V. M. Havel o potřebě nové politiky ČSR 1933

Citace z knihy Václava M. Havla – Mé vzpomínky

Nakladatelství Lidové noviny – PRAHA 1993

_________________________________________________________________________________

 CO SI MYSLÍME – CO BUDEME DĚLAT

 I. POLITICKÉ UMÍSTĚNÍ – PRAVÁ, ČI LEVÁ FRONTA

Nemáme zájmu o přežilé rozškatulkování našeho veřejné­ho života. Naše fronta je obrácena dopředu, je to nástupní fronta nové generace.

Chceme organizovat neodvislý politický směr, který bu­de uvádět v život ideje nové generace. Nespojujeme své snahy s programem ani organizací žádné z existujících po­litických stran. Budeme usilovat o to, aby nezávisle na po­litických stranách tvořila se fronta, která by razila cestu nové generaci do aktivního politického života.

 II. OTÁZKA SVĚDOMÍ – KRITIKA, ČI AKTIVITA

Politická činnost a nečinnost je otázkou svědomí. Stát jsme my – a jsme tedy každý z nás odpovědni za jeho stav a za jeho osud. Trpíme-li vadným systémem, tedy proto, že jsme dosud nevytvořili lepšího; jestliže rozhodují špatní li­dé, tedy jen tak dlouho, dokud lidé lepší nenabudou tolik statečnosti, síly a schopností, aby zaujali jejich místa. Je třeba tvořivosti, je třeba aktivity, je třeba radikalismu myšlenkového i mravního, a to na prvním místě k vytvoře­ní nového politického programu.

Základními směrnicemi politické činnosti jsou nám otevřenost a opravdovost, čistota politických cílů i politic­kých prostředků, rozumná a poctivá politika.

Dnešní poměry, politický systém a jednotlivé zjevy na­šeho politického života, budící nesouhlas a nespokoje­nost, budeme kritizovat, nikoliv však z principu negace, nýbrž z kladného, konstruktivního a konkrétního tvoře­ní. Uznáváme tedy pouze kritiku tvůrčí, opřenou o odbor­né znalosti dnešního stavu a vědecké studium možností vývojových. Ve veřejném životě, v politickém stranictví -a tedy především ve vlastním svém hnutí- budeme uplat­ňovat zásadu veřejného účtování, osobní odpovědnosti a osobních kvalit. Poněvadž nebudeme vedeni stranickou zaujatostí, chceme i v dnešních politických stranách a směrech hledat osobnosti schopné spolupráce s novou generací.

-248-

III. KRIZE A NEZAMĚSTNANOST – ÚPADEK CIVILIZACE, NEBO NOVÝ ŘÁD

Světová krize nevznikla z nedostatku, z nepřízně přírody, z obtíží, které by znemožňovaly tvorbu statků a potřeb člo­věka. Příčinou její jsou vady lidské, chyby v organizaci, vadné myšlení a sobeckost.

Lidé i skupiny lidí trpí tím, že ztrácejí možnost výživy, ale ještě více tím, že ztrácejí možnost existence, smysl a účel své práce, která se stává nepotřebnou a nežádoucí. Vidíme především mladé lidi, kteří přicházejí s touhou na­plnit svůj život prací, účastí na vytváření světa – a vidíme společenský řád, který nedovede zaměstnat jejich ruce, ba nedovede zaměstnat ani jejich hlavy a mysli, nedovede osvěžit jejich srdce vírou, že mají svůj úkol, své místo a svou povinnost k vybudování lepšího života.

Tvrdíme, že tito lidé nejsou přebyteční; zjišťujeme, že dnešní civilizace se svými technickými vymoženostmi je způsobilá zajistit všem nejen chléb, ale i práci a uspokojení.

Poněvadž přiznáváme každému členu lidské společnosti právo na život, vzniká z tohoto požadavku dvojí úkol; u ne­dospělých a práce neschopných právo na výživu – u dospě­lých a práce schopných právo na práci.

