Příspěvek k zoologii člověka

Abstract: The man, Homo sapiens sapiens, is an animal species. The Darwin law of natural selection of animal species is valid also for the man. The greatest comparative advantage of man is the social life in community. Appropriate rules of social coexistence are the most important comparative advantage in the recent struggle between different communities. The social rules are a product of the philosophical view prevailing in the community. The decisive phenomena in the zoology of man can therefore be seen in the right philosophy.

___________________________________________________________________________

 ÚVOD

 Zoologie pojednává o způsobu života jednotlivých druhů živočichů.  Zoologie člověka o způsobu života druhu homo sapiens sapiens. Cílem tohoto eseje je pojednání o některých stránkách zoologie člověka jako živočicha druhu homo sapiens sapiens, na kterého se bez výjimky vztahují zákonitosti, které vyslovil Charles Darwin ve svém stěžejním díle O vzniku druhů přirozeným výběrem.

Ve svých úvahách a tvrzeních vycházím ze smyslového vnímání a vědeckého výkladu světa. Z osobní zkušeností, která není v rozporu se zkušeností většiny inteligentních a vzdělaných lidí. Záměrně se nezdržuji polemikou s filosofickými názory, které odporují obecně ověřené zkušenosti.

Abych předešel námitkám, že má tvrzení neplatí vždy a bez výjimek, chci upozornit, že každé mé tvrzení musí být chápáno pouze jako vysoce pravděpodobný výsledek jevu, mnohokrát opakovaného v delším časovém úseku (viz lit.2: Popper, str.18 ad.).

 NÁZOROVÁ VÝCHODISKA

 1. 1,     Člověk je příslušníkem živočišné říše na planetě Zemi. Od ostatních živočichů se liší tím, že je posledním vývojovým stupněm, poslední ratolestí na stromu vývoje života, v němž organický život dosáhl nejvyšší složitosti a reprodukční výkonnosti.

  1. 2.      Všechny vývojové stupně živé přírody se vyvinuly ze stejného základu. Darwin pochopil tuto skutečnost po shromáždění mnoha znalostí o existenci flory a fauny na celé naší planetě a zobecněním jejich společných znaků. Dnes jsou jeho závěry dále potvrzovány úspěchy molekulární genetiky. Ta zjišťuje, že všechny živé organizmy jsou vytvořeny ze stejného základu; malého počtu shodných organických látek a mikrostruktur. Že rozdíly mezi druhy jsou zakódovány v chromozomech buněk rostlin a živočichů skladbou nukleotidů ve strukturách nukleových kyselin RNA a DNA. Zejména počtem a řazením genů ve struktuře DNA (geny = úseky DNA, různě složené z pouze čtyř dusíkatých bází – nukleotidů: A-adenin, G-guanin, C-cytosin,T-thymin).
  1. 3.      Vývoj druhů od jednoduchých a nedokonalých ke složitějším a dokonalejším se uskutečňuje přirozeným výběrem. O přežití každého druhu rozhoduje jeho vybavení pro získávání látek a energie potřebných pro život (metabolismus, látkovou výměnu), pro obranu před nepřízní přírodních živlů, před konkurencí jiných druhů a před nepřáteli (predátory). Druh vhodně vybavený přežívá a rozmnožuje se, nevhodně vybavený vymírá nebo je vyhuben. Každý druh zpravidla předává svému následujícímu pokolení genetické vybavení shodné se svým. Nikoli však bez výjimky. Působením životního prostředí dochází u některých nových jedinců náhodně k dílčím mutacím (fylogenese), které mohou kladně nebo záporně ovlivnit jejich schopnost přežití. Potomci s negativními mutacemi mají sníženou, s kladnými zvýšenou, pravděpodobnost přežití. Tak zvolna, ale nepřetržitě dochází ke přirozeným změnám a výběru schopnějších druhů. K vymírání těch hůře vybavených a k přežívání a rozmnožování těch nejlépe vybavených.

 VÝVOJ ČLOVĚKA

 Člověk je dnes nesporným vládcem planety Země, který nemá rovnocennou konkurenci v živočišném světě. Stal se jím přesto, že není mezi živočichy fyzicky nejsilnější, ani nejlépe vybavený pro boj na život a na smrt.  Přednostmi, které rozhodly o jeho vůdčím postavení, jsou schopnosti abstraktního myšlení, dokonalé komunikace mezi příslušníky druhu, aktivního přetváření přírodních látek a předmětů podle jeho potřeb a využívání synergie činnosti ve skupině.

Z paleontologie, archeologie i studia života dnešních primátů vyplývá, že člověk vždy žil v kolektivech, rodinách a tlupách, které vytvářely nejvhodnější podmínky pro obhájení jeho života a přežití rodu. Člověk není jediným ani prvním živočišným druhem, který žije ve skupinách. Někteří vyšší živočichové a zejména savci: psi, bobři nebo primáti rovněž žijí ve smečkách nebo tlupách, které si společně obstarávají potravu, obydlí a obranu před nepřáteli.  I u těchto druhů dochází ke vzájemné komunikaci, k dělbě činností a hierarchickému upořádání mezi členy skupiny. Na rozdíl od člověka jim však chybí schopnosti verbální komunikace, abstraktního myšlení a účelového přetváření přírodních látek a předmětů.

