Smí inteligentní vzdělanec rezignovat na úsilí o společenský pokrok?

Právě jsem dočetl monografii Tomáše Mazala o Bohumilu Hrabalovi – SPISOVATEL BOHUMIL HRABAL (TORST 2004 – 454 stran). Mazal byl Hrabalovým sousedem v Libni a jeho souputníkem od 70. let a s přáteli zestárlého, unaveného a zklamaného Hrabala se po smrti jeho manželky Pipsi o Hrabala obětavě a každodenně staral od 90. let až do jeho dobrovolné smrti.

Přečetl jsem si tehdejší negativní novinovou kritiku tohoto rozsáhlého  a všestranného zobrazení osobnosti a spisovatele Hrabala od nějakého Viktora Šlajchrta. Ten vytýká autorovi monografie, že zamlčuje Hrabalovu „kolaboraci“ s normalizačním režimem a jeho celoživotní alkoholismus a že Hrabalovu osobnost ahistoricky přikrášluje.

Hrabal byl nemanželským synem (otec byl nejmenovaný důstojník ck armády) Boženy Kiliánové z Brna – Židenic, kterého po sňatku s ní adoptoval František Hrabal (Francín z Postřižin), t.č. účetní Městského pivovaru v Polné. Adoptivní otec, který byl schopným pivovarnickým odborníkem, později přešel do Měšťanského pivovaru v Nymburku a vypracoval se na jeho správce, v kteréžto funkci setrval až do roku 1948, kdy byl, jako služebník kapitálu, z této funkce vypovězen.

Dítě a školák Bohumil tak vyrůstal v prostředí slušně situované a kultivované měšťanské rodiny (matka byla nadšená divadelní ochotnice a všeobecně oblíbena příslušnice nymburské středostavovské vrstvy), ale zároveň v každodenním styku s pivovarnickou chasou a jejím proletářským životem a životním stylem. Mimořádný a celoživotní vliv na formování jeho osobnosti měl strýc Josef Hrabal (strýc Pepín, vyučený ševcem), životem otlučený a poučený proletář, nekonečný vypravěč a lidový mudrc. Volně vedený Bohumil se příliš škole nevěnoval a řádku školních ročníků musel opakovat. Včetně Českého státního gymnázia v Brně, ze kterého byl nucen přestoupit do Státní reálky v Nymburku. Nakonec však, po ročním soukromém studiu latiny a opakované státní zkoušce, dne 3. října 1935 dosáhl maturity.

Hned 7. října 1935 se zapsal jako řádný posluchač Právnické fakulty Univerzity Karlovy Praze. A tím nastal první zvrat v Hrabalově životě., spočívající v probuzení jeho zájmu o studium a poznávání. Největší vliv na něho měl univerzitní profesor, filosof Josef Ludvík Fischer, zejména svými přednáškami o německém filosofovi Schoppenhauerovi a četba moderní světové literatury. Zejména povídková knížka Rudá jízda Isaaka Babela, ruského židovského autora, nemilosrdně líčící hrůzy války mezi Rudými a Pilsudského „bílými“ Poláky v Haliči. Tyto dva zdroje filosofie a literárního stylu považoval sám Hrabal za východiska svého světového názoru a tvůrčí estetiky. Zároveň s vysokoškolským studiem začíná, několika menšími pokusy, vývoj Hrabalovy literární tvorby.

Druhý zvrat v Hrabalově životě je vymezen nacistickou okupací ČSR a uzavřením českých vysokých škol. Hrabal je vržen do všedního života „malých lidí“, kteří se musí živit vlastní každodenním úsilím a prací. Je jako Jack London. Projde řadou zaměstnání: do r. 1940 jako JUC Hrabal a koncipient u nymburského notáře, do r. 1941 jako skladník a úředník Spotřebního družstva železničních zaměstnanců Nymburk. V roce 1942 nastupuje jako pomocný dělník na železniční stanici Kostomlaty u Nymburka, 1943 přechází na místo asistenta traťmistra, 1944 skládá zkoušky a stává se výpravčím na železniční stanici Kostomlaty. Po osvobození ČR v létech 1945 a 1946 dokončuje studium na UK. Po zkrácené prezenční vojenské službě u dělostřeleckých koní, nastupuje r. 1946 jako pojišťovací agent u Živnostenského fondu starobního a invalidního (zkušenost uplatnil v povídce o skupině pojišťovacích podvodníků Taneční hodiny pro starší a pokročilé). V té době začíná jeho intenzivní spisovatelská aktivita. 1947 nastupuje jako velkoobchodní zástupce firmy Karel Harry Klofanda – drogistické zboží, galanterii a hračky. A tam pracuje i po Únoru 1948 jako likvidátor firmy při jejím přechodu do n.p. Drobné a spotřební zboží.

Třetím zvratem je () dobrovolný nástup Bohumila Hrabala u martinských pecí v SONP Kladno, v rámci akce 80.000 lidí do výroby. Bydlení řeší získáním „bytu“ o jedné místnosti – bývalé kovářské -  dílně v ulici Na hrázi v proletářské Libni. Odkud denně dojíždí autobusem do Kladna. Tam v ocelárně  utrpěl roku 1952 těžký úraz pádem kladkostroje z jeřábu. Léčení mělo skončit částečnou invaliditou. To Hrabal odmítl a nastupuje v r. 1953 na plný úvazek do n.p. Sběrné suroviny jako lisař a balič starého papíru ve sběrně Praha 1, Spálená ulice 10. Tento úvazek končí dohodou a Hrabal (již ženatý) přechází jako kulisák do Divadla S.K. Neumana v Libni, aby mohl intenzívně pracovat literárně, což se mu stalo první životní potřebou a štěstím.

Čtvrtý zvrat nastává ve zlatých šedesátých. V r. 1962, kdy se stává spisovatelem na „volné noze“. Již v r. 1963 mu vychází v Českoslovanském spisovateli první úspěšná kniha Perlička na dně, vyznamenaná cenou nakladatelství. Pak již následuje příval dalších titulů: Pábitelé, Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Ostře sledované vlaky atd., vše v tehdy obvyklých  desetitisícových nákladech. Hrabal se stává světově uznávaným autorem, překládaným do desítek jazyků a finančně nezávislým.

Pátým zvratem je porážka Pražského jara a sovětská okupace, s tím zastavení nové vlny československé kultury, cenzura a šikanování „nerežimních“ tvůrčích kruhů, umělců i vědců. Včetně Hrabala. 1970 píše Postřižiny. Ale již napsané a nakladatelství předané rukopisy – Domácí úkoly, Poupata jsou pozastaveny a celé již hotové náklady jdou do stoupy. Hrabal je pod stálým dohledem STB. Ale neúnavný Hrabal píše dál  „do šuplíku“. 1971 Obsluhoval jsem anglického krále – ten zvláště nevyhovoval režimu svým nekonformním, nesocialisticko-realistickým obrazem kapitalistické I. republiky, Protektorátu a „budování socialismu“, 1972 Příliš hlučná samota, 1973 Městečko, kde se zastavil čas. Ty jsou vydávány v samizdatových „nakladatelstvích“ a šířeny do „nepřátelské“ ciziny, kde mají celosvětový pozitivní ohlas. Režim si nemůže dále dovolit „světového“ Hrabala nepublikovat. Až po režimem vynuceném „pokání“ v r. 1975 a 1976 smí opět vycházet jeho knihy, ale zpravidla důsledně cenzurované. Hrabal, pokud chce, a on moc chce,  psát a publikovat, musí se tomuto diktátu přizpůsobit. V roce 1978 píše Slavnosti sněženek. Ale až uvolňování v Evropě mu umožnilo jejich vydání teprve v r. 1982. Roku 1987 je Hrabal znovu přijat do Svazu čs. spisovatelů a může vydat i Obsluhoval jsem anglického krále. V začátkem roku svého pádu 1989 mu režim dovoluje vykonat turné přednášek na amerických univerzitách a v květnu mu dokonce uděluje titul „Zasloužilý umělec“.

V roce 1989 nastává konečný zvrat, po kterém se Hrabalovi dostává mnoha domácích a mezinárodních ocenění jeho díla, včetně čestných zahraničních doktorátů a 1996 prezidentského vyznamenání medailí „Za zásluhy“. Ale také se již dostavují vážné zdravotní potíže, ve kterých doznívá jeho gigantický tvůrčí elán. A tak si 3. února 1997 unavený a zklamaný Bohumil Hrabal bere dobrovolně život pádem z okna 5. patra ortopedie na Bulovce.

BOHUMIL HRABAL je nepochybně posledním gigantem české národní literatury a naším reprezentantem v literatuře světové, srovnatelným se světoznámými Franzem Kafkou a Jaroslavem Haškem. Podobný je jim zejména v tom, že vytváří vlastní osobitý styl, vymykající se zavedeným konvencím a nazírající realitu světa ze znalosti jeho chodu a mechanizmů, které prožil a vytrpěl v soužití s „vyděděnci“  společnosti. Současně ze zkušenosti, kterou „přetavil“ v ohni svého intelektu, svého vnímání lidské solidarity a morálky a mimořádně mnohostranné akademické vzdělanosti.

Přízemní měšťácké dušičky a oficiálně puncovaná inteligence (např. jako zmíněný „kritik“    Viktor Šlajchrt), kteří nic přínosného nezplodili a útlak českého komunistického režimu na své kůži nepoznali, se dnes odvažují Hrabalovo literární dílo a jeho lidské chování kritizovat a zlehčovat. Ti zpitoměli gymnaziální mládež v Pardubicích tak, že vystoupila s peticí, aby jejich gymnázium nebylo přejmenováno na Gymnázium Bohumila Hrabala, namísto toho, aby byla na svého „krajana“ hrdá. Co lze také očekávat od gymnazistů, kteří stěží sestaví minimální seznam přečtené literatury k maturitní zkoušce, protože, pokud vůbec čtou, pak jen bulvár, pornografii a komiksy!!!

Mnohým „hrdinným“ bojovníkům proti komunismu, jejichž valná část se rekrutovala ze společenské spodiny, povalečů a alkoholiků, vadí, že se Hrabal nezapojil do jejich „disentu“ a nenechal se zavírat do komunistických vězení. Že smyslem jeho zrale uvědomělé lidské existence bylo pravdivé zobrazování krutostí i krás světa a života prostých lidí. Protože nebyl svým životním názorem a zkušeností hrdinným bojovníkem za problematickou „svobodu“ (koho, čeho, čí?), ale jen zobrazovatelem skutečného života a učitelem, jak jej co nejdůstojněji a nejsvobodněji prožívat. Jeho učitel byli filosofové Schoppenhauer, Lao-tse, J.L.Fischer a přítel filosof Egon Bondy.

V závěru svého života také trpěl pocitem zklamání ze společenského vývoje po převratu v listopadu 1989. Podobně jako Karel Kryl a četní aktivní účastníci disentu „neklausovského“ světového názoru. A tak své zklamání řešil únikem do pivního rauše.

Je třeba obecně položit otázku, zda skutečný intelektuál, hodný tohoto označení, má právo se vzdát úsilí, individuálního a stavovského, o zdokonalování člověka, jako jedince, zdokonalování člověka jako druhu a jako člena společenství všech lidí.

Bezohlední egoisté, propadlí neoliberální demagogii, mi jistě budou předhazovat naivní idealismus, který bez důkazu vychází z darwinistického názoru, že i vývoj druhu homo sapiens a jeho společenského uspořádání spěje k individuálnímu i společenskému zdokonalování člověka jako druhu. A budou se dovolávat historické zkušenosti, že vývoj lidstva není jednosměrný a směřující k vyšší dokonalosti a racionalitě, ale že jde zcela náhodný proces, nepředvídatelně ovládaný emocemi jednotlivců a skupin a jejich zcela egoistickými cíly. Že je zcela beznadějné tento vývoj racionálně a plánovitě usměrňovat tak, aby se lidstvu jako celku vedlo lépe. Také proto, že je nemožné zjistit a sjednotit přání mnohamiliardové světové populace, rozdrobené do nespočetných, trvalejších i časově náhodných, geografických a civilizačních komunit a proudů.

Na to jim mohu předem odpovědět, že celá dnešní světová kultura má společný základ a východiska, kterým jsou myšlenky a ideje starověkých, především řeckých a čínských filosofů, kteří se zamýšleli nad vývojem lidstva a jeho závislosti na poznávání přírodních zákonů. Jejich názory nebyly nikdy vyvráceny, ale neustále rozvíjely  a jsou do dneška základem veškeré vzdělanosti a obecné lidské morálky, která je šířena a vyučována na univerzitách celého světa a vštěpovaná jejich posluchačům. Skupině budoucích vzdělanců a intelektuálů, jejichž přijetí do „stavu“ vzdělanců je vždy podmíněno jejich slibem, že budou vždy pracovat k užitku celého lidstva, podle uznávaných morálních a profesních kodexů a že svojí činností a prací nebudou lidské společnosti škodit. Bohužel mnozí z nich zrazují svojí přísahu a snižují se k amorálním praktikám, které jsou prospěšné jen jejich individuálním zájmům a jsou pro ostatní lidskou společnost škodlivé, až zhoubné. Jiní, méně zkažení, kterým se takové jednání příčí, zase nemají odvahu a vůli takovým špatnostem odporovat, ale jenom se od takové zkaženosti distancují a budují si existenci, která se konfliktům s těmi prvními vyhýbá a dává přednost pohodlnější „slepotě“ a individuální  vnitřní izolaci. Tak se vedle bezohledné a zpronevěřilé inteligence, vědomých darebáků a prospěchářů, vytváří masa intelektuálů, zejména v literární a mediální sféře, „vědců“ na univerzitách a „vědeckých“ pracovištích, výtvarníků, „apoštolů“ různých „náboženství“ apod., kteří „tvoří“ nekonfliktní, neangažovaná „vědecká a umělecká díla“, jaká se zamlouvají vkusu zmanipulované konzumní masy méně vzdělaných vrstev, a která se dobře „prodávají“.

Těm bych chtěl připomenout příklad osvícených a uvědomělých národních buditelů, kteří doslova obětovali své životní kariéry, obyčejné lidské štěstí a životy, aby přinesli svému národu a jeho prostému lidu osvětu a větší lidskou svobodu. Kteří tím dokazovali, že své akademické sliby a ideje, které hlásají, berou doslova, bez ohledu na osobní rizika a problémy, kterým se tím vystavují.

Dnes jen velice uzoučká vrstva intelektuálů se snaží angažovat a „otevírat oči“, vládnoucí oligarchií boháčů a profesních „politiků“a záměrně ohlupované a zneužívané mase. Ti však z toho nemohou očekávat nějaký osobní prospěch a živoří většinou na nižších stupních společnosti. Z nich jen zcela výjimečně nadaní a proto vládnoucí vrstvou neumlčitelní, se  dočkávají široké publicity, významných peněžních příjmů a materiálního statutu. Ale jak ti chudí, tak i ti úspěšní si uvědomují svojí faktickou bezmocnost proti síle „kupecké“ vládnoucí moci a většinou upadají do rezignace, kterou si léčí drogami a extravagantními způsoby osobního i společenského života. Často předčasně podléhají tím vyvolaným nemocem a depresím, nebo se uchylují i k sebevraždě (viz zdařilý televizní seriál – Předčasná úmrtí). Těm budiž čest, protože se alespoň snaží, byť neúspěšně.

Zde se chci zmínit o jednom bývalém, úspěšném a příkladně angažovaném intelektuálovi ze sféry soukromého podnikání a techniky. Z okruhu filosofa J. L. Fischera, reprezentujícího onu aktivní část českých intelektuálů a inteligence, která považovala společenskou angažovanost za svojí občanskou povinnost.

O pozoruhodném „kapitalistovi“ z rodu pražských Havlů, o budovateli Barrandova, otci presidenta Havla, stavebním ing. Václavu M. Havlovi (*12.9.1897 ; + červenec 1979). 

V. M. Havel napsal memoáry Mé vzpomínky z doby, kterou nazval podnikatelská, tj. z období první ČSR, tzv. 2. republiky 1938 až 1939, období Protektorátu Čechy a Morava a nakonec 3. republiky od 1945 do 1948.

Byl členem podnikatelské rodiny Havlů, kterou založil jeho otec Vácslav Havel (1861 až 1921) a jako stavební podnikatel v rozrůstající se Praze měl úspěch a dosáhl značného jmění. Jeho poslední a nejvýznamnější investicí bylo vybudování komplexu LUCERNA (v létech  1907 až 1920). To byl tehdy první pražský obchodní, restaurační a společenský objekt, vystavěný tehdy revoluční technikou železobetonového skeletu, podle projektu Prof. Ing. Bechyně (později akademika ČSR).

Sám Václav M. Havel byl od studentských let velmi aktivní v organizacích studentstva, českých i mezinárodních, v mezinárodní YMCA, v působení zednářů a rotariánů. Již od prvního zprovoznění LUCERNY se podílel na organizaci a řízení jejího chodu a po otcově smrti se pak stal z ¼ jejím majitelem.

Jeho hlavním a životním přínosem k rozvoji moderní Prahy a celoživotním dílem byl vznik zcela nové zahradní čtvrti Prahy, později nazvané BARRANDOV, vybudované moderními stavebními technologiemi a podle urbanistického plánu. Včetně podnikatelského záměru jeho bratra Miloše, vybudovat zde i filmové ateliery společnosti A-B film. Bylo to podnikání s mnoha riziky, vedle finančních i s politickými, které narušila jak velká hospodářská krize po r. 1929, tak 2. světová válka a nakonec komunistický převrat 1948.

V. M. Havel byl, jak patrno, typickým kapitalistickým podnikatelem I. ČSR a nemůže být podezříván z nějakých komunistických tendencí. Na druhé straně z jeho memoárů vyplývá, že on, ve šlépějích svého otce, byl vždy podnikatelem a kapitalistou poctivým, vedeným snahou splnit sliby a závazky ke svým zákazníkům a obchodním partnerům, respektujícím  celospolečenské zájmy ČSR a citlivým k potřebám a zájmům svých zaměstnanců. To se také odrazilo v jeho postavení v poúnorovém komunistickém Československu, jehož vládcové s ním jednali relativně slušně, nekonfiskovali mu osobní část majetku a umožňovali mu zaměstnání, přiměřené jeho kvalifikaci.

Pro dnešní dobu jsou zajímavé jeho názory z období velké hospodářské krize, které diskutoval a publikoval v tzv. Barrandovské skupině kolem filosofa J. L. Fischera a zednáře JUDr. Zdeňka Chytila, vydavatele novin Demokratický střed.  V roce 1933 pak na Havlově – rodinném sídle Havlů poblíž Tišnova na Moravě, proběhlo čtyřdenní rokování skupiny, kde významní čeští publicisté, politici a akademici formulovali své společné myšlenky v analytickém dokumentu  Co si myslíme, a v programové stati Co budeme dělat. Mimo jiných se rokování účastnili např. Hubert Ripka, J. L. Fischer, Prokop Drtina.

Vyplývají z nich základní názory na charakter a příčiny tehdejších krizí, společenské, politické i hospodářské a na žádoucí tempo, způsob a rozsah jejich řešení. Výsledky přinesl Demokratický střed v trojčísle 12-13-14 z 23.3.1934. Tam, po úvodníku Dr. Zdeňka Chytila, vydavatele listu, jsou podrobně rozepsány požadované změny, souhrnně pod titulkem:

DO BOJE ZA DEMOKRACII ŘÁDU A ČINU

Text je to obsáhlý a není únosné jej zde celý citovat – pro náročnější zájemce je umístěn na http://trinkewitz.cz , v rubrice POLITIKA, pod titulkem V. M. Havel o potřebě nové politiky ČSR 1933, kde si je mohou přečíst celý. Zde se jen zkráceně omezím na jeho nejvýznamnější části, které jsou aktuální i dnes – bohužel!

Cituji:

Žádáme radikální změnu společenské soustavy – Hospodářství musí sloužit společenským potřebám – ne zištnosti. Politika musí vyjadřovat obecné ideály společenské – ne zájmy stranické a skupinové.

Kořistnictví a příživnictví všeho druhu musí být prohlášeno za zločin, ať se jedná o bezohledné spekulace neodpovědného finančního kapitálu, úrokové lichvářství, zdražovací výstřelky nebo o neproduktivní trubce byrokratického aparátu. Uznáváme jen důchody, plynoucí z práce a zásluhy, úměrné obecnému užitku a míře osobního rizika.

Od anarchie k řádu

V hospodářské oblasti pozorujeme ve světě především strašný nesoulad mezi výrobou a spotřebou. V době nadvýroby a hojnosti statků bloudí světem miliony nezaměstnaných a hladovějících. Společnost klesá pod nesnesitelnou tíhou zadluženosti. Všichni výrobci, spotřebitelé i zprostředkovatelé (obchodníci) jsou vydáni na milost neodpovědnému finančnímu kapitálu a spekulativnímu kořistnictví.

V politické oblasti strany jsou v područí  mocných zájmových skupin. Tím se přímo podporuje politická korupce.

A nakonec se závěrečným krédem:

NECHCEME  ANI LIBERALISMUS, ANI KOMUNISMUS, ANI FAŠISMUS!

Nyní na závěr si můžeme odpovědět na otázku, kterou jsem čtenáři položil v titulu  tohoto textu. A odpověď by měla znít:

Intelektuálové a vzdělanci, hodní tohoto označení, by měli považovat za svojí stavovskou povinost, podle svých nejlepších schopností se veřejně angažovat v úsilí za vytváření společenského řádu, který má být racionální a proto společensky spravedlivý pro všechny společenské vrstvy, podle jejich schopností, potřeb a zásluh.  

Formy angažovanosti nejsou reglementovány. Každý je může volit podle svého svědomí a schopností. Ale vyhýbání se tomuto stavovskému poslání a povinnosti je neodpovědné, pohodlnické a zbabělé. 

Téměř shodný názor vyslovil již v lednu 1934 (!!! v roce, kdy jsem se já narodil!!!) již výše jmenovaný JUDr. Zdeněk Chytil ve svých novinách Demokratický střed. Článek je rovněž umístěn na stránkách  http://trinkewitz.cz , spolu s celým textem DO BOJE ZA DEMOKRACII ŘÁDU A ČINU.