Odmítáme proroky, kteří chtějí léčit krizi návratem k nižším stupňům kultury a hospodářství. Nechceme jít zpátky v civilizaci, pokud ovsem svými výstřelky neopusti­la kulturu zdravého duchovního i tělesného života – neboť zejména v mentalitě nastupující generace rozeznáváme schopnosti přirozenými cestami povznést standard života hmotného i duševního.

Tím méně jsme však ochotni podporovat a udržovat dnešní soustavu, která ničí svoje vlastní výtvory, nechává zahálet energie přírodní i lidské, protože je sevřela pouty zisku a konjunktury. Je hanbou dnešní civilizace, že řeší nezaměstnanost podporami.

Proto chceme souručenstvím a vzájemnou pomocí všech tvůrčích a pracovitých lidí usilovat o novou soustavu, ve které zřetel výrobní bude podřízen zřeteli společenskému, oba pak budou ovládány zřetelem kulturním.

Propagujeme především spolupráci všech konstruktiv­ních složek společenských, řízenou vědeckými metodami,

-249-

jak v oblast{ hmotné (hospodářství), tak ve sféře duchovní (výchova). Žádáme odborné řešení veřejných otázek z hle­diska účelnosti, při čemž přihlíženo bude ke kvalitě vedou­cích osob bez ohledu na stranický zájem a klíč.

Je třeba uvolnit pracovní pole pro mladé lidi, nezatížené minulostí a překonanými stanovisky. Je třeba odstranit hromadění funkcí, soustavně vylučovali nevyhovující přesloužilce nejen v úřadech, ale i v hospodářském, kulturním a politickém životě. (Střídání funkcionářů, omezení opě­tovných voleb na výjimečné případy.) Je třeba odstranili výsady ancienity a starousedlictví (zahraniční obchod, by­tová otázka, překážky postupu mladších sil v úřadech atd.). Monopol funkcí má obdobně stinné stránky jako mo­nopol hospodářský.

Protože každý práce schopný příslušník státu má právo na práci a je jí také povinen, musí být i provedeno zkrácení pracovní doby v těch oborech, kde organizací práce bylo docíleno zvýšení pracovního efektu lidské jednotky. Při tom nelze postupovat mechanicky, nýbrž volit takovou formu, aby do pracovního procesu bylo možno zařaditi co největší kvótu nových sil a aby získaného volného času mohlo být využito k rozmnožení kulturních hodnot.

Oběti, které po dobu překonávání krize nutně budou vy­žadovány od těch, kdož mají zaměstnání a výživu, musí být plně zužitkovány k opatření práce nezaměstnaným.

Ve veřejném životě musí platit stejná morálka jako u jednotlivce. Vyžadujeme účinnou kontrolu a sankce, kte­rými by bylo zamezeno zneužívání a kořistění z veřejných zařízení; korupci je nutno nejen pranýřovat a stíhat, ale především znemožňovat otevřeností, veřejností a omeze­ním úředních tajemství na nutnou míru.

Dlouhodobým hospodářským programem, do něhož bu­dou postupně zařazována všechna odvětví hospodářské činnosti, musí být usilováno o překonání konjunkturních výkyvů. Vytváření rezerv je třeba zajistit zákonnými před­pisy a podporovat organizačním i daňovým systémem.

-250-

 V. JEDNOTLIVEC A SPOLEČNOST – LIBERALISMUS, ČI SOCIALISMUS

Společnost, organizovaná ve státě, není pouhým součtem jedinců, není také mechanickým spřažením různorodých složek a sil. Je to živá jednota sociální, v níž každý jednot­livec a každá složka má své místo a funkci, každý svým osobním přínosem a individualitou spolutvoří celek.

Žádný člověk sám sobě nežije, – ale také každá společ­nost je závislá na kvalitě a vyspělosti jednotlivých svých členů. Musí jim proto opatřit optimální podmínky pro du­chovní i hmotný rozvoj, musí zhodnotit a uplatnit indivi­dualitu jednoho každého.