Úspěšnost každého lidského kolektivu závisí na efektivitě souhry jeho příslušníků při společných aktivitách. Nutná a účinná je dělba činností podle fyzických i mentálních sil, stáří a pohlaví jednotlivých členů. Proto se postupně vytvářejí a zpřesňují pravidla jejich soužití a vzájemných vztahů. Normy užitečného a neužitečného, dovoleného a nedovoleného či zakázaného (tabu) chování. Tato pravidla se mezi jedinci šíří příkladem i verbálně a tak živelně vznikají normy společenského chování jako základ morálky (přirozený řád podle Misese).

I na tyto předávané zvyky a děděné vlastnosti se vztahuje Darwinův zákon přirozeného výběru. Kolektivy s nejlepším využitím synergických výhod společenského života nejlépe vzdorují hrozbám okolního prostředí a nejefektivněji využívají jeho zdroje. To jim zajišťuje úspěšnou existenci a nejlepší podmínky pro rozvoj a početní růst druhu. Přirozeným výběrem pak dochází k šíření populace s nejlepší formou společenského života. Darwinův zákon původu druhů přirozeným výběrem je obecným zákonem, který nekompromisně trvale platí i v současnosti, byť si to většina populace, včetně vědců a politiků, vůbec neuvědomuje.

PŮVOD NÁBOŽENSTVÍ, STÁTU A FILOSOFIE                  

V předešlém textu byl stručně naznačen spontánní vznik pravidel chování lidských jedinců v kolektivním životě.

Zdokonalováním řeči, rozšiřováním slovníku abstraktních pojmů, shromažďováním a utřiďováním zkušeností a z potřeby zvyšování efektivnosti činností lidí dochází postupně, spontánně i cílevědomě i k rozšiřování a precizování norem společenského chování.

Rozvoj abstraktního myšlení doprovází potřeba lidí chápat podstatu přírody, jejích sil a jejich vzájemné souvislosti. Rozlišování příčin a následků přírodních jevů zejména proto, aby lidé mohli tyto jevy předvídat a připravit se je využít pro své potřeby nebo se jim úspěšně bránit. Toto období poznávání světa a formulování názoru na jeho podstatu se nazývá předvědeckým (literatura 1.: Husserl – Krize evropských věd, 2.  Popper – Logika vědeckého bádání). Praxí a spontánní metodou úspěchů a omylů objevují lidé první technologie pro obstarávání svých životních potřeb a paralelně s tím formulují i první představy o podstatě a příčinnosti přírodních jevů. Lidé při své činnosti poznávali, že svojí aktivitou, vůlí a vynaložením úsilí mohou měnit předměty a látky a ovlivňovat nejrůznější procesy. Uměli již zapálit a uhasit oheň, zadržet nebo usměrnit tok vody, zpracovat přírodní materiál na nástroj, upravit a konzervovat potravu, ulovit zvěř nebo zabít nepřítele. Poznali však také nesmírné přírodní objekty a živly, které pro jejich velikost a sílu ovlivnit nemohou. Jevy, jichž existenci musí jenom pasivně přijímat a na jejichž důsledky se mohou nanejvýš včas a co nejlépe připravit.

 Původ náboženství

Ze zkušenosti člověk poznal, že přírodní předměty a jevy se dají s vynaložením vůle a síly ovlivnit a měnit. Tím u něho vzniká představa, že i nesmírné přírodní jevy jsou výsledkem vynaložení vůle a síly neznámých bytostí, vybavených obrovskou či dokonce neomezenou vůlí a silou. Vzniká představa o existenci gigantů a bohů, nadaných nadlidskými silami. U původní lovecké a později pastevecké populace to byly představy silných zvířat (animalismus), u pozdějších zemědělských a městských civilizací již antropomorfické představy bohů podobných člověku. Postupně tak vznikla náboženská učení, která byla zprvu formulovaná a šířená ústně a teprve později písemně. S růstem a expansí lidské populace se šíří, ale také diferencují různá náboženská učení. Některé prvky mají společné, jiné rozdílné. U přírodních populací přežívají až do dnešní doby náboženství animalistická, na jihu a východě Asie velká náboženství polyteistická a různé kulty předků, ale větší část světa vyznává náboženství monoteistická. V pořadí podle stáří: judaismus, křesťanství a islám. Co do počtu praktikujících vyznávačů je pořadí opačné. Od doby osvícenství a vzniku racionální pozitivní vědy v 18. století se z Evropy šíří ateizmus, který popírá existenci bohů a božský původ světa. V nejkulturnějších zemích dnes počet ateistů a lidí nábožensky lhostejných již převyšuje počet aktivních věřících.

Každé náboženství plní současně funkci světového názoru na původ a fungování neživého i živého světa a funkci morální normy, podle které se má řídit chování lidské společnosti. V první funkci všechna náboženství tvrdí, že svět byl stvořen a je řízen bohy, bohem nebo transcendentálními silami. Ve druhé funkci zavádí soustavu příkazů a zákazů, podle kterých se mají lidé chovat, aby vyhověli přáním bohů nebo transcendentálnímu řádu a byli za to v životě, zejména posmrtném, odměněni. Těm, kteří příkazy a zákazy nedodržují, hrozí tresty a věčné zatracení.

Náboženská učení gramotných národů byla zformulována a sepsána proroky a apoštoly. Těmi nejvzdělanějšími členy lidských komunit, kteří si uvědomovali negativní jevy jejího života a chtěli jej reformovat. Aby svému učení dodali váhu, vydávali je za vnuknuté nebo písemně předané jim bohem (Mojžíš – Desatero) nebo jeho poslem (andělem).

