Nečasi, na Marii Terezii jsi krátkej!

Přečti si Osud trůnu habsburského od Galandauera a Honzíka – PANORAMA PRAHA 1983. Snad bys konečně našel správnou cestu finančních reforem.

Mladičká Marie Terezie převzala v roce 1740 stát obklopený nepřáteli a bez krejcaru ve státní kase. Ta byla již řadu let v hlubokém deficitu a Habsburkům půjčovali již jenom Židé, samozřejmě za nekřesťanský úrok. Marie Terezie pochopila, že existuje  jenom jediná cesta:

Hledat možnosti, jak zvýšit příjmy státu a zlepšit efektivnost státní správy. Nikoli cestou extenzivního rozšiřování habsburských držav (což tenkrát možné bylo), ale interní konsolidací státu.

Ač byla nominálně absolutní panovnicí, moc měli v rukou nejbohatší šlechtické rody, jejichž čelní příslušníci ovládali všechna rozhodující místa ve státní správě (finanční, soudní a vězeňské) a v armádě (což byl tehdy rozhodující „silový“ resort – policie ještě nebyla). Marie Terezie takticky a postupně začala ve státním aparátu nahrazovat tyto dědičné nositele centrální moci, ve Vídni i v centrech jednotlivých dědičných zemí a krajů a ve městech, profesionálními byrokraty z nižší a chudší šlechty a ze svobodných měšťanů. Novou rozhodující osobností byli: především hrabě Haugwitz, původem za Saska, nebo známý zakladatel zámku Průhonice, Sylva-Taroucca, „přivandrovalec“ z Portugalska; oba bez závazků k dosud dominující místní šlechtě. Hlavní částí tereziánských reforem byl nový daňový systém, který vzbuzovat velký odpor u dříve panujícího panského stavu. Princip reformy byl jednoduchý: zdanění šlechtických statků (dosud šlechta pozemkovou daň neplatila, platilo se jen z obdělávaných pozemků poddaných – tzv. rustikál) a vybírání daní, které dosud dělala místní šlechta, centrální státní daňovou správou. Sazba daní byla dlouhodobě pevně stanovena. Panovnice totiž pochopila, že další daňové zátěže nemohou dále dopadat jen na zbídačené nevolné obyvatelstvo a současně ponechávat šlechtě všechny příjmy na vedení jejího rozmařilého života (jak se ukázalo, její dcera Marie Antoinetta na to doplatila ve Francii s celou královskou rodinou Ludvíka XVI životem). Tereziánská reforma byla spuštěna v létech 1747 – 1748. Příjmy státu se tím okamžitě zdvojnásobily! Bylo však současně nutno stanovit výměr daně, odvozovaný z výměry zdaňovaných pozemků. Protože nebylo možno se spolehnout na dobrovolná daňová přiznání plátců daně (což platí ve všech historických dobách), bylo provedeno přesné vyměření a soupis všech pozemků, tzv. Tereziánský katastr (který v podstatě platí dodnes).

Současně s péčí o státní finance, sledovala panovnice hospodářství ve všech provinciích říše. Podněcovala manufakturní výrobu v rakouských a českých zemích. V Uherském království, kde si magnáti vyvzdorovali pokračování svých feudálních výsad, byl podporován rozvoj zemědělství, jako základního zdroje potravin a živočišných surovin pro celou říši.

Hlavních cílů reforem bylo dosaženo již v polovině padesátých let 18. století. Těmito reformami dosáhla Marie Terezie posílení vnitřní síly monarchie a zesílení jejího mezinárodního postavení. Odstranila nejvýznamnější brzdné síly feudalismu, otevřela dveře osvícenství a posunula ekonomický a technologický vývoj směrem k západoevropskému liberalismu.

Dnešní obraz Evropy se jistě velmi liší od doby 18. století, ale úspěch tereziánských reforem spočíval na univerzálních principech, které jsou trvale platné i pro dnešek:

  • Na silné centrální státní moci, která musí efektivně zajišťovat veřejné služby, sloužící udržení a rozvoji celé populace státu, jako optimálně fungujícího sociálního systému. (J. J. Rousseau – Společenská smlouva)
  • To je možné jen při existenci kvalitních, jednoznačných a důsledně vymáhaných zákonů (- Ústavy).
  • Na existenci kvalifikovaného a neúplatného správního systému, realizovaného profesionálními úředníky, vázanými přísným a náročným služebním řádem, absolutně netolerantním k jakýmkoli korupčním a protekčním jevům.
  • Silný a výkonný stát musí pravidelně získávat z daňových příjmů dostatečné finanční prostředky na plnění svých přísně účelových funkcí, jejichž financování zaručuje maximální úspornost a efektivitu.
  • Stát musí mít daňový systém, který rozdělí příjmové potřeby státu na plátce daní tak, aby:

 - daňové sazby plátců s nejnižšími příjmy jim ponechávaly dostatečné prostředky na reprodukci a zvyšování jejich produkčních schopností (= zachování aktuálně přijatelného životního standardu),          a aby se

- daňové sazby u plátců s nejvyššími příjmy progresivně monotónně trvale zvyšovaly tak, aby tito plátci neztratili motivaci k udržení a dalšímu zvyšování svých příjmů.

