Bártův černý humor v nedělních Otázkách Václava Moravce

Bárta nás asi testuje, jakou míru lží, přetvářky nebo jakou míru předstíraného naivního idealismu jsme schopni strávit.

Sebe staví do pozice falešně obviněného a nespravedlivě odsouzeného člověka, který v žalovaných skutcích neměl úmysl kohokoli korumpovat, ani to fakticky nikdy neučinil. Pokud rozdával nemalé částky peněz, byla to vždy jen jeho dobrácká štědrost a snaha pomoci politickým přátelům a souputníkům, když se dostali do finanční tísně. Zejména potom, co jim, jako poslancům, byly sníženy stotisícové poslanecké platy s četnými příplatky a náhradami. To podle jeho názoru nezakládá důvod pro jeho obvinění z korupce. Proto se proti rozsudku odvolal a věří v jeho zrušení.

Kromě toho se staví nejen sebe, ale celou stranu Věci veřejné, do pózy nezkušených politických idealistů, kterým od samotného počátku vždy šlo jen o boj (doslova) za demokracii proti politickým dinosaurům a jejich korupčním a zlodějským praktikám. Že s čistými úmysly a s politickou naivitou vstupovali do vládní koalice a byli vlastně koaličními partnery podvedení.

Fakta však ho usvědčují z nepravdy. Nepravda nějakého tvrzení může mít dvojí důvod. Buď se může jednat o lež, záměrně účelovou nebo ze zbabělosti, nebo nepravda vyplývá z neinformovanosti (ignorance) nebo prosté hlouposti (imbecility) autora nepravdivého tvrzení. Nehodlám zde na místě rozhodnout, jakého rodu byla humorná tvrzení pana Bárty v Otázkách Václava Moravce. Ale myslím, že pro obě možnosti platí, že autor takové nepravdy rozhodně do politiky, zvláště vrcholové, rozhodně nepatří.

Strana Věci veřejné má lež a ziskuchtivost v samých svých principech. Začala tím, že s tímto cílem vystoupila na politickou scénu a sprostě obelhala před posledními volbami do sněmovny nespokojené voliče svými reformátorskými sliby. Jakmile získala křesla ve sněmovně, na své sliby zapomněla a bez morálních zábran se vrhla do náruče zdiskreditovaných dinosauřích partají ODS a TOP09 a usadila se v dobře placených křeslech ministrů vlády a parlamentních potentátů. Když viděla, že v průzkumech volebních preferencí klesla její popularita pod hranici volitelnosti do sněmovny, začala účelově „na oko“ vyvolávat populistickými požadavky různé vládní neshody a krize. Nikdy je však nedovedla až k odchodu z koalice. Vždyť ji přece vždy šlo jen a jen o to, aby si její poslanci a ministři zachovali vládní prebendy alespoň do konce volebního období. Po trapných tahačkách v koalici a v mediích se potom s předstíraným morálním dilematem, obětovaným v zájmu politické a ekonomické stability státu, vždy podrobí.

15.4.2012