Ve skutečnosti vznikla tato učení jako kompilace historicky vzniklých, zděděných a osvědčených morálních pravidel, doplněných a upravených podle aktuální potřeby reformy společenského života v době jejich vzniku.

Vezměme za příklad křesťanství. To vzniklo jako reakce na společenskou krizi Říma a jeho středomořské říše po pádu republiky a za válek vznikajícího císařství.

Zvláště postavení Židů po jejich prohrané válce proti římské nadvládě a po vyhnání z Palestiny bylo zoufalé. Proto u nich nalezlo úrodnou půdu učení evangelistů, že na zemi již přišel židovskými proroky očekávaný Mesiáš, aby je spasil. Apoštolové šířili evangelium, údajné poselství spasitele Ježíše Krista, že dočasné utrpení pozemského života je nutno trpělivě snášet, neboť je bránou ke spáse v životě věčném. Pro ulehčení pozemského života prostých lidí od nespravedlnosti a bídy, apoštolové učili milosrdenství a lásce mezi lidmi, ctění chudoby a pokory a odsuzovali zpupnost bohatých a mocných. Bible, Nový Zákon i Starý Zákon, je dílem společenských reformátorů, kteří chtěli dát lidem návod k opravě špatného řádu světa a cílevědomě to dělali formou údajného božího poselství, kterou považovali za nejpřesvědčivější.

 Původ státu  

V počátečním období civilizace lidských komunit a vzniku kulturní nadstavby nebylo náboženství oddělené od „politické“ moci. Stařešinové a náčelníci rodů a kmenů byli zároveň autoritami duchovními, hospodářskými i vojenskými. Teprve později se tyto funkce rozdělují a s nimi se rozdělují i příkazy a zákazy na náboženské (vztah člověka k bohu), mezilidské (vztah člověka k člověku) a pro výkon moci (vztah člověka a státu). V historickém vývoji se vyskytovala období, kdy moc náboženská a moc vládní si byly rovné a období, kdy univerzální nadvládu měla jen jedna z nich. Hospodářský a populační vývoj si vyžádal vytvoření pravidel pro vládnutí a pro civilní vztahy, nezávislých na předpisech náboženských. Nejdříve k tomu došlo v povodích velkých řek (Mezopotámie, Indus, Nil) Blízkého a Středního Východu, v souvislosti s rozvojem a intenzifikací zemědělství. Rozvíjející se zemědělství a rostoucí populace vyžadovaly budování rozsáhlých vodohospodářských staveb, které mohla organizovat a materiálně zabezpečit pouze silná centrální moc. Dosavadní patriarchální kmenová společnost, s významným podílem společného vlastnictví, se musela přetvořit v hierarchicky uspořádané státní útvary a společné vlastnictví muselo ustoupit individuálnímu s institucí dědického práva. To si vyžádalo vznik psaných kodexů práv a povinností, příkazů a zákazů, způsobu stíhání a trestů za jejich neplnění. A to jak ve vtazích mezi příslušníky státotvorné části populace, tak i mezi nimi a institucemi státu. Vznikly první zákoníky, které byly směsicí zákonů civilních (obchodních, majetkových, rodinných) a zákonů pro vztahy osob se státem (správních a trestních).

Vznik státu byl pro komunitu komparativní výhodou před konkurenčními komunitami méně organizovanými, která ji zajišťovala lepší podmínky reprodukce. Zaostávající a nepřizpůsobivé komunity byly těmi vyspělejšími přímo fyzicky vyhlazovány nebo spontánně vymíraly v důsledku materiálního nedostatku. Zbytky takových komunit mohly přežít, jen pokud byly schopné se asimilovat s vítězi.

 Původ filosofie

V předcházejících odstavcích byla naznačena genese raných názorů na podstatu světa, ve kterých člověk reflektoval svojí existenci. Člověk se neustále ptá na svůj původ a smysl své existence a na původ, fungování a smysl světa, který ho obklopuje. Vždy se to snaží vysvětlit prostředky, které pro poznávání světa a jeho popis ve své době má a které dále zdokonaluje a rozšiřuje. Od počátků abstraktního myšlení, až do éry klasické řecké antiky je třeba všechny pokusy o výklad světa označit za čistě teistické a teologické.

Zárodky svébytné filosofie lze nalézt již v před-antickém období v Mezopotámii, Egyptě, Indii a v Číně. Ale teprve hospodářský a kulturní rozvoj městských států (otrokářských) v oblasti kolem Středozemního moře přinesl kvalitativní skok a zásadní obrat v abstraktním myšlení.

 Tím končí období předvědeckého poznávání světa. Vznikají vědy pozitivní i humanitní v dnešním pojetí. Včetně filosofie,  jako vědy o původu, podstatě a fungování světa, který lidé vnímají svými smysly. Světa, který determinuje život všech lidí bez výjimky, ale který každý z nich může i ovlivňovat aktivitami z vlastní vůle.  

V tomto eseji si nekladu za cíl exkursi do celé historie filosofie, ani rekapitulaci všech světonázorových systémů, které kdy vznikly. To není možné proto, že jich je obrovské a nepřehledné množství a že si navzájem nepřekonatelně protiřečí v těch nejzákladnějších představách a tvrzeních. Musíme se spokojit pouze s tím, že je velmi hrubě rozdělíme na systémy materialistické a idealistické, podle názoru na primární podstatu světa a na dialektické nebo metafyzické, podle názoru na relativnost či absolutnost jevů a jejich zákonitostí.

