Je demokracie cestou ke štěstí národů?

II. část seriálu k volbám do sněmovny 25.X.2013

Na tuto jednoduchou otázku není jednoduchá odpověď. Pouze vyvolává veliké množství otázek dalších. Především tu, co demokracie vlastně je.

Jednoduchým překladem z řečtiny je to vláda lidu. Novodobé demokracie vznikly z idejí osvícenských myslitelů, především francouzských, a formovaly se v revolucích nerovnoprávného lidu v 18. a 19. století. Lidové masy byly sice rozhodující silou těchto revolucí, ale jejich plody si nakonec přivlastnily majetné vrstvy společnosti. Ty prohlásily obecný lid za tupý a neschopný si vládnout a sebe povýšily na jeho kompetentní zástupce. Aby zachovaly zdání demokracie jako vlády lidu, zavedly systém „demokratických“ voleb těchto zástupců do parlamentů. Z počátku však neposkytly lidu všeobecné a rovné volební právo, ale zúžily je jen na příslušníky majetných vrstev. Všeobecné a rovné volební právo si nespokojený lid opět musel vybojovat v revolučních bojích až na počátku století dvacátého. Ani tím však skutečná demokracie pro všechen lid nebyla a dosud nikde není realizována. Protože volební právo je sice všeobecné, ale není rovné.

Fungování  všech „demokratických“ států je založeno na základních zákonech – ústavách. Ty si však vládnoucí vrstvy sestavily tak, aby jim zajišťoval politická privilegia nad většinou lidu. Ústavy kodifikují zastupitelskou demokracii, ve které dávají právo na politickou iniciativu pouze politickým stranám, které vládnoucí vrstvy ovládají svým majetkem a monopolem na rozhodující informační media. Obecný lid, který je v ústavě deklarován jako „zdroj veškeré státní moci“, má jen právo občas rozhodovat, která z konkurenčních politických stran mu bude vládnout, aniž by na její politický program a praxi vládnutí měl nějaký vliv.

Politické strany se ucházejí ve volbách o hlasy voličů tím, že vyhlašují a propagují své politické programy, ve kterých slibují voličům bezpečí právního státu a růst blahobytu celého národa a státu a ve kterých tvrdí, že jen ony mají správný a nejlepší recept na zabezpečení takového vývoje. Při výběru strany, pro kterou bude chtít hlasovat, může volič vycházet pouze ze zkušenosti s věrohodností slibů dané strany v minulosti a jinak je v každém případě jeho volba sázkou do hazardní hry s nejistým výsledkem.

Sliby politických stran jsou v každém případě ošidné. Jednak tím, že vědomě lžou a lákají voliče populistickými sliby, které nehodlají plnit, jednak tím, že metody a prostředky, kterými je chtějí plnit, vycházejí z chybných paradigmat a teorií, které nemohou vést ke slibovanému pozitivnímu vývoji společnosti a státu. Pro příklad uvedu utopistické sliby komunistických stran a vlád, které mohly být z počátku míněny opravdově, ale vyústily nakonec do skutečnosti Stalinovy diktatury a Brežněvova „reálného socialismu. Abych nezůstal něco dlužen ani antikomunistům, dovolím si připomenout sliby a recepty vlády Klausovy ODS, které skončily první tuzemskou recesí v polovině devadesátých let a Klausovým pádem.

Alternativou k „zastupitelské pseudodemokracii“ může být pouze přechod od demokracie privilegovaných prospěchářských a korupčnických politických stran k demokracii, založené na maximální organizované účasti lidu na správě státu. Od plánování jeho rozvoje a personálního obsazování všech jeho orgánů a institucí, až po důslednou kontrolu výsledků jejich práce na všech úrovních podle principů subsidiarity. To bude ovšem vyžadovat vypracování nové ústavy v široce založeném procesu důkladného právního propracování a široké celonárodní diskuse, završené přijetím nové ústavy celostátním referendem.

Proto jedním z hlavních vodítek rozhodování voličů při volbě do Sněmovny by měl být jejich postoj k rychlému zavádění principů přímé demokracie v rámci platné Ústavy (zákon o obecném referendu, přímé volby hejtmanů, starostů a dalších funkcionářů, zrušení zákona o politických stranách, požadavek na přípravu nové Ústavy).

27.9.2013