Západ se musí vrátit k pracovitosti a skromnosti

Kolega bloger Karel Kříž zhodnotil v blogu Blíží se konec bílého muže, tvůrce tradičních hodnot a principů?, volbu Baraka Obamy na další prezidentské období, jako cestu ke konci americké civilizace. Druhé Obamovo presidentství prý znamená politiku systematického oslabování pozic tvůrců hodnot a nositelů tradičních morálních principů a oslabování pozic pracovitého bílého muže liberálního smýšlení. Což jsou podle Kříže pilíře euro-americké civilizace. Bílý pracovitý muž a jeho rodina mají prý být nadobro zlikvidováni, poníženi a vyregulováni ze společnosti. Státy budou ovládány hordami pozitivně diskriminovaných příjemců sociálních dávek, zkorumpovanými politiky s jejich úřednickou suitou a „bankstery“ s prsty na rotačkách bezcenných peněz. Bude to daleko horší než v dobách dřevního kapitalismu s jeho krizemi, bude to horší než za feudalismu, bude to možná i horší než v otrokářském systému. Potud K. Kříž.

Mluví (doslova) o hordě neschopných a líných individuí v euro-atlantickém prostoru(většinou „barevných“), která neumí samostatně podnikat a požaduje, aby jí ti podnikaví bílí mužové zajistili práci, nebo ještě raději, aby ji živili podporami v nezaměstnanosti. Ale jeho velebení podnikavého bílého muže a pohrdání lidmi, pracujícími za mzdu, míří i na masy nezaměstnané nebo mizerně placené chudiny v rozvojových zemích. Vynáší bílé pracovité muže liberálního názoru a příkladných morálních zásad, jako ty pravé tvůrce bohatství. Nějak při tom pozapomněl sdělit, jakým způsobem svého bohatství dosáhli a tak mu to připomeňme. Dosáhli ho bezohledným olupováním, zotročováním a vyvražďováním domorodého obyvatelstva Ameriky, Afriky i Asie. Podnikavost tohoto bílého muže tradičních morálních zásad, podporovaná kolty, ručnicemi, kulomety a dělovými čluny, spočívala v uplatňování zákona silnějšího a bezohlednějšího. A tyto návyky a „tradiční morální principy“ platí u jeho liberálně smýšlejících bílých mužů dodnes i v jejich vlastních zemích „vyspělé demokracie“.   

Křížovy názory vyplývají asi z jeho asi úspěchu v podnikání a pocitu, že i on je jeden z těch pracovitých bílých mužů, kteří si svůj úspěch vysloužili podnikatelským duchem a pracovním nasazením. Zřejmě nedomyslel, že lidská společnost, ve které by všichni podnikali, a nikdo by nevykonával produktivní práci za mzdu, by v krátkosti zahynula hladem a zimou. Že námezdní produktivní práce masy dělníků, inteligence, zaměstnanců služeb, živnostníků a zemědělců, je pro fungování jakékoli lidské společnosti základem a podmínkou. Že proto i ta „horda“ opovrhovaných, vlastníma rukama a mozkem se živících lidí, má plné právo na spravedlivý podíl na veškerých produktech lidské společnosti, který jim zabezpečí důstojný a spokojený život. A když jim podnikatelská část společnosti není schopna prácí zabezpečit, pak je povinna je vyživovat sociálními dávkami.  

Civilizaci „bílého muže“ skutečně hrozí úpadek – ale ze zcela jiných příčin.

Technologicky a ekonomicky vyspělá západní část světa si od konce středověku zvykla na svojí technologickou a vojenskou převahu nad zbytkem světa a bezohledně jej znásilňovala a olupovala. Podařilo se jí krvavě potlačit řadu povstání zotročených národů a udržet si světovou nadvládu až do vyvrcholení krize imperialistického kapitalismu v I. a II. světové válce. Po nich zaostalé ruské impérium pacifikovalo své asijské kolonie jejich „povýšením“ na rovnoprávné republiky SSSR. Západní impéria, ač nerada, byla nucena postupně dávat svým koloniím více samosprávy, až po poskytnutí úplné nezávislosti. Ale zabezpečila si pokračování ekonomické a vojenské nadvlády formou neokolonialismu. Ovládáním jejich financí, všech významných zdrojů surovin a výrobních kapacit, vnitřního i zahraničního obchodu i ozbrojených sil a podporou sobě poslušných jejich loutkových vlád. I když největší prospěch z tohoto „commonwealthu“ měly vládnoucí vrstvy kolonialistických zemí, musely se o něj alespoň částečně dělit i s celou masou svého obyvatelstva, aby udržely domácí sociální mír a zajistily si domácí pracovní a vojenskou sílu.