Sebe a svět, ve kterém existujeme, vnímáme každý svými smysly a rozumem si to uvědomujeme. V primární reflexi to přijímáme bez výhrad jako nepochybnou skutečnost a reagujeme zděděným instinktivním nebo naučeným způsobem. Teprve při pokusu o hlubší (filosofickou) analýzu a deskripci světa se dostaví nejistota, zda je skutečně takový, jak nám jej naše smysly a myšlení zobrazují. Ze zkušenosti totiž víme, že smysly nás někdy klamou nebo že různí lidé často týž jev vnímají a vykládají rozdílně. Výsledkem rozdílných řešení těchto pochybností jednotlivými filosofy je pak větvení filosofických systémů do naznačených základních směrů.

Materialisté vycházejí z názoru, že okolní svět i my sami reálně existujeme. Že to není pouze představa v našem vědomí. Že svět (věci o sobě, objektivní realita) existoval a bude existovat nezávisle na existenci rozumných bytostí a bude se chovat podle svých věčných zákonů, které našimi smysly a rozumem budeme schopni poznávat vždy jen neúplně.

Idealisté (krajní) zastávají názor zcela protichůdný. Popírají hmotnou existenci světa a tvrdí, že nic neprožíváme jako interakci s okolním hmotným světem, ale že vše se odehrává pouze v našem vědomí jako jakési spontánní drama. Velmi obtížně však mohou vysvětlit synchronizaci těchto „dramat“ současně u více lidí (pokud důsledně neprohlásí všechny ostatní lidi i s jejich vědomími také jen za svojí představu).

Metafyzika se vyznačuje tím, že považuje fenomény světa za jednou hotové, které se sice pohybují v prostoru a času, ale nemění se a jen se stále opakují (příklad: podle tzv. kreacionistů Bůh stvořil již na počátku všechny živé tvory a rostliny tak, jak je dnes známe a Darwinismus je rouháním).

Dialektika považuje nepřetržitý proces změn za základní vlastnost světa. Nic není trvalé, vše se neustále mění, nic nikde nezačíná, ani nikde nekončí.

Mezi těmito velmi hrubě vytčenými „mantinely“ existuje nepřeberné množství filosofických systémů a škol, které jsou různými odrůdami a hybridy těchto základních koncepcí.

Na počátku odstavce jsem si dovolil velmi kuse definovat filosofii jako vědu o původu, podstatě a fungování světa. Mnozí filosofové toto pojetí neuznávají. Pozitivisté upírají vědeckost každé teorii, hypotéze nebo zákonu, když je nelze opakovaně prokázat zvolenými a připravenými experimenty. Což je v „nepřírodních“ vědách zpravidla obtížné, ne-li nemožné. Pozitivisté při tom přehlížejí nejskvělejší nástroje lidského myšlení, kterými jsou abstrakce a zobecnění jevů, příčin a souvislostí. Odmítají uznat dialektickou jednotu zákonitosti, vyjádřené vysokou pravděpodobností jevu (který nelze verifikovat laboratorním experimentem) a náhodnosti, se kterou spontánně probíhá (argument: Milton Friedman dostal Nobelovu cenu za Studii o kvantitativní teorii peněz, prokázanou podrobnou statistickou analýzou náhodného pohybu kurzů světových měn).

Účinnost metody abstrakce a zobecnění dokazují výkony antických filosofů. Ti vytvořili formální logiku nebo dospěli k atomické teorii hmotného světa zobecněním skromných poznatků, které měli k dispozici a které bylo možno experimentálně dokázat až o tři tisíciletí později.

Vědeckou pravdivost filosofických tvrzení je tedy možné verifikovat jak shodou s poznatky experimentálních věd, tak i s výsledky dlouhodobého vědeckého pozorování opakovaných jevů, u nichž není možné užít připravených experimentů – koroborací podle Poppera.

Filosofie byla svého od počátku ovlivňována náboženstvím a světskou moci panující v komunitě, ve které se vyvíjela. Všichni filosofové byli vychování a vzděláni v tradičních náboženských představách a museli vždy překonávat vlastní pochybnosti a bázeň před „svatokrádežným“ zpochybňováním božích zákonů. Nové filosofické názory také vždy ideologicky nahlodávaly a zpochybňovaly zavedený řád a filosofové byli proto zpravidla ohrožení perzekucí vládnoucí moci. Proto byli vždy nuceni prezentovat své názory opatrně a takticky je přizpůsobovat ideologii vládnoucí elity. To, ke škodě filosofie, bylo často příčinou vynucených kompromisů a vzniku zmíněných hybridních filosofických systémů.

