonomické sféře rozšiřují daleko za ochranu vlastnictví a „svobodných smluv“ (v SSSR).

 Skutečný politický a ekonomický vývoj Marxův idealizovaný proletariát „rozmělnil“ a transformoval. A Popper k tomu dodává, že demokracie nesmí podlehnout ekonomice, ale naopak musí politicky ekonomiku kontrolovat.

 Kapitalismus a jeho osud

V této kapitole se naopak mýlí sám Popper, když tvrdí, že neomezené ožebračování proletariátu a neomezený vzrůst bohatství buržoasie se nedostavil, že dělnictvo (v r. 1943, kdy Popper knihu publikoval) si vydobylo svá sociální práva – odborově se organizovat, práva kolektivně vyjednávat, stávkovat, sociální pojištění atd.

Neuvědomoval si, že po vybřednutí ze světové hospodářské krize 30. let a aplikaci Keynesovského proticyklického státního intervencionizmu v Rooseveltově New Dealu a při masivním zbrojením v době 2. Světové války, byly do světové ekonomiky vloženy obrovské finanční injekce (za cenu kolosálního zadlužení států), které odstranily nezaměstnanost a umožnily dočasný sociální mír mezi kapitálem a dělnictvem.

Popper také idealizuje fungování neviditelné ruky trhu a přehlíží porušování volné soutěže praktikami světovládného finančního velkokapitálu.

Popperova očekávaná idyla však skončila (již po jeho smrti) náporem bezohledného neoliberalismu v éře Reagana a Thatcherové, kteří narůstající problémy globalizovaného neomezeného kapitalismu řešili bezohledným útokem na dělnické vymoženosti předešlé éry. Ale ani to neomezený neoliberální kapitalismus nezachránilo. V roce 2008 vypukla v globálním rozměru další z cyklických hospodářských krizí, která si vyžádala další státní intervence do světového finančního systému (a dále prohloubila masivní zadlužení většiny států),  ale přesto přetrvává a je otázkou jestli ještě někdy skončí.

 Mají dějiny nějaký smysl?

Cituji Poppera:

Nerad bych se tady pouštěl do problému smyslu slova „smysl“; předpokládám, že většina lidí ví dostatečně jasně, co mají na mysli, když mluví o „smyslu dějin“ nebo o „smyslu či účelu života“.V tom významu, ve kterém se ptáme na smysl dějin, odpovídám: Dějiny nemají žádný smysl!

Abych zdůvodnil tento názor, musím nejprve něco říci o oněch „dě­jinách“, které mají lidé na mysli, když se ptají po jejich smyslu.

… ……………….

Hovoří se o dějinách lidstva, ale to, co se tím míní a co se učí ve škole, jsou dějiny politické moci.

Neexistují dějiny lidstva, existuje pouze nekonečné množství dějin všech aspektů lidského života. A jedním z nich jsou dějiny politické moci. A ty jsou povýšeny na dějiny světa. Neboť jsou to dějiny politické moci a nejsou ničím jiným než dějinami mezinárodního zločinu a masového vraždění. Tyto dějiny se vyučují ve školách a někteří z největších zločinců jsou velebeni jako hrdinové.

Žádné dějiny lidstva totiž existovat nemohou. Konkrétní dějiny lidstva by musely být dějinami všech lidí, všech lidských nadějí, zápasů a utrpení. Je zřejmé, že takové konkrétní dějiny sepsat nelze. Musíme abstrahovat, opomíjet, vybírat. Tak však dojdeme k mnoha dějinám, a mezi nimi k oněm dějinám mezinárodního zločinu a masového vraždění, které se inzerují jako dějiny lidstva.

________________________________________________________

 Dále Popper líčí marnost snah filosofů vysvětlit cesty historie. Vysmívá se Hegelovi, ale ukazuje, že i bezradnost i modernějších post-hegelovců, až do současnosti 40-tých let 19. století.

 Zde si však dovolím Poppera (a ty druhé) poučit,  Že nedospěli k poznání, že veškerý vývoj a pohyb ve známém vesmíru je zcela náhodný. Jak materiální, tak i ideový. A že i ve vývoji lidské společnosti se uplatňuje Darwinův zákon přirozeného výběru, který vývoj směruje k přežívání té mutace druhu, která je pro jeho přežití a reprodukci nejlépe přizpůsobená. Tedy i pro variety druhu homo sapiens sapiens.

 Ale to jsem říkal již v komentáři ke kritice Marxe a zde opakuji:

 Tvrdím, že Darwinův zákon o přirozeném výběru druhů platí i dnes pro vývoj druhu homo sapiens sapiens a že rozhodující komparativní výhodou nejúspěšnější skupiny našeho druhu je neúčinnější IDEOLOGIE!

A tou je podle mého názoru dialekticko-materialistický světový názor, ale s podmínkou, že je průběžně aktualizován podle nejnovějších výsledků poznávání OBJEKTIVNÍ REALITY!

__________________________________________________

 LITERATURA:               

James Gleick         CHAOS – Vznik nové vědy        Adnopublishing – Brno 2000

 

Zdeněk Trinkewitz

28. listopadu 2015