Dnes ale i tato „druhá kolonialistická idyla“ skončila. Na východě se rozpadlo komunistické impérium SSSR a v ostatním světě se národy snaží zbavit i neokolonialismu. Nejvýznamnější při tom byl vznik dvou nových hospodářských a vojenských velmocí s miliardovými populacemi. „Komunistické“ Číny a „demokratické“ Indie spolu s emancipačními úspěchy levicových a nacionalistických vlád v Jižní a Střední Americe i v Asii.

V těchto rozvojových teritoriích nejsou, nebo jsou málo rozvinuté demokratické struktury a instituce jako všeobecné vzdělání, lidská, občanská a sociální práva nebo ochrana životního prostředí, která si západní společnost vytvořila ve staletém vývoji. V rozvojových zemích jsou v důsledku toho pracovní síla a místní suroviny řádově lacinější, než na Západě a globalizovaný svět je zaplavován jejich laciným spotřebním zbožím a migrující levnou pracovní silou. Tomu nemůže Západ (Sever) cenově konkurovat. Důsledkem toho dochází na Západě k hromadnému zanikání podniků s méně sofistikovanými produkty, nebo k jejich stěhování do méně rozvinutých teritorií, k hromadnému propouštění zaměstnanců a stlačování mezd těch zůstávajících. Dochází zde k hluboké a nekončící ekonomické recesi s poklesem HDP, příjmů podnikatelů i zaměstnanců. A také k poklesu příjmů státu, kterému se nedostává prostředků na dosavadní systém sociálního přerozdělování. Vznik této situace byl vývojově nevyhnutelný! Může být vyřešen jen tak, že západní společnost sleví ze svého plýtvavého extenzivního hospodaření a konzumního stylu života a že plně využije svého vysokého kulturního potenciálu ke zvýšení své produktivity a racionality. V neposlední řadě a ve vlastním zájmu, i maximální všestrannou a nezištnou pomoci málo rozvinutým zemím a rovnoprávnou obousměrnou liberalizací světového trhu všech výrobních faktorů.

Na straně nerozvinutých zemí musí být recipročně co nejrychleji zaváděny a uplatňovány vymoženosti moderní občanské společnosti, aby tak byl vyloučen jejich sociální dumping v ceně pracovní síly. Jedině těmito cestami lze v historicky nejkratší možné době dosáhnout globálního kulturního a ekonomického vyrovnávání mezi Západem a Východem (Severem a Jihem) a odstranění hrozby válek a terorismu.

Sumárně řečeno, musí být nalezen a nastolen režim globálního trvale udržitelného rozvoje.