 IDEOLOGIE – ROZHODUJÍCÍ KOMPARATIVNÍ VÝHODA KOMUNITY

Již v předcházejících úvahách jsem vyslovil názor, že pro člověka jako zoon politikon – zvířete společenského, je významnou komparativní výhodou využívání synergií, plynoucích ze společenského života a ze vzájemné podpory jedinců v kolektivu. Intenzita a efektivnost této podpory je závislá na kvalitě společenských vztahů v kolektivu. Je přirozené, že každý příslušník kolektivu chce získat maximum dosažitelných výhod především pro sebe. To je v něm vypěstováno a dědičně zakódováno Darwinovým zákonem přirozeného výběru. Každý jedinec je dítětem svých rodičů (a potomkem generací prarodičů), kteří ho mohli úspěšně zplodit a vychovat jen proto, že si také pro sebe zajišťovali nejlepší životní podmínky (příklady: dominantní samci ve stádech zahánějí samce slabší a sami oplodňují všechny samice; u dravců se samci nasytí z úlovku nejdříve a nejslabší mláďata často hladoví. To je tvrdý zákon přežívání silných a vymírání slabých). Přiměřená míra nerovnosti je pro přežívání komunity nutná a pozitivní, protože v ní zabezpečuje selektivní a tím i optimální reprodukci. Vždy však platí, že nerovnost nesmí překročit meze, za kterými by již reprodukce nebyla  optimální a docházelo by k ohrožení budoucí existence komunity.     

Efektivnost společenského života lidských komunit je v historickém vývoji stále více ovlivňován jejich ideologií. Dříve jsme ukázali, jak potřeba regulace společenského života vedla ke vzniku náboženství a státu. Lidská společnost se vyvíjí ve formě ohraničených komunit, v nichž vždy panuje určitý společenský řád, který určuje nerovnost mezi jejich příslušníky. Nerovnost není překážkou, ale naopak podmínkou optimálního rozvoje každé komunity. Pozitivně se může vyvíjet jen taková komunita, ve které společenské vztahy a ideologie zabezpečují její optimální rozvoj jako celku (dostatek životních potřeb, zdraví, početní růst, vojenskou sílu). Při špatné ideologii a vládě je vývoj negativní, komunita slábne a upadá. 

 Ideologie v  zemích zaostalého „Jihu“.

Shora uvedenými skutečnostmi lze vysvětlit historii lidstva. Známe historii civilizací a říší, vzniklých na ideologii a společenských vztazích, které byly v jejich době nejprogresivnější. Později na nich však ustrnuly, byly ovládnuty egoistickými vladaři a nakonec podlehly dynamičtějším konkurenčním civilizacím. To neplatilo jen v dávné historii, ale zákon přirozeného výběru se tak uplatňuje dodnes. Důkazem tohoto je i historie zcela nedávná a dnešní poměr sil ve světě. Až do 17. století byl vývoj v celém civilizovaném světě víceméně rovnoměrný.

Evropa a Blízký Východ žily ideologicky, vědecky i státoprávně z kulturního dědictví antiky a judaismu, jako společných zdrojů křesťanství i islámu. Východ Asie se vyvíjel nezávisle, ale i přes sporadické kontakty se Západem za ním rozhodně nezaostával. Všechny tehdejší civilizace byly založeny na teistickém světovém názoru, byť různými náboženstvími různě interpretovaném.

Obvyklou formou státu byly různé autokracie, od orientálních despocií přes různé oligarchie až po evropský absolutismus. Otroctví bylo všude ještě chápáno jako přirozené společenské postavení části populace. K zásadnímu rozchodu mezi Východem a Západem došlo v historickém vývoji až po hospodářském a ideologickém převratu v křesťanském světě (reformace), vyvolaném objevy námořních cest do Asie a Nového světa – Ameriky. V Evropě došlo k rychlému růstu ekonomické síly „třetího stavu“ – měšťanstva, řemeslníků, obchodníků a finančníků, který úspěšně začal prosazovat svůj podíl na vlivu politickém.

Západní a střední Evropa se tímto impulsem a tlakem definitivně zbavily středověké vlády katolické církve a zahájily éru prudkého rozvoje obchodu a průmyslu, doprovázeného stejně prudkým rozvojem přírodních věd a racionální filosofie. Vstoupily na cestu, která vedla ke konstituční formě vlády, založené na ústavě a zákonech.     

Zbytek civilizovaného světa na východě a jihu ustrnul  na dosavadní ideologii a společenské struktuře a rychle zaostával za hospodářským, vědeckým a společenským rozvojem Západu, až se posléze z velké části dostal pod jeho koloniální nadvládu. Výjimkou bylo jen Japonsko, které koncem 19.stol. provedlo revoluci Meidži, zbavilo se poručnictví USA a začalo intensivní modernizaci (války 1905, 1914-18 a 1942-45). Po 2. světové válce sice došlo de iure k dekolonizaci, ale de facto setrvává chudý „Jih“ dále v hluboké hospodářské a kulturní podřízenosti bohatému „Severu“. „Jih“ není schopen vlastními silami svojí zaostalost překonat a z podřízenosti se vymanit (příklad: praktiky Francie při odčerpávání národního produktu z bývalých kolonií, jak o tom zasvěceně píše v Hospodářských novinách z 9. ledna 2004 pan Sanou Mbaye, bývalý ekonom Africké rozvojové banky, v článku: Jak Francouzi drancují Afriku).

Příčinou neschopnosti zaostalých zemí, vymanit se z nerovnoprávného postavení, je především jejich kulturní zaostalost. Skutečnosti, které jsme dosud uvedli, opravňují vyslovení následujícího tvrzení:

Pro každou lidskou komunitu platí, že v ní vládnoucí světový názor a společenské uspořádání představují klíčovou komparativní výhodu nebo nevýhodu, která rozhoduje o její šanci v soutěži s  ostatními komunitami.

