Prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc. O legalitě a legitimitě transferu německého obyvatelstva z Československa

Transfer německého obyvatelstva ze tří evropských států do Německa se uskutečnil jako akt mezinárodního práva, nikoli práva vnitrostátního. Do vnitrostátního práva důsledky tohoto mezinárodněprávního rozhodnutí ovšem výrazně zasáhly.

Současné diskuse si převážně všímají jen odsunu z Československa. Jubilant se zabýval i diskusemi a problematikou transferu Němců z Polska.(1) Zajímavý je i vývoj této problematiky v Maďarsku, které bylo státem poraženým a spojencem Německa.

Odsun Němců nebyl a není tedy vztahem dvoustranným – československo-německým nebo česko-německým, ale součástí celkového poválečného uspořádání, které položilo základy mezinárodního míru v Evropě. Představitelé vítězných velmocí rozhodli o transferu po právu s přesvědčením o spravedlnosti takového aktu. Na tomto rozhodnutí a postoji k transferu německého obyvatelstva signatáři dohody o transferu nic nezměnili ani v současné době, jak to znovu a opakovaně prohlašují. Legitimita a legalita transferu německého obyvatelstva z Československa a z dalších států do Německa a Rakouska zůstává především záležitostí mezinárodního práva a mezinárodních vztahů po druhé světové válce.

I.

Podle zprávy o třístranné konferenci v Berlíně vydané 2. srpna 1945 se čelní představitelé USA, Sovětského svazu a Velké Británie dohodli o odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska.

V prohlášení se uvádělo, že „tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky (the transfer to Germany of German populations or elements thereof), které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun (transfers) musí být prováděn spořádaně a lidsky“. Představitelé těchto vlád zmocnili Kontrolní radu, aby zjistila, kolik takových osob už přišlo do Německa z těchto států a provedla odhad, v jaké době a jak rychle by mohly být provedeny další odsuny s ohledem na situaci v Německu. O tomto rozhodnutí byly zpraveny československá vláda, polská prozatímní vláda a Kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhošťování, dokud Kontrolní rada nesplní úkoly, které jí v této souvislosti byly uloženy.

Problematiku transferu německého obyvatelstva na Postupimské konferenci předložil nejprve 25.7.1945 W. Churchill, který uváděl, že je třeba přesídlit velký počet Němců z Československa do Německa. Mluvil o počtu dvou a půl milionů Němců. Na základě tohoto podnětu a informace ministra zahraničí Velké Británie A. Edena o stanovisku dr. Beneše se touto otázkou zabývali ministři zahraničí. Definitivně o transferu rozhodla „Velká trojka“ 31. 7. 1945 za předsednictví H. Trumana. Československé stanovisko na konferenci tlumočila tedy britská delegace.

Rozhodnutí bylo nepochybně přijato po prozkoumání experty. Problémem transferu se ostatně zabývali britští experti již na počátku války. Někteří autoři uvádějí, že autorem této myšlenky byl N. Chamberlain a prosazovala ji Konzervativní strana.(2)

————

(1) Viz např. ]. Valenta: Odsun Němců z Polska. Současná historiografie, stanoviska a diskuse, in Krajanské organizace sudetských Němců v SRN, ÚMV, Praha 1998.

(2) George E. Glos z univerzity v Yale tvrdí, že Chamberlain se cítil odpovědný za chyby, kterých se dopustil při jednání s Němci, jež vedly k Mnichovu a později k dalším neúspěchům Velké Británie a chtěl vyřešit problém německé menšiny jednou provždy jejich odsunem z Československa a z Polska. Údajně se inspiroval řešením menšinového problému na konferenci v Lausanne ohledně transferu z Turecka a z Řecka. Britská vláda toto řešení transferu prosadila jednáním s USA a SSSR. Viz. Prof. George E. Glos J. S. D.: Aby bylo jasno, Národní osvobození, 13.4.2000.