Tyto požadavky se mohou zdát některým kritikům příliš akademické, matematicky nedefinovatelné a tudíž nerealizovatelné, což je do jisté míry pravda. Ale jejich zásady by měly být vodítkem pro koncepci politiky státu.

„Náš“ pan Nečas se ale chová doslova předtereziánsky a buduje nový feudalismus. Když sněm, tak panský, když daně, tak jen pro poddané (= zaměstnanci a OSVČ). Stát bude bohatý a silný, když bude mít hodně miliardářů a poslušnou, zotročenou a zbídačenou pracovní sílu. „Sociálně vyloučení“ se uklidí do holobytů a lágrů pro bezdomovce, kde budou brzy umírat, otrávení lacinými drogami, hladem fyzickým i duchovním a neléčenými nemocemi. Jejich pozůstatky se budou lacino likvidovat a zpracovávat ve velkokapacitních krematoriích (a kafilériích: Jan Weiss – Dům o 1000 patrech).

Dnes každý slušný ekonom, sociolog a politolog, který se neupsal ďáblu neoliberalismu, vidí, že všeobecná krize dnešního neoliberálně globalizovaného světa je způsobena bezohlednou chtivostí rychlého maximálního zisku, jeho akumulací v rukou stále menšího počtu multimiliardářů a jejich korporací. To této hrstce bezohledných chamtivců dává takovou ekonomickou a následně politickou sílu, kterou mohou ovládat i ty největší a nejsilnější státy světa i globální mezinárodní politické, vojenské a ekonomické instituce. Celá desetimiliardová světová populace druhu homo sapiens je tak trpným objektem jejich hamižných rejdů. V jejich režii a zájmu jsou udržovány u moci ty nejodpornější režimy autokratických monarchů, diktátorů a náboženských fanatiků a je podporováno bezohledné a zničující rabování všech přírodních zdrojů planety, které v dohledné budoucnosti nebudou stačit ani potřebám při dnešní velikosti světové populace. To nutně musí vést k zoufalým válkám o holé přežití a tudíž i s použitím nejkrajnějších válečných prostředků. Tak se svět, v důsledku vlády globální kapitalistické oligarchie, stále rychleji přibližuje biblické apokalypse.

Tyto předpovědi nejsou nové a až dosud je placení agenti velkokapitálu zlehčovali a prohlašovali za fantasmagorie pomatených profesionálních i občanských ekologických aktivistů. Ale trvající všeobecná světová krize současného globálního kapitalismu, jejíž konec (nastane-li vůbec) je v nedohlednu, potvrzuje jeho neudržitelnost.

Při využití zdravého rozumu je však řešení možné. Zkrocením všežravé vládnoucí vrstvičky multimiliardářů příslušnými zákony, podobně jako jimi Marie Terezie svého času zkrotila samolibou, zahálčivou a rozmařilou vysokou aristokracii. Racionálním přerozdělením národního produktu mezi kapitál a práci. Tím, že zisk korporací a příjem fyzických osob budou zdaněny trvale rostoucí progresivní daní a mzdy zaměstnanců budou složené ze zákonem stanoveného minima (nad hranici chudoby) a z podílu na zisku zaměstnavatele. Zavedením výrazné spotřební daně na přepychové a zdraví lidí a životnímu prostředí škodící produkty. Minimalizací plošných daní, zejména DPH u základních životních potřeb a taxativním zvyšováním všech zasloužených sociálních dávek proporcionálně se statisticky průměrným příjmem zaměstnanců.

V duchu takových zásad by mělo směřovat úsilí vlády a zákonodárců o zdravě vyrovnaný státní rozpočet. Takový by měl být program každé odpovědné vlády, aniž by se otrocky podrobovala přání nebo diktátu globálního kapitálu.

Proto by se „náš“ pan Nečas měl poučit z příkladu české královny Marie Terezie, jedné z nejúspěšnějších vladařů v dynastii Habsburků.

18. července 2012