(Viz též Lit. 6. Str. 58)

To vysvětluje, proč selhávají snahy o ekonomický, kulturní a politický pokrok v rozvojových zemích. Rozvojové země, zahrnované pod pojem „chudý Jih“, jsou ovládány teistickým světovým názorem, který se v různých zemích liší jen formou. Myšlení tamních lidí je ovládáno fatalismem, názorem, že osudy lidí jsou předurčeny bohy. Lidé spoléhají na přízeň bohů, které si snaží naklonit modlitbami a oběťmi místo toho, aby se snažili svojí existenci zlepšit prací a podnikavostí. Záměrně je k tom vede místní vládnoucí elita, které kulturní a hospodářská zaostalost lidu usnadňuje vládu nad ním. Za příčinu chudoby lidu svých zemí, který údajně žije v boží pravdě a za nezaslouženého bohatství „nevěřících“, kteří se bohu protiví, označuje bezbožnost praktik zkaženého Západu (či Severu). Záměrně je tak jitřen a podporován náboženský fanatismus a lid je vyzýván ke „svaté válce“, která se realizuje v terorismu. 

Ale náboženský fundamentalismus nesmíme zužovat pouze na muslimský, ač je dnes nejaktivnější a početně nejvýznamnější. Stejně nebezpečný je každý fundamentalismus: náboženský (ortodoxní judaistický nebo křesťanský, hinduistický, sektářský), revoluční (militantní marxismus a anarchismus) nebo nacionalistický a rasistický (sionismus, neofašismus, black power).

Všechny tyto scestné ideologie svými důsledky již dokázaly, že společensky nebezpečný a reakční je každý fundamentalismus!

 Ideologie ve vyspělých zemích „Severu“.

Podobný vliv a důsledky má ideologie i v zemích vyspělého „Severu“, protože jako komparativní výhoda (nebo nevýhoda) se trvale prosazuje v každé komunitě.

V dnešní tzv. postindustriální éře vyspělé části světa se stalo módou neuznávat filosofii jako vědu. Četní intelektuální konjunkturalisté a nedoukové ji zaměňují se spekulacemi a mystifikacemi bez pravidel, které vrací filosofické myšlení zpět až před historický nástup osvícenství a racionalismu. Karl R. Popper v předmluvě k prvnímu vydání své Logiky vědeckého bádání (z r. 1934) označuje takové filosofování jako depresivní monology, které se nyní vydávají za filosofické diskuze“ (lit. 2.). Záměrně jsou „zapomínáni“ nehodící se filosofové jako Descartes, Hobbes, Locke nebo Kant. Hlavně proto, že jejich myšlenky vedou nevyhnutelně přes Hegela až k Marxovi nebo Comtemu. Jejich filosofie děsí dnešní konformisty stejně, jako středověké scholastiky děsil ďábel. Zejména Marx se dnešním vládcům a jejich intelektuálským posluhům do ideologie nehodí. Nejen jako ekonom a politolog, ale ani jako filosof, protože axiomy jeho filosofie jsou vyústěním celého dosavadního vývoje filosofického myšlení a pravdivě popisují svět. Také proto, že pravda je vždy revoluční tím, že poskytuje objektivně nejlepší návody pro řešení problémů ku prospěchu lidstva jako živočišného druhu. To se samozřejmě nehodí vládnoucí elitě, která chce vždy udržovat lid v nevědomosti a pasivitě, aby jej mohla ovládat a uchovat si natrvalo svá privilegia.

Nejvýrazněji se tento stav projevuje ve Spojených státech amerických, v nejmocnější soudobé světové říši. Jejich dnešní globální hegemonie je výsledkem toho, že anglické kolonie v Americe byly od počátku osídlovány lidmi, kteří tam byli z absolutistické Evropy vyhnáni nebo odešli sami, aby unikli pronásledování pro nespokojnost s tamní nesvobodou a útlakem. Až do 20. století to byli převážně příslušníci reformních náboženských a politických hnutí a lidé, kteří hledali příležitost pro zlepšení své materiální existence. Všichni to byli lidé svobodomyslní a podnikaví, kteří měli odvahu založit si novou existenci v neznámém a nebezpečném prostředí. Tyto osobní vlastnosti a příležitosti na téměř liduprázdném kontinentu daly vzniknout komunitě s nejprogresivnější ideologií a společenskou praxí té doby, vyznačující se náboženskou tolerancí, svobodou myšlení a projevu, politickou demokracií a hospodářským liberalismem. Ideologie a politický systém byly v celé historické etapě od 17. do 20. století tou rozhodující komparativní výhodou USA, která je přivedla po 2. světové válce do postavení nejmocnější říše světa.

Ale již v této době úspěchů a expanse USA se nezadržitelně a zákonitě začínaly projevovat symptomy počínajícího společenského i ideologického úpadku. V ekonomice sérií prohlubujících se hospodářských krizí, která vyvrcholila velkou krizí 30. let. V ideologii rozmachem socialistického hnutí v 19. a 20. století. V mezinárodní mocenské sféře vznikem globálních rivalů SSSR a komunistické Číny. Dnes, poté co socialismus poslední „studenou“ válku prohrál, by se mohlo zdát, že ideologie a světový řád USA budou vládnout na věky (viz Francis Fukuyama – Konec dějin). Globální krize tohoto řádu však bude dále narůstat a její řešení se stane historickou nevyhnutelností. Může to být řešení konsensuální a racionální, ku prospěchu druhu homo sapiens sapiens nebo násilné, spojené s obrovským ničením všech hodnot a s redukcí lidské populace (možná rovněž s konečným výsledkem nového počátku rozvoje našeho druhu podle představ předsedy Maa).