-253-

 Vztah mezi jedincem a společností je vzájemný. Spolu­odpovědnost jednotlivců za celek, ale i odpovědnost celku za každého jednotlivce.

Společensky organizovaná spolupráce jednotlivců, indi­viduálně vyspělých, skladba a vymezení funkcí jednotlivých složek společenských podle hledisek účelnosti k postupné realizaci sociálního ideálu je tedy programovou směrnicí.

Kolektivním svědomím je překonán liberalismus; uplat­něním sociálního hlediska a zhodnocením funkcí všech společenských vrstev skončí se vývojové poslání socialismu.

Kapitál má sociální funkci; práce je sociální povinností a zajistit ji každému jednotlivci je povinností společnosti. Úprava práva vlastnického musí splňovat tyto požadavky.

Společenské zřízení musí být funkcionálním celkem, tj. musí být vybudováno na základě živých, skutečných funk­cí skloubených v jednotu. Proto chceme, aby byly pod tím zorným úhlem přetvořeny a dobudovány všechny orgány a instituce a odstraněny ty, které jsou vývojem překonány.

V oblastech, v nichž to povaha věci připouští, žádáme plánovité seřazení podniků výrobních, obchodních i fi­nančních, institucí správních i organizací kulturních pod­le jejich funkčního významu, omezení škodlivé libovůle a anarchie ve výrobě, distribuci a úvěru. Při tom musí být v nejširší míře uplatněna plodná individuální iniciativa.

Chceme zdůraznit, že i funkce zprostředkující a distri­buční (obchod, peněžnictví, administrativa) mají svůj tvůrčí úkol a že z toho hlediska musí zejména veřejná i soukromá administrativa posuzovati svou činnost. Z čin­ností tvůrčích musí být vymýceno vše příživnické.

Práce musí být odměňována nejen podle výkonnosti a kvality, nýbrž i podle podstoupeného rizika. Odtud
poža­davek účasti na zisku pro pracovníky, kteří převezmou ri­ziko neúspěchu a ztráty. Rizika nezaviněná musí být nese­na kolektivně (pojišťování), ale úhradu jejich nutno vždy podříditi kontrole všech zúčastněných. Sanace hospodář­ských ztrát musí se dít především na útraty těch, kteří ma­jí odpovědnost a možnost kontroly.

Ti, kdož disponují půdou, výrobními prostředky či kapi­tálem, musejí být odpovědni osobně za jejich optimální využití.

-254-

VI. FAŠISMUS A KOMUNISMUS – DIKTATURA, ČI SOURUČENSTVÍ

Příčí se nám rasový mesianismus, zastírající pláštíkem vlastenectví všechny hroty dnešního vrstvení společenské­ho, stejně jako rušení kulturních i politických svobod vy­hlašované jeho jménem.

Ale neméně odmítáme nároky na mocenský monopol, které vznáší komunismus ve jménu proletariátu, i s jeho bojovným heslem třídní diktatury.

Jsme přesvědčeni, že reorganizace společenská má být dílem všech společenských vrstev. Spatřujeme jeden z nej-důležitějších organizačních úkolů v tom, aby dnes nespou­tané podnikání a kapitál byly podřízeny vazbám ukláda­ným celou organizovanou společností, a jsme také přesvědčeni, že splněním tohoto úkolu byla by odčiněna proletarizace dělnictva, přivozená výrobním i společen­ským řádem kapitalistickým. Svéprávné začlenění dělnic­tva, tak jako všech ostatních vrstev společenských, ve společenskou skladbu je druhou stránkou sociálního pro­blému. Organizací i výchovou je třeba vytvořit podmínky, aby dělník, který se nebude cítit zproletarizován, byl si vě­dom nejen formální rovnoprávnosti, nýbrž i toho, že je spolutvůrcem ideového i pracovního souručenství, vyúsťu­jícího v nový společenský řád.

