Vrátí se česká „ulice“ opět k pivu?

Víceméně náhodně, jsem se dostal k četbě knihy Pavla Tigrida – Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, vydané v roce 1998, ještě před sametovou „revolucí“. Tigrid v ní, formou rozhovoru s „inteligentní ženou“, ročníku cca 1965, znechucenou normalizačním komunistickým režimem, podrobně analyzuje vývoj politického života v Česku a Československu a charakter českého občana již od druhé poloviny 19. století, dokonce i s vhledem do historie až od Bílé Hory. Při tom čerpá a cituje nejen ze svých zkušeností dvojnásobného emigranta, protinacistického a protikomunistického, ale i z publikovaných prací Havlíčka, Masaryka nebo Karla Čapka.

Novodobý charakter většiny Čechů charakterizuje jako oportunistický, opatrnický, provinciální a maloměšťácký. Lepší část Čechů se sice občas vzepne k vlastenecké a občanské aktivitě, která ale dlouho nevytrvá, a po kapitulaci a zradě politiků – vůdců národa, se vrací opět do letargie, v níž elita kolaboruje s právě vládnoucím režimem a zbytek národa očekává spásu zvenčí (od velikého slovanského bratra, od západních demokracií).

V roce 1988 se Tigrid domníval, že všechno zlo tehdejšího světa pochází z komunismu a z Reaganovy Říše zla – SSSR a jeho satelitů. Že po jejím pádu (domníval se, že on se jej nedožije) a definitivním světovém vítězstvím demokracie a kapitalismu, nastane věk světové svobody a prosperity (jako si představoval i americký profesor Francis Fukujama ve své práci Konec dějin).

Bohužel prognostika vývoje světa se obvykle nedaří nikomu. Karel Marx si vysnil ideální svět komunismu a rozpoutal tím vlnu sociálních revolucí a inspiroval vznik totalitního režimu bolševického SSSR. Tigrid a Fukujama si zase vysnili zlatý věk bezkonfliktního kvetoucího kapitalismu a demokracie. Místo toho žijeme v ještě nebezpečnějším světě, ohroženém Huntingtonovou válkou civilizací, a vězícím v globální ekonomické krizi, s perspektivou ohrožení přežití lidstva všeobecně.

Dnešní česká politická scéna zcela odpovídá Tigridově analýze chování českého národa. V situaci dopadů dnešní ekonomické krize vyrostla nespokojenost s  politikou Nečasovy „panské koalice“ u 80 % občanů, jak se říká, „napříč celým politickým spektrem“. Vznikly a zesílily četné opoziční občanské aktivity, které zorganizovaly a organizují úspěšné mediální i pouliční protestní akce. Ty vyvrcholily v dubnu stotisícovou protivládní demonstrací na Václavském náměstí. S výjimkou Konfederace odborových svazů, organizovala tyto akce plejáda nejrůznějších seskupení bez pevné členské základny a bez reálných programů, a také bez snahy a schopnosti všechny protestní akce sjednotit časově i programově. Proto je mohl arogantní Nečasův režim ignorovat a bagatelizovat, jako akce „ulice“, které nemohou otřást „legitimním“ mandátem národem zvolených politiků. Dnes všechny halasné radikální požadavky Holešovských výzev, Pirátských a podobných anarchizujících politických hnutí, vyprchaly bez efektu a vyčerpaní rebelové se vytratili.

Jak odpovídá Tigridově analýze, jsme nyní opět ve fázi odlivu revolučního vzepětí lidu a jeho návratu do „hospodské opozice“ u piva (u intelektuálů k jalovým debatám u kávy nebo vína). Potvrzuje se, že bezprogramový radikalismus „horkých hlav“ a absence sjednocujícího programu občanské opozice nikam nevede.

Že jedinou cestou (pomalou a proto vyžadující trpělivost, houževnatost a cílevědomost) je regulérní politický zápas podle ústavních pravidel. To vyžaduje existenci politické strany nebo koalice politických stran, které musí v nejbližších volbách usilovat o proniknutí do parlamentu s programem revize Ústavy ve směru: a) uzákonění obecného referenda, b) většinového volebního systému s jednomandátovými volebními obvody a s odvolatelností poslanců během mandátu, přímé volby „presidentů“ – presidenta republiky, krajských hejtmanů a starostů obcí. To není žádná neuskutečnitelná chiméra. Strany s takovým potenciálem u nás existují nebo mohou být úspěšně založeny.

21.6.2012