 Charakteristické rozpory americké ideologie a příčiny její krize

Ačkoli je v ústavě USA zaručena svoboda náboženského přesvědčení, je vládnoucí elitou preferováno americké protestantské křesťanství. To se u většiny americké populace vyznačuje okázalou, ale pokryteckou zbožností a morálkou. Fakticky plodí tato ideologie náboženskou intoleranci, nacionalismus, xenofobii a rasismus vůči odlišným a nekonformním minoritám.

Ve školství a společenských vědách jsou vládnoucí elitou cílevědomě povzbuzovány a podporovány idealistické tendence a je potlačováno svobodné vědecké bádání. A zvlášť důsledně publikování názorů materialistických a socialistických.

Chudoba je prohlašována za důsledek lenosti a bohatství za výsledek pracovitosti a podnikavosti. Proti lidské solidaritě je vyzdvihován egoismus a bezohledná honba za majetkem, bez ohledů na poškozování jiných lidí a životního prostředí. Šatné svědomí si zbohatlíci léčí almužnictvím.

USA sice okázale deklarují svojí ústavu, ale v politické praxi ji často porušují. Dnes se to projevuje v posilování policejního charakteru státu a v jeho militarizaci, zdůvodňovanými ohrožením USA terorismem.

V globálních záležitostech USA bezohledně preferují své zájmy. Prezentují se jako světový ochránce lidských práv, ale ty interpretují po svém a dodržují je, jen když jim to vyhovuje. Pohrdají mezinárodním právem a institucemi OSN a nominovaly se do role světového četníka, jednajícího jen podle svých zájmů. Když to považují za výhodné, i s použitím hrubé síly. Tím vyvolávají růst anti-amerikanismu v celém světě.

To vše jsou projevy krize americké ideologie a důvody zaostávání globálního politického a hospodářského vývoje za potřebami harmonického globálního rozvoje druhu homo sapiens sapiens. Jsou to projevy narůstající krize celého globálního kapitalismu, která vyžaduje řešení. Nikoli však presidentem Bushem nabízené „americké“ řešení, které by nutně vyústilo do  globální násilné konfrontace nepředvídatelných forem a dimenzí. Zejména zaslepený je Bushův výklad terorismu a navrhovaný způsob jeho vymýcení. Bush a jeho poradci nechtějí pochopit, že terorismus je křečovitou obranou ponižovaných a slabých proti aroganci mocných. Nelze jej zastavit vítěznými válkami s režimy, které nevyhovují americké představě. Toho důkazem jsou výsledky válek USA v Afganistanu a Iráku a válečného vyhrožování Íránu a KLDR. I USA musí pochopit, že jediným rozumným a účinným řešením všech bolestí dnešního světa je kulturní pozvednutí chudé a zaostalé části lidstva na důstojnou úroveň, alespoň částečně srovnatelnou s úrovní její bohaté části (viz: R.N.Haass – lit.5).  Americký profesor Jeffrey D. Sachs, známý svými neúspěšnými pokusy o zlepšení několika jihoamerických ekonomik, dnes analyzuje důsledky globalizace a požaduje, aby globalizace prospívala všem. Připomíná, že v září 2005 slíbily rozvinuté země chudým zemím, že jim budou poskytovat pomoc ve výši 0,7% svých HDP. Ve skutečnosti jim daly v úhrnu jen 0,25% (a většina ještě skončila v kapsách zkorumpovaných vlád nebo ve zbrojních nákupech od dárců pomoci). Polovinu dělá dluh USA – 60 mld. USD ročně. V době, kdy president Bush jr. slevil na daních boháčům 250 mld. USD ročně a zvýšil vojenské výdaje o 150 mld. USD ročně. Na září 2005 byl znovu svolán summit bohatých zemí s programem Rozvojové cíle tisíciletí (rozumí se 21.) a Sachs vyzýval jeho účastníky, aby tam přijali závazek, že zvýší skutečnou pomoc alespoň na 0,5% svých HDP. Jeho výsledek byl tristní.    

________________________________________________________________

 SHRNUTÍ

 Primární příčinou rozhodujících společenských konfliktů, zpomalování vědeckého a technologického pokroku a globálního poškozování životního prostředí je iracionální ideologie.

Zcela falešná je globalizace podle US střihu, založená na maximalizaci zisku nadnárodních korporací nesmyslným zvyšováním výroby pro konzum, při bezohledném rabování všech zdrojů planety a ničení životního prostředí, zvyšováním sociálních rozdílů stále nespravedlivějším rozdělováním společenského produktu (zneužíváním tzv. sociálního dumpingu chudých zemí).

Ta zapříčiňuje chronické nevyužívání existujících a potlačování tvorby nových komparativních výhod druhu homo sapiens sapiens. Proto řešení problémů jeho existence a přežití jako druhu je málo efektivní a někdy až zcela scestné. Zcela oprávněně vznikají obavy, že vývoj lidstva spěje k úpadku. V krajním případě hrozícímu i jeho vyhynutím (argument: podle zprávy pro OSN bylo v roce 2001 ve světě 842 milionů hladovějících lidí a jejich počet stoupá každým rokem o 5 milionů).