I z jiných pramenů je známo, že v době války se touto problematikou britští experti zabývali. Hans Lemberg v článku: „Etnické čistky“ – řešení národních problémů (Listy č. 2/1993) uvedl, že klíčovou roli pro stanovisko spojenců měly posudky oxfordských expertů zpracované z pověření britského ministerstva zahraničí v květnu 1942.

Zprávu o usnesení Spojenecké kontrolní rady v Berlíně z 20. listopadu 1945 sdělili zástupci velmocí – sovětský, britský a americký velvyslanec československé vládě zvláštními diplomatickými nótami z 28. listopadu, z 3. a 7. prosince 1945. Československo podle požadavků obsažených v těchto nótách dále postupovalo.

Dokumenty Postupimské konference byly významným krokem v mezinárodních právních a politických jednáních, které vytvořily základy mezinárodního práva v poválečném světě. Potvrdily rozhodnutí Krymské konference a navázaly i na jiná předchozí jednání Spojenců počínaje Atlantickou chartou. Účastníci Postupimské konference přijali rozhodnutí i jménem Československa a ostatních signatářů Deklarace Spojených národů z 1. 1. 1942, tedy všech států protinacistické koalice, které byly ve válečném stavu s Německem. Představitelé tří velmocí jednali v jejich zájmu a reagovali na jejich návrhy. Transfer německého obyvatelstva z Československa byl krátce poté stvrzen i v dalších mezinárodních smlouvách, zejména v Pařížské dohodě o reparacích od Německa a založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata uzavřené 21. 12. 1945. Československo tuto dohodu publikovalo pod č. 150/1947 Sb. Dohoda vyjadřovala ve svém znění souvislost „s odsunem bývalých československých příslušníků“.

II.

Transfer německého obyvatelstva nebyl v mezinárodním právu a v mezinárodních vztazích jako prostředek řešení konfliktů v té době aktem ojedinělým. V meziválečné době ovšem na hromadný transfer a výměnu obyvatelstva hledělo mezinárodní právo jako na prostředek krajní, spojený nevyhnutelně s porušováním práv jednotlivců. Platilo to i o výměně obyvatelstVa mezi Řeckem a Tureckem v souvislosti s konferencí Lausannskou (1922-1923). Smysl transferu se spatřoval též v obnovení jednolitosti státního útvaru. Transfer obyvatelstva nemohl být uskutečněn jako akt mezinárodního práva jednostranně a muselo být zajištěno, že stát, kam bude obyvatelstvo přemístěno, je také přijme. Masaryk označoval časté návrhy na přestěhování i značných národních menšin za snahu pangermánů o zeslabení neněmeckých minorit a pochyboval, že by se tak mohlo stát bez donucení a spravedlivě.

Postavení orgánů, které stály v čele států, jež byly dotčeny rozhodnutím o transferu německého obyvatelstva, bylo značně rozdílné a v dokumentech Postupimské konference to bylo i vyjádřeno. Československo bylo zastoupeno svou mezinárodně uznanou řádnou vládou a hlavou státu – prezidentem republiky. Československá vláda představovala všechny relevantní složky československého protinacistického odboje a úspěšně prosazovala principy kontinuity své činnosti jako výrazu kontinuity československého státu. Polsko bylo zastoupeno vládou prozatímní, jejíž složení a mezinárodní uznání bylo předmětem jednání, zejména na Krymské konferenci. Na Postupimské konferenci byli představitelé této prozatímní vlády přijati a konstatoval se proces dalšího sjednocení odbojových složek. Maďarsko jako spojenec Německa bylo zastoupeno spojeneckou Kontrolní komisí. Mezinárodněprávní postavení států, z nichž měli být Němci odsunuti, bylo tedy značně rozdílné a stanovisko československých představitelů při konečném rozhodování této záležitosti nebylo určující. Jménem Německa legálně a legitimně vystupovala Spojenecká kontrolní rada pro Německo.

—————-

Upozornil jsem i na další aspekty např. v článku: O kontinuitě a diskontinuitě, Právní praxe č.4-6/1993.

Dr. Beneš s britskými představiteli problematiku transferu v době války projednával. Odsun Němců výrazně preferoval domácí nekomunistický odboj. Viz o tom J. Grňa: Sedm roků na domácí frontě, Brno, Blok, 1968. Úsilí československého domácího odboje nebo dr. Beneše však sotva mohlo rozhodujícím způsobem ovlivnit rozhodnutí velmocí, zejména se zřetelem k tomu, že se vztahovalo nejen na Československo, ale i na Polsko a Maďarsko.

Na rozdíl od převládajícího tvrzení v publicistice, že dr. Beneš získal pro plán odsunu německého obyvatelstva především sovětské představitele, tehdejší blízký spolupracovník dr. Beneše E. Táborský tvrdí, že prioritní bylo stanovisko britské vlády, zejména W. Churchilla. Při jednání dr. Beneše s Molotovem v r. 1945 o této otázce se tento sovětský představitel k návrhům dr. Beneše stavěl chladně. Viz. E. Táborský: Prezident Beneš mezi Západem a Východem, Mladá fronta, Praha, 1993, zejm. s. 233.

3 T. G. Masaryk: Nová Evropa, G. Dubský, 1920, Praha, s. 97.

——————-

Tři velmoci učinily rozhodnutí o transferu německého obyvatelstva v několika rolích. Podle podmínek kapitulace a zejména podle Prohlášení o porážce Německa a o převzetí svrchované moci vůči Německu vládami SSSR, Spojeného království, USA a prozatímní vlády Francouzské republiky přijaly tyto vlády „nejvyšší moc v Německu, čítajíc v to veškerou moc, která náležela německé vládě, německému vrchnímu velení a jakékoliv vládě nebo orgánu státnímu, městskému a místnímu“. Jménem Německa spojenecké vlády vyjádřily souhlas a akceptovaly vystěhování německého obyvatelstva a jeho přemístění na území Německa. Německo v té době nemělo jinou vládu, než Kontrolní radu. Představitelé tří velmocí rozhodovali především jako garanti budoucího mírového uspořádání ve světě. Ukázalo se totiž, že selhalo pojetí versailleského systému o ochraně menšin právě ve vztahu k Německu a k německým menšinám v jiných státech. Vítězné velmoci tehdy prolomily princip suverenity státu ve vztahu k menšinám u tzv. států nástupnických a u států poražených. Výjimečné postavení bylo ponecháno Německu, jemuž nebyla ochrana menšin uložena, ačkoliv menšiny na jeho území žily a nebylo důvodu jim takovou ochranu odepřít. Německá „výmarská“ ústava postavení menšin později omezovala ustanovením svého čI. 113 pouze ve smyslu „fremdsprachige Volksteile“ a za menšiny tyto části obyvatelstva nepovažovala. Německá vláda, která v r. 1918 nepodpořila snahu o secesi německé menšiny v Československu, později aktivně prosazovala stížnosti a petice příslušníků německé menšiny z různých států proti vládám těchto států, jež byly adresovány Společnosti národů. Po nástupu Hitlera k moci se staly německé menšiny v Československu i v dalších státech řízeným nástrojem politiky německé vlády k destabilizaci těchto států a k rozpoutání světové války. Německé menšiny nebyly loajální k vlastním státům, ale jen k Německu, k jeho režimu, v souladu s tehdy vládnoucí ideologií v Německu. Popřely tak základní princip, na němž byl systém ochrany menšin po 1. světové válce založen. Ukázaly jeho nedostatky. Vlády Československa a Polska zastávaly vůči Německu i vůči vlastním menšinám politiku výrazně odlišnou, to však neovlivnilo v obou případech úsilí Německa zničit jejich státnost.

III.

Souvislosti a kořeny německé politiky, jež vyústila ve druhou světovou válku, byly mnohem širší a hlubší. Do značné míry byla tato politika kontinuální bez rozdílu formy státu a politického režimu v Německu. Neomezovala se jen na využívání německých menšin v jiných státech při prosazování expanzivních cílů. I německá právní teorie vytvářela argumenty ospravedlňující politiku agrese. Upozorňoval na to i T. G. Masaryk v době první světové války.

Již na počátku první světové války proklamovali němečtí teoretikové mezinárodního práva „právo (stav) nutnosti“. Tato teorie ospravedlňovala např. pojetí, že jakmile se ukázalo napadení Belgie nezbytným k bezpečnosti Německa, mělo Německo právo k útoku na Belgii sáhnout a její obsazení bylo spravedlivým trestem za to, že se bránila. Zda jde o stav „bezpečnosti Německa“, záleželo toliko na uvážení německé vlády. Německo k tomu volilo i cesty rozkládající vnitřní soudržnost státu, zejména podněcovalo flámské požadavky vůči belgickému státu k narušení jednolitosti Belgie. Teorie stavu „nutnosti“ v r. 1934 v Německu dále rozvinul H. Rogge s podporou tehdejšího vicekancléře von Papena jako ideologicko-právní zdůvodnění nové útočné politiky německého státu.(5)

——————–

(4) Za pozornost stojí, že současná spolková ústava německá – „základní zákon“ neobsahuje žádné ustanovení o ochraně menšin. Spolková vláda naproti tomu trvale usilovala, aby ochrana německé menšiny v jiných státech se zabezpečila mezinárodními smlouvami nadstandardně v porovnání k jiným menšinám a bez reciprocity. Příkladem může být i československo-německá smlouva z r. 1992.

(5) Viz k tomu podrobněji L. Le Fur: Nástin mezinárodního práva veřejného, Orbis, Praha, 1935. Autor se opírá např. o práce V. J. Kohlera: Notwehr und Neutralitat, in Zeitschtift für Völkerrecht svazek VIII F 1914, K. 5trupp: Das internationale Landkriegsrecht, Heinrich Rogge: Nationale Friedenspolitik, Berlín, 1934.

——————–

Někteří němečtí teoretikové toto pojetí, které zdůvodňovalo vedení útočných válek a nahrazovalo platné normy mezinárodního práva právem síly, doplňovali tvrzením o „Vollkulturvolku“, národu plném kultury, jímž podle nich bylo Německo, které má veškeré právo nad ostatními méně vzdělanými národy.

K tomu přistupovala další teorie o nezbytnosti velkého životního prostoru pro takový zvláštní „rasový čistý národ“. Ani tato teorie se nezrodila až s nacismem. Čerpala v německém prostředí např. z názorů F. M. Arndta, který ve svých „Fantaziích o budoucích německých ústavách“ (1815-1816) zdůrazňoval význam čistoty německé krve, jako skutečnost, která činí legitimním nárok rasově čistého národa k světovému panství. Stát podle něho musí zbavit národ rasově cizorodých prvků, aby mohl svou dějinnou roli uskutečnit. I na to navazovala nacistická ideologie, která činila podle slov Hitlera „rasu středem veškerého života“. Ideou rasově čisté národní pospolitosti (Volksgemeinschaft) se odůvodňovaly požadavky sjednocení všech Němců bez ohledu na stávající hranice států. Tato národní pospolitost zahrnovala vedle Němců z Německé říše i Němce, žijící v uzavřených skupinách v zahraničí v územní souvislosti s Německou říší (Rakušany, sudetské Němce). Další skupinou byli Němci v cizině bez územní souvislosti s Německem, kteří tam žijí v uzavřených společenstvích (Sedmihradsko, Povolží atd.) a poslední skupinou byli Němci žijící jednotlivě v celém světě.

Povinností všech Němců, ať žili kdekoliv, bylo podřídit se této národní pospolitosti. Území jiných států, sousedících s Německem, kde žili Němci, mělo být k Německu připojeno. Z německých enkláv v zahraničí, které s Německem nesousedily, měli být Němci do Říše přesídleni.

Suverénem byl podle této teorie německý národ, jako národ panské rasy, který měl panovat nad všemi národy a státy světa, nebo alespoň nad jeho značnou částí. Německá říše měla být podle nacistického teoretika Carl Schmitta určena národnostně a zasahovat do života jednotlivých národů vždy, když Německo uzná, že je to zájmem mezinárodního pořádku. Idea Říše byla spojena s ideou velkých hospodářských prostorů a s vyloučením cizích mocností, jež by mohly zasahovat do politických poměrů v prostoru ovládaném Říší. Idea velkých hospodářských prostorů byla v souladu s nacistickou teorií životního prostoru pro německý národ – panskou rasu.

Nacistické Německo tuto svou koncepci úspěšně uskutečňovalo. Po anschlussu Rakouska a obsazení pohraničního území Československa znovu použilo taktiku uplatněnou už vůči Belgii v 1. světové válce k dokončení vnitřního rozložení Československa. A. Hitler v provolání k Němcům z 15. 3. 1939 uvedl, že prostor Čech a Moravy patřil vždy k životnímu prostoru Němců a proto do něj nechal vpochodovat německé jednotky. Pozdější známé výroky R. Heydricha a K. H. Franka, že Češi v tomto prostoru již nemají co pohledávat, jen opakovaly základní Hitlerovu myšlenku znamenající konečné rozhodnutí o dalším osudu Čechů po „konečném vyřešení židovské otázky“ a vítězném ukončení války.

Méně známé jsou akty Německa, jež směřovaly k dobrovolnému i násilnému přestěhování Němců do Německa v duchu těchto teoretických a politických koncepcí.

Základní smlouva o transferu Němců z jižního Tyrolska byla podepsána s Itálií v Berlíně 23.6. 1939. V důsledku této smlouvy vydal v srpnu 1939 prefekt provincie Bolzano vyhlášku, podle níž budou ti, kdo neuposlechli dekretu o vystěhování, potrestáni až dvaceti lety vězení a konfiskací celého majetku. Ze severní Itálie se tak tehdy vystěhovalo 75 000 osob. Přesto se nepovažovaly výsledky této smlouvy za příliš úspěšné.

Značný počet Němců byl přestěhován z pobaltských států, z Rumunska a z dalších území. Podle přehledu z r. 1940 se do Německa „vrátilo“ 434 000 Němců. Němci byli stěhováni i z jiných „spojeneckých států“ – z Bulharska, Chorvatska atd. Tito přesídlenci byli usazováni v oblastech určených ke germanizaci – také v protektorátu. České obyvatelstvo bylo vysídlováno pod různými záminkami z několika oblastí protektorátu, aby byl vytvořen prostor pro postupnou a plnou germanizaci českého území. Značný počet židovského obyvatelstva z Německa, z Rakouska a z jiných států byl již dříve zbaven majetku a přinucen emigrovat ještě před vypuknutím války. Mnohem větší počet obyvatelstva různé národnosti a původu byl „přesídlen“ Německem do vyhlazovacích a koncentračních táborů. Uvádí se, že v důsledku politiky uskutečňované Německem, bylo jen židovského obyvatelstva zavražděno přes 4 851 000. Další oběti této politiky pocházely z řad vězňů a obyvatel různých států nuceně nasazených k práci do Německa.(6)

IV.

Nekompromisní formulace, kterými představitelé států protinacistické koalice reagovali ať společně nebo jednotlivě na odhalované zločiny uskutečňované Německem, jež se příčily i všem do té doby platným zásadám vedení války, se stupňovaly. Vyplývalo to z toho, jak při osvobozování území do té doby obsazených Německem se světová veřejnost dovídala o německých zločinech.

V Deklaraci čtyř mocností o obecné bezpečnosti uveřejněné 1. listopadu 1943 se Rakousku přičítala spoluodpovědnost za účast ve válce po boku hitlerovského Německa. V části nazvané „Deklarace o ukrutnostech“ se vyjadřovalo rozhodnutí potrestat německé důstojníky, vojáky a členy nacistické strany za ukrutnosti, masakry a popravy, jichž se účastnili. Postupně vycházelo najevo, že odpovědnost za válečné zločiny nelze omezit jen na tyto skupiny.

V prohlášení o výsledku Krymské konference tří států z 11. 2. 1945 se uvádělo: „Nacistické Německo je odsouzeno k zániku. Pokusí-li se německý národ pokračovat v beznadějném odporu, zaplatí svou porážku ještě dráže.“ K další společné politice, jež měla vynutit „splnění podmínek bezpodmínečné kapitulace“, byla vytvořena ústřední Kontrolní komise se sídlem v Berlíně složená z vrchních velitelů spojeneckých států, jež měla koordinovat správu a kontrolu nad Německem. Byl vyhlášen program zničení německé armády, potrestání válečných zločinců a vymáhání reparací za to, co Němci zničili. K dalším úkolům patřilo „vyhladit nacistickou stranu, nacistické zákony, organizace a instituce, vymýtit z veřejných úřadů i z kulturního a hospodářského života všechen nacistický a militaristický vliv a učinit v Německu i jiná dohodnutá opatření, pokud budou nezbytná pro budoucí mír a bezpečnost světa. Nezamýšlíme zničit německý národ, avšak teprve po vykořenění nacismu a militarismu budou Němci mít naději, že budou moci žít důstojně a že se jim dostane místa ve společenství národů“.

Na Krymské konferenci bylo též dohodnuto, že reparace měly být vymáhány odnětím německého majetku, dodávkami zboží z Německa a konečně i použitím německé práce. Nucená práce německého obyvatelstva měla alespoň zčásti přispět k odstranění obrovských škod, které Němci na okupovaném nebo napadeném území spáchali.(7)

Na uvedené závěry z Jalty navazovala konference v Postupimi. Mimo jiné ohledně Německa konstatovala: „Spojenecké armády dokončily okupaci celého Německa a německý lid počal pykat za strašlivé zločiny, jichž se dopustil pod vedením lidí, které v době jejich úspěchů otevřeně schvaloval a slepě poslouchal…“ Mezi přijatými politickými zásadami byla dohodnuta i pravidla okupačního režimu a role Kontrolní rady pro Německo složené ze zástupců čtyř velmocí. Její členové představovali společně i jednotlivě ve svých okupačních pásmech vládu nad Německem. Měly být zrušeny všechny vojenské i politické organizace, aby se zabránilo obnovení militarismu a nacismu. Vedle individuální odpovědnosti patřilo k vytčeným politickým cílům také: „Přesvědčit německý lid, že utrpěl úplnou vojenskou porážku, a že se nemůže vyhnout odpovědnosti za to, co sám na sebe uvalil, poněvadž jeho vlastní bezohledný způsob válčení a fanatický nacistický odpor zničily německé hospodářství a musely způsobit zmatek a utrpení.“

————–

(6) V této části se opírám především o ptáci M. Moulise: Přesuny obyvatelstva 1938-1948, in Studie o sudetoněmecké otázce, ÚMV Praha, 1996. Autor v této studii vychází z řady původních statistických údajů a dalších pramenů.

(7) Je nehoráznou drzostí požadovat v současné době odškodnění za „nucenou práci“ nařízenou Němcům, která byla formou reparací za strašlivé škody, které Německo způsobilo téměř v celé Evropě.

————–

Rovněž bylo rozhodnuto kontrolovat německou výchovu tak „aby byly úplně vyloučeny nacistické a militaristické doktríny a aby byl umožněn úspěšnýrozvoj demokratických idejí“. Spojenci byli přesvědčeni, že je třeba vykořenit nejen nacismus, ale i militaristické a jiné teorie, z nichž nacismus vyrůstal, má-Ii se zabránit recidivě německé agresivity, která již několikrát ohrozila svět.

Pokud jde o reparace, kromě Polska, jehož reparační nároky se zavázal z vlastního podílu uspokojit Sovětský svaz, měly ostatní reparační nároky Spojených států, Velké Británie a dalších zemí být uspokojeny ze západních okupačních pásem a z německého zahraničního majetku. Státy, které měly z tohoto podílu na reparace nárok, se sešly v prosinci 1945 na Pařížské reparační konferenci. Konfiskace německého majetku v Československu byla v souladu se závěry této reparační konference i s předchozími dokumenty spojeneckých států.

Na Postupimské konferenci byly stanoveny zásady odsunu německého obyvatelstva se zřetelem k tomu, že o legitimitě odsunu se nepochybovalo. Odložení dalšího transferu bylo zdůvodňováno břemeny, která v té době doléhala na okupační úřady. Kontrolní rada měla proto další odsun posoudit z toho hlediska, aby „tito Němci byli spravedlivě rozděleni mezi jednotlivá okupační pásma“. Z výroků Churchilla i Stalina i z jiných materiálů z konference vyplývá, že již uskutečňovaný odsun se nezpochybňoval. Zatímco Stalin zpočátku tvrdil, že odsun byl již uskutečněn, Churchill prohlašoval, že ještě ve skutečnosti nezačal a americký ministr zahraničí Byrnes požadoval přerušení nuceného odsunu a zajištění vzájemné spolupráce při jeho dalším provádění, aby byly rovnoměrněji zatíženy všechny okupační mocnosti, resp. všechna okupační pásma. Transfer německého obyvatelstva z Československa byl po Postupimské konferenci uskutečňován již na základě zmíněné nóty představitelů tří velmocí.

Státům, z nichž byl odsun prováděn, bylo ponecháno na vůli, aby si zvolily kritéria, které skupiny německého obyvatelstva do transferu zařadí a které nikoli.

Československo si zvolilo za jedno z kritérií předchozí vztah každého jednotlivce k demokratickému československému státu a vyjádřilo toto hledisko v ústavním dekretu č. 33 Sb. z 2.8. 1945 o úpravě československého státního občanstVí osob národností německé a maďarské, který byl vydán prezidentem republiky k návrhu vlády a po dohodě se Slovenskou národní radou.(8)

Ústavní dekret č. 33/1945 Sb. bral na zřetel i všechny předchozí akty jednostranné i dvoustranné, které se vztahovaly k státnímu občanství, včetně československo-německé smlouvy o státním občanství a opci z 20. listopadu 1938 a posuzoval je v souvislosti se zněním platných ústavních předpisů, které zakládaly princip jednotného a jediného státního občanstvÍ. Zmíněný ústavní dekret řešil i problém kontinuity československého státu v oblasti státního občanství a navazoval tak na ústavní dekret o obnově právního pořádku č. 11/1944 Sb.

Rozhodnutí o transferu německého obyvatelstva jako aktu mezinárodního práva svým obsahem směřovalo vůči skupině, která žila nebo pohybovala se na území Československa. Transfer zasahoval z tohoto hlediska německé obyvatelstvo bez jakéhokoliv rozlišení, i když nepochybně byly všechny státy povinny přispět k potrestání válečných zločinců ve smyslu přijatých spojeneckých rozhodnutí.

Realizace tohoto rozhodnutí o transferu jako aktu mezinárodního práva uskutečňovaly československé orgány tak, aby se umožnilo individuálně rozhodovat u jednotlivců podle jejich vztahu k československému státu a demokratickým nebo naopak nacistickým principům a to i za přispění německých antifašistů.

—————-

(8) Viz k tomu blíže V Pavlíček: O dekretech prezidenta republiky. in Právní aspekty odsunu sudetských Němců. ÚMV Praha. 2. vydání, Praha 1996.

—————-

V.

Z obsahu jednání Postupimské konference i z dalších dokumentů vyplývá, že odsun německého obyvatelstva uskutečněný před zahájením této konference byl na ní velmocemi se souhlasem vzat na vědomí a dodatečně byl potvrzen. Další transfer se uskutečňoval v souladu s rozhodnutím této konference. Transfer německého obyvatelstva byl aktem mezinárodního práva a z hlediska mezinárodního práva byl zcela legální. Pozdější odchody německého obyvatelstva se vesměs uskutečňovaly v souladu s přáním příslušníků této menšiny např. v zájmu sjednocování rodin apod.

Velmoci ve svých prohlášeních vyjádřily odpovědnost německého národa za zločiny, kterých se dopustil a odpovědnost německého státu. Stalo se tak v souladu s normami mezinárodního práva, neboť odpovědnostními subjekty mezinárodního práva byly především státy a národy. Sankcemi včetně reparací a povinností nahradit škody prací i majetkovými sankcemi byli postižení Němci a Německo. V oddíle B pod bodem 18 Postupimské dohody bylo např. rozhodnuto získat kontrolu a dispoziční právo nad majetkem, který vlastní Němci v zahraničí, pokud tento majetek není již pod kontrolou Spojených národů, které se zúčastnily války proti Německu. Taková opatření učinilo Československo některými svými dekrety, jež se staly zákony.

K odpovědnosti za válečné zločiny byli voláni ovšem jednotlivci a skupiny obyvatelstva. Některé z organizací tohoto obyvatelstva byly uznány za zločinecké norimberským tribunálem.

Transfer obyvatelstva však nebyl považován za kolektivní sankci. Měl mít preventivní význam se zřetelem k odstranění nebezpečí dalších ohnisek neklidu a konfliktů. Tímto opatřením se měly napravit i nedostatky versailleského systému.

Německá ideologie zdůrazňovala po několik generací potřebu dosáhnout sjednocení všech Němců v jednom státě a německé menšiny sloužily k další expanzi Německa. Po druhé světové válce byly zkušenosti s politikou Německa důvodem k opatřením, aby německé menšiny nemohly být k takovému cíli znovu využity.

Transfer německých menšin do Německa tak byl důsledkem této mnohaleté německé politiky, na kterou nacismus navazoval a rozvinul ji. Neblahé zkušenosti s touto německou politikou zasáhly v poválečném období mezinárodní právo i v jiných směrech. Do Všeobecné deklarace lidských práv nebyla tehdy pojata práva menšin

Transfer německého obyvatelstva po druhé světové válce v Československu schvalovaly všechny vrstvy, politické a náboženské směry, které se podílely na protinacistickém odboji. Považovaly jej za legitimní ve jménu takových hodnot, jakými bylo dosažení trvalého míru a dobrých sousedských vztahů mezi Československem a Německem v budoucnosti.

———————-

Evropa mezi Německem a Ruskem: Sborník prací k sedmdesátinám J. Valenty, HÚ AV ČR, Praha 2000

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz

____________________________________________________

Moje replika:

Odsuny Němců byly důsledkem totální války, ve které Německo bezpodmínečně kapitulovalo  

Pan Schwarzenberg, spolu se sudetoněmeckým Landsmanschaftem, vydávají odsun německé menšiny z Československa (a Polska) za evidentní porušení lidských práv a tudíž (z dnešního hlediska Všeobecné deklarace lidských práv, přijaté v OSN 10.12.1948) za nezákonný.

Rozhodně byl tento postup vůči značné části německé populace v ČSR krutý a nespravedlivý a z dnešního hlediska odsouzeníhodný.

Nějak se však při těchto odsudcích zapomíná na