Dosavadní koncepce ekonomického rozvoje jsou založeny na fetiši trvalého růstu HDP, o jehož vypovídací hodnotě jsou oprávněné pochybnosti. Ekonomové si to již dlouho uvědomují a pokoušejí se definovat jiné ukazatele, které by lépe vypovídaly o reálné výkonnosti ekonomik a skutečném blahobytu občanů státu. Ukazatel NEW – Net Economic Welfare (čistý ekonomický blahobyt) pozitivně oceňuje volný čas nebo kvalitu zdraví lidí a negativně hodnotí poškozování životního prostředí. Ukazuje se, že není racionální usilovat o plnou zaměstnanost všech práce schopných lidí. Podle podmínek regionů (Sever/Jih) by měla být zkracována pracovní doba, s cílem nastavení optimálního stupně zaměstnanosti. Pokud má být zvyšován společenský produkt, měl by se více realizovat v tzv. kvartérní produkci: v ochraně a zlepšování životního prostředí, zlepšování veřejné infrastruktury všeho druhu, rozvoji vědy, zlepšování vzdělání a kultury duchovní i fyzické. Pokud ani to nebude postačovat, bude se „armáda“ nezaměstnaných dále rozšiřovat. Ti přebyteční by měli mít možnost se svobodně rozhodnout být trvale výdělečně nečinnými a věnovat se osobním nebo veřejným neplaceným aktivitám. Pobírali by potom od státu nárokový sociální důchod. Legislativa i exekutiva by měly podporovat rozvoj jejich neplacených veřejných aktivit. Lidé zcela sociálně vyloučení (homeless) by měli mít nárok pouze na sociální pomoc  formou věcného plnění -  hromadného stravování, nezbytného ošacení, ubytování a nepatrného kapesného. K tomu by měly být využívány přebytky produkce (při zákazu jejich ničení zákonem), které regionální exekutiva nakoupí do svých rezerv za tržní cenu. Nárokový sociální důchod na úrovni aktuálního minimálního životního standardu musí být zaručen všem ze státního rozpočtu. Zaměstnanecké důchodové, úrazové a nemocenské pojištění by zůstalo povinné, spravované veřejnoprávním důchodovým fondem, garantovaným a kontrolovaným státem. Touto otázkou se zabývají příslušní odborníci v SRN a Švýcarsku, kde tento sociální důchod nazývají základním  příjmem (Grundeinkommen). Vycházejí ze skutečnosti, že příjem má dnes každý — větší či menší, jinak by lidé vůbec nemohli žít. Ale jen 41% obyvatel se při tom věnuje výdělečné činnosti. Všichni ostatní mají jiné příjmy. Takzvané transferové příjmy, které nejsou bezprostředně spojené s prací.

Odmítneme-li uvažovat o myšlence základního příjmu, nutně to povede k tomu, abychom vše sázeli na jedinou kartu – na hospodářský růst za každou cenu. Jak je tomu pravé dnes v reálné politice. Od krajní pravíce až po krajní levici všichni stále volají po hospodářském růstu (dodejme – peněžního obchodního obratu!). To znamená, že uvažujeme kvantitativné v peněžní hodnotě, a snižujeme si tak šanci navrhnout kvalitativně nové a hodnotnější modely organizace společnosti. Ale o co jde? Možná o zachování počtu pracovních míst. Jde při tom ale o práci? Nebo jen o to, aby co nejméně lidí žilo ze sociálních dávek a zabránilo se tak explozi státních výdajů? Jde o logicky důsledek dnes zafixované  představy „ekonomického úspěchu“. Státem garantovaný základní příjem by neznamenal více peněz pro každého. Příjem z výdělečné práce by se sice zmenšil, ale celková výše příjmu se nezmění. Změní se pouze její složení, rozdělení na výdělek a základní příjem. Základní příjem musí být tak vysoký, aby bylo možné se práce na výdělek zřeknout (verzichten). Základní příjem by tak zcela nahrazoval dosavadní státní transferové platby, ale byl by mnohem více transparentní.

Vyskytnou se jistě námitky, kde vezme stát finanční prostředky na takovou ekonomickou politiku.

Již dnes jsou státní rozpočty zadlužené na celé roky do budoucna, mimo jiné tím, že vydávají obrovské finanční prostředky (mandatorní výdaje) na sociální politiku. Na to si půjčují za lichvářský úrok peníze od soukromých finančních subjektů, které hromadí (akumulují) kapitál spekulativními obchody s penězi, bez přidané hodnoty a zneužíváním monopolů. Zákonodárství by mělo zavést do mezinárodního práva protimonopolní zákony, regulovat spekulativní a monopolní zisky a silně je zdaňovat. Pak by se finanční zdroje přesunuly od těchto soukromých subjektů do veřejných rozpočtů států, které by se nemusely zadlužovat u soukromé finanční sféry. Neoliberální fundamentalisté se jistě ozvou s námitkami o sociálním inženýrství, etatistickém potlačování osobní a podnikatelské svobody a o ekonomické nereálnosti takového systému. Proti tomu je třeba uvést, že i demokratické liberální politické systémy přistupují se souhlasem občanů k omezování jejich svobod v situacích, kdy je ohrožena sama existence svobodné společnosti. Všechny mají v ústavě institut výjimečného stavu. Třeba USA dnes omezují občanské svobody a posilují represivní složky státu v reakci na ohrožení mezinárodním terorismem.

14.11.2012