Ekologičtí badatelé se obávají, že s pokračujícím nekontrolovaným devastováním přírody se blíží okamžik, od něhož již nebude možno zastavit a zvrátit rostoucí nerovnováhu mezi potřebami lidské populace a přírodními zdroji planety. Následkem by v lepším případě byl nezadržitelný pád životního standardu přeživšího zbytku populace, v horším scénáři pak úplné vyhynutí našeho druhu.          

Je mnoho moudrých a vzdělaných lidí, kteří si již dnes uvědomují naléhavou potřebu uplatňování racionálního světového názoru v každé činnosti lidí. Nemají však ani moc, ani prostředky, aby přesvědčili své spoluobčany a rozhodující politiky, že společnosti, která „kategorický imperativ“ racionální ideologie a praxe nepochopí, hrozí v nepříliš vzdálené budoucnosti katastrofické důsledky. Že lidstvo celé planety již dnes ohrožuje růst materiálního nedostatku a z toho vyplývající katastrofální sociální střety.

Jestli to včas nepochopí vládnoucí elita, dojde zřejmě k tomu, že Darwinův zákon přirozeného výběru se spontánně prosadí a nepoučitelné komunity druhu homo sapiens sapiens (spíše druhu homo sapiens stupidus podle MUDr. Koukolíka) vyhynou. A jen ty, které se dokáží adaptovat a řídit racionální ideologií snad dokáží přežit a předat svojí genetickou informaci následujícím generacím svého druhu.

 ___________________________________________________________________________

 Literatura:      

1. Edmund Husserl – Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie,

                                                          ACADEMIA , Praha 1996

2. Karl R.  Popper   – Logika vědeckého bádání,

                                    OIKOYMENH, Praha 1997

3. Egon Bondy        -  Neuspořádaná samomluva,  L.Marek, Brno 2002

4. Milan Machovec -  Ježíš pro moderního člověka

AKROPOLIS, Praha 2003

5. Richard N. Haass-  Jak prodat demokracii muslimům

HOSPODÁŘSKÉ NOVINY, 20.2.2004

A.V. Frič                Indiáni Jižní Ameriky

ORBIS, Praha 1974

15.4.2004      

Trinkewitz  pro VESMÍR,  pro Respekt  -  MARNĚ!

_______________________________________________________________________________________________

V roce 2004 jsem neznal Fukuyamovu knihu. Ale dospěl jsem k téměř shodným názorům na původ morálky a její význam pro existenci a vývoj společenství homo sapiens – lidské společnosti. Podobně je tomu s knihou Hawkingovou.

Literatura:

7. Francis Fukuyama – Velký rozvrat – Great disruption, 1999 – česky – Academia 2006

8. Stephen Hawking -  Černé díry a budoucnost vesmíru, MF 1995

Stephen Hawking, nositel Nobelovy ceny a mimořádně kreativní teoretický fyzik, nezůstává jen u teoretických problémů fyziky, ale zamýšlí se i nad jejich důsledky filosofickými a světonázorovými. V Lit.8, na str. 122 dole doslova říká:

Pro víru ve svobodnou vůli mluví i darwinovský důvod: ve společnosti, v níž jedinci cítí zodpovědnost za své činy, se bude spíše roz­víjet jejich spolupráce a tato společnost má větší naději na přežití a rozšiřování svých hodnot. Samozřejmě i mravenci spolupracují, jejich společnost je však statická, nemůže odpo­vídat na nezvyklá protivenství nebo vyvíjet nové možnosti.Soubor svobodných jedinců, kteří sdílejí jistý společný cíl, může na uskutečnění svého záměru spolupracovat, a nadto je dostatečně flexibilní, aby vytvářela inovace. Taková společnost má proto větší naději prosperovat a dále šířit svůj hodnotový systém.

Studium základních fyzikálních zákonů a studium lidského chování se musí držet ve dvou různých rovinách. Užívat zá­kladních fyzikálních zákonů k výkladu lidského chování ne­můžeme z důvodů, které jsem vysvětlil. Můžeme však užívat své inteligence a síly logického myšlení, které v nás vypěsto­val přírodní výběr. Bohužel přírodní výběr v nás vypěstoval i jiné vlastnosti, například agresivitu. Agresivita poskytovala jeskynnímu člověku i jeho předchůdcům výhodu v boji o pře­žití, a proto byla přírodním výběrem upřednostňována. Obrov­ský nárůst našich destruktivních schopností, který s sebou při­nesla moderní věda a technika, však udělal z agresivity velice nebezpečnou vlastnost, ohrožující přežití lidstva. Problém je v tom, že naše agresivní instinkty se zdají být zakódovány v naší DNA. Struktura DNA se při biologické evoluci mění pouze v časové škále milionů let, zatímco destruktivní síly rostou v časové škále vývoje informací, kde je dnes dost dlou­hou dobou dvacet nebo třicet let. Jestliže naše inteligence ne­dokáže kontrolovat naši agresivitu, nemá lidstvo velkou šanci. Pokud však žijeme, je tu i naděje. Podaří-li se nám přežít příš­tích sto let, osídlíme jiné planety, možná i u jiných hvězd. To podstatně sníží pravděpodobnost, že celé lidstvo zahubí po­dobná katastrofa, jako je nukleární válka.