Společnost budovaná na těchto principech ustanovuje ze své výsostné svrchovanosti vládu věcí společných výbě­rem schopných vůdců, vyrůstajících z celé rozlohy spole­čenské, podepíraje důvěrou většiny a podřizuje kontrole všech. Je to demokracie kvalitní, odpovědná a tvůrčí, která je nám ideovým požadavkem i praktickou potřebou.

Přijímajíce takto za své principy demokratické, jak byly vytvořeny vývojem dosavadním, vnášíme do nich konkrét­ní a účinný obsah požadavkem funkcionálního uspořádání skladby společenské, maximálního rozvití individuálních sil a důrazem, který klademe na autonomnost výkonů všech sociálních funkcí. Tím mají být dosavadní náběhy k demokratizaci společnosti uvedeny v přesně vymezené dráhy a mají být stupňovány co nejintenzivněji.

Požadujíce radikální reformu politické demokracie, od­mítáme metody fašistické a komunistické, protože neod­povídají kulturní a hospodářské výši našeho národa a státu.­

-255-

 Reformu demokracie chceme provádět silou veřejného míněnu účelně organizovaného a ovlivňovaného mravní­mi kvalitami a rozumovými důvody schopných lidu

Jsme přesvědčeni, že účelná společenská organizace musí být budována podle potřeb, citových a myšlenkových dispozic doby, které má sloužit. Proto musí se její výstavba opírat o souhlas nové generace, lidí, kteří vyrůstají a myš­lenkově dospívají v dnešní době, nezatíženi starými před­sudky, fikcemi a nepravdami.

Kvalita těchto lidí je rozhodující – proto úkol výchovný je na prvním místě. Je však třeba získat jejich zájem a spo­lupráci ideou odpovídající duchu doby, programem usku­tečnitelným jejími silami a akcí poskytující konkrétní úko­ly a možnost práce.

 VII. DEMOKRATICKÁ SPOLEČNOST – FORMA, ČI NÁPLŇ

Z podstatných znaků demokracie vyplývá požadavek volné přístupnosti (otevřenosti) všech funkcí společenských; každý má možnost dosahovali kterékoliv kvalifikace a ze svých schopností odvozovat nárok na příslušné funkce. Stejný start pro každého je jedním z důsledků demokratic­ké rovnosti.

Kvalifikace, schopnost, není dána jednou pro vždy – je třeba ji prokazovat stále, nejen při dosažení funkce, ale i při jejím výkonu – to je odpovědnost, která je vyvážením rovnosti.

Druhým znakem demokracie je svéprávnost, autono­mie funkcí, která zahrnuje v sobě právo i povinnost inici­ativy. Výkon funkce není mechanickou reakcí na vnější popud a rozkaz – lidé nejsou stroje. Vlastním rozhodnu­tím, uplatněním osobních kvalit je určováno jednání lidí ve skladbě společenské, v tom je nejvyšší uplatnění demo­kratické svobody.

Autonomie není izolací. Funkce ve společnosti jsou na­vzájem závislé, tvoříce řád, v jehož smyslu jedině mohou být vykonávány. Uznání tohoto řádu vyjadřuje se kázní, bez níž není svobody.

Posléze znakem demokracie je důvěra v člověka, mož­nost lidské spolupráce. Lidé mohou se dorozumět a dohod­nout i bez zásahu autority mystické, mimolidské.

-256-

Lidská důstojnost je hodnotou, kterou nelze odstupňo­vat, proto je nezávislá na sociální funkci a přísluší všem li­dem bez rozdílu. Tento mravní základ lidského soužití na­zýván je v demokracii bratrstvím.

Prakticky, společensky projevuje se tento vztah mezi lid­mi vzájemnou pomocí a spoluprací. Mohli bychom také mluvit o službě veřejnosti, přičemž nejde o abstraktní ve­řejnost, nýbrž o konkrétní lidi, kterým musí sloužit všech­ny společenské funkce.

Takto chápaná a odůvodněná demokracie není ovšem pouhou otázkou formy. Není naplněna a zaručena ani ústavou, vládním režimem, volebním řádem – ba ani prin­cipem většiny. Musí prolínat celou společností, být zakot­vena v názorové i organizační její struktuře, jejím princi­pům musí být podřízeny všechny vztahy společenské.

Protože tomu dosud tak není, nemáme pravé demokra­cie – aby tomu tak bylo, musíme ji přebudovat z kořene, radikálně.

Státní zřízení chceme budovati na těchto dvou principech:

1)  Reprezentace na základě politických programů.

2)  Včlenění existujících korporací zájmových a odborných do celkového zřízení společenského podle jejich funkční významnosti, přizpůsobení jich k tomuto účelu a jich do­budování. Jen tímto způsobem lze překonali obtíže dnešní parlamentární demokracie.

Otázky vzájemného podílu obou těchto principů a formy jejich technického uplatnění vyhrazujeme bližšímu pro­pracování.

 VIII. SPOLEČENSKÝ IDEÁL – MECHANISMUS, ČI ELITA

Toto pojetí demokracie vychází z požadavků, které jsou ve zdánlivém rozporu se způsobem, jímž byla chápána demo­kracie až doposud. Kde dříve hlavní důraz byl kladen na rovnost, chápanou povýtce formálně a mechanicky, a kde vlastním měřítkem zejména věcí politických byl zřetel mnohostní (kvantitativní), tam my, plně uchovávajíce tyto formální principy demokratické, vycházíme ze zásady, že nejvyšším měřítkem je zřetel kulturní významnosti a hod­noty a že věci společenské mají být řízeny tak, aby bylo vtěleno ve skutečnost co nejvíce kulturních hodnot a co nej-

-257-

významnějších. Tím obracíme směr, jímž má být určo­váno vytváření i řízení společenských vztahů, politických nevyjímajíc. Rozptyl kulturních hodnot postupuje shora dolů, a nikoliv naopak. A stejně tak dochází k programové­mu vyjádření vůle politické. To předpokládá ovšem, že ten­to program nejen bude ve shodě s tendencemi, které prou­dí širokými společenskými vrstvami, nýbrž také, že tyto tendence budou zbavovány strusek davových afektů a zčistěny v kulturní tvar.

Prvním a základním důsledkem takovéhoto postupu bu­de snaha o uskutečnění sociální spravedlnosti, živená stá­le zjemňovaným morálním cítěním společenským.

Jejím znakem i důsledkem trvalým a neméně význam­ným bude úsilí o stupňování individuální tvořivosti ve všech oblastech sociálního dějství. Prvotním smyslem kul­tury je tvorba, tvorba pak je výrazem pro jakýkoliv indivi­duální přínos, pro jakýkoliv osobitý výkon. V tomto smys­lu důraz kladený na kulturní tvorbu je pouze jiným výrazem pro požadavek autonomie, který tvoří nejcennější odkaz předchozí demokratické tradice. Společenský ideál, jak nám tane na mysli, byl by nejzazším ztělesněním po­žadavku autonomie a vrcholným naplněním demokracie. Každá tvorba však předpokládá řád, každý řád je svou po­vahou nadosobní. Uplatňujíce se každý na svém místě pod­le svých schopností a každý na svou odpovědnost co nejin­tenzivněji, plníme příkaz řádové tvorby a vytváříme spolu zkázněným úsilím ze sebe osobnost jako vrcholný cíl mravního usilování.

Řád je předpokladem svobody a může vzniknout jen tr­valou prací a spoluprací všech na společném kulturním cíli. Jeho ztělesněním se nám má stát nová, v nejhlubším a nejkrásnějším slova smyslu demokratická společnost.

Vývojovým dovršením této stavby je nám nyní kulturní elita, která, vytvářejíc nové kulturní hodnoty, stává se jak­si živým zdrojem neutuchajícího společenského úsilí.

Abychom pak předešli každému nedorozumění, elitou nerozumíme žádnou uzavřenou kastu, nýbrž neorganizo­vané a neorganizovatelné souručenství tvůrčích duchů, kteří silou své kulturní hodnoty vy tvářejí kulturní autoritu ve společnosti, vládu duchovní, která – jakkoli prosta

-258-

 všech mocenských prostředků – je trvalou a stálou strážkyní zdárného společenského růstu.

Protože pak posledním smyslem našeho snažení je vnésti do všech oblastí společenského dění co nejvíce svépráv­nosti, to znamená celou společnost prosytit co nejvíce tvo­řivostí, která je vlastním pramenem toho, co nazýváme lidským štěstím, otevírá se nám možnost, že s uskutečňo­váním tohoto ideálu budeme se co nejvíce blížiti k věčné­mu lidskému snu o blaženosti, aby v posledním domýšlení, i když nikdy neuskutečnitelném – celá společnost vyústila v elitu.

Podmínkou, aby tento cíl mohl být realizován, je vypra­cování jednotného výchovného programu, zahrnujícího všechny stupně věkové. Dnešnímu výchovnému systému se nedostává jednotící ideje, výchovného cíle, nehledíc k nedostatkům metodickým a organizačním. Vyjádřit ten­to cíl bylo úkolem programových zásad zde stanovených. Jeho výchovné uplatnění nemůže být ponecháno jenom školské výchově, nýbrž musí být vědomě prováděno ve všech složkách společnosti.

Tak jako v politicko-kulturním ohledu navazujeme na nejcennější odkaz předchozího vývoje, tak i zde vycházíme z ideálu školy tzv. činné, s tím významným dodatkem, že nyní všechny činnosti, k nimž má být individuum výchov­ně připraveno, jsou uvedeny v řádovou jednotu. Trvání a rozvoj společenského řádu, o nějž usilujeme, předpoklá­dá, že bude školskou soustavou zobrazen jaksi v malém a že škola vypěstuje všechny ty ctnosti, které mají být or­ganizačně vtělovány v tento řád. Jednotě společenské skladby musí odpovídat jednota výchovné nauky, ovšem v mnohonásobně diferencované shodě s určením jednotli­vých školských stupňů a kategorií. Požadavku všestranné autonomie musí odpovídat výchovná metoda, totiž výcho­va k samočinnosti, výchova charakteru a výchova k pra­covní kázni; požadavku optimálního výkonu jednotlivých funkcí na různých jejích stupních musí odpovídat výběr podle schopností. Odborná výchova i příprava k povolání musí být provázena a doplněna výchovou praktickou.

Doplněním a pokračováním této výchovy školské má být výchova občanská. Tím rozumíme praktickou přípravu

-259-

 k výkonu veřejných funkcí, zejména samosprávních a poli­tických. Kde škola má poskytnout celkovým rázem své or­ganizace předobraz organizace společenské a poskytnout teoretické poznatky politické, má se samosprávná praxe na jednotlivých stupních stát nástrojem politické výchovy a podkladem politické tradice.

Předpokladem, aby tento výchovný systém neustrnul, je naprostá autonomie tvorby kulturní a zejména vědecké, čímž rozumíme požadavek, že kulturní tvorba nemá a ne­smí podléhat žádným omezením s výjimkou těch, které si ukládá sama, ani vnějším zásahům, zejména mocenským.

Věříme, že takovouto organizací výchovnou i společen­skou budou v živou a účinnou syntézu sloučeny obě opory společenského trvání, řád i pokrok.

 Vědeckým poznáním proti předsudkům a stranictví -

-    uplatněním společenských funkcí proti mechanismu -

-    individualitou ke službě celku -

-    národem ke světovosti -

-    syntézou odkazu demokratického parlamentarismu

  a nadějí demokratického korporativismu -

-    řádem mezi rovnými, vládou nad svobodnými -

-    vzájemnou pomocí a spoluprací -

-    k společenství mravní a kulturní elity -

 demokraticky vpřed!

 -260-