Nečas jako Hitler, ODS jako NSDAP?

Politické čachry kolem vyslovení důvěry Nečasově vládě mi připomínají „ústavní“ cestu Adolfa Hitlera k jeho diktatuře v Německu.

Slabostí politického systému parlamentní (zastupitelské) demokracie je možnost, zvrátit politickými triky demokratické záruky ústavy a zákonů v jejich pravý opak, a „ústavní cestou“ nastolit vládu oligarchie nebo osobní diktatury.

Hitler svou politickou demagogií zfanatizoval německé elity i plebs a s finanční a mediální podporou nejbohatších finančních a průmyslových kruhů se jeho NSDAP se stala nejsilnější stranou (44%) v  Říšském sněmu (Reichstagu). Potom se nechal jmenovat kancléřem (premiérem) koaliční vlády pravicových stran. V této velmi dočasné vládě obsadil členy své strany ta nejdůležitější ministerstva, hlavně pruské ministerstvo vnitra v čele se svým komplicem Goeringem. Poté, co byl Hitler 30. ledna 1933 jmenován kancléřem, požádal prezidenta Hindenburga o rozpuštění Říšského sněmu. Volby do nového sněmu byly vyhlášeny na 5. března 1933. Šest dní před volbami zinscenovali nacisté požár budovy Říšského sněmu, jako údajný začátek komunistické revoluce, a Hitlerova vláda vydala Dekret o požáru říšského sněmu, kterým byla suspendována občanská práva a habeas corpus a který nacistickému režimu umožnil hromadné zatýkání a věznění všech jeho politických odpůrců: komunistů, sociálních demokratů, odborových funkcionářů, liberální inteligence atd., a následující  likvidaci demokracie.

Přestože NSDAP získala ve volbách v březnu 1933 o 5 milionů hlasů více, než v předcházejících, nezískala většinu absolutní a závisela v Říšském sněmu i s hlasy svého koaličního partnera Německé lidové strany na nepatrné většině 52%. Hitler, aby se zbavil této závislosti, předložil 15. března 1933 návrh Zmocňovacího zákona, který předával vládě na čtyři roky zákonodárnou moc bez potřeby většiny v Říšském sněmu. Tento zákon umožňoval vládě přijímat zákony, včetně zákonů odchylujících nebo měnících ústavu. Tím byl považován za změnu ústavy a jeho přijetí vyžadovalo dvoutřetinovou většinu hlasů při dvoutřetinové účasti poslanců na schůzi. K tomu si Hitler zajistil absenci komunistických a sociálně-demokratických poslanců jejich pozatýkáním. Zmocňovací zákon (německy Ermächtigungsgesetz) byl tak Říšským sněmem přijat a podle ústavy podepsán prezidentem Paulem von Hindenburgem, kancléřem Hitlerem,  ministrem zahraničí Neurathem a ministrem financí Lutzem Schwerinem von Krosigkem. Souhlasil s ním dokonce i bývalý kancléř Heinrich Brüning. Zákon byl druhým krokem, následujícím po Dekretu o požáru budovy Říšského sněmu, kterým říšský kancléř získal výjimečné pravomoci a stal se Führerem (Vůdcem) Německé říše. Plný název zákona byl Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich (Zákon pro nápravu nouze občanů a národa). Ačkoliv zákon měl mít jen časově omezenou platnost na čtyři roky, stačil Hitler se svou neomezenou pravomocí a za organizovaného teroru všech složek policie a nacistických polovojenských útvarů SA a SS, organizačně i fyzicky zlikvidovat politickou opozici a „uzákonit“ v Říšském sněmu své vůdcovství natrvalo. Tím byl Říšský sněm zcela suspendován a existoval jen na papíře.

Dnešní mocenská situace v České republice není nepodobná situaci v německé Výmarské republice v roce 1933. Pravicová koalice v čele s ODS zcela zřejmě nemá v Poslanecké sněmovně faktickou většinu. Od hlasování k hlasování ji formálně získává opakovaným korumpováním a přetahováním poslanců z opozičních stran a protiústavním nucením vlastních poslanců k hlasování podle stranické disciplíny (čímž tak v ODS praktikuje zavrhovaný „demokratický centralismus“ bývalé státostrany KSČ v době totality). Dobu své takto „legitimizované“ vlády využívá, podobně jako němečtí nacisté, k úplnému ovládnutí všech ústavních a státních mocí (soudů, státního zastupitelství, policie) a jejich prostřednictvím k bezohlednému a rozsáhlému znevolňování občanů. Vedle všech skandálních rozkrádačských kauz svých členů a klientů, které přehlíží a netrestá („zametá pod koberec“) zneužívá soudní a policejní moci ke kriminalizaci svých politických odpůrců. V případě Davida Ratha se neštítí jeho protiprávního mnohaměsíčního držení ve vyšetřovací vazbě, ani jeho psychického i fyzického týrání.

Proto se jako občan musím ptát, jsou-li nějaké meze v třídní bezohlednosti a vládychtivosti Nečase, jestřábů a kmotrů v ODS, které by vylučovaly další stupňování jejich zatím skrývaného „měkkého“ teroru k teroru otevřenému a tvrdšímu a nakonec až k nastolení nejtvrdší pravicové fašizující diktatury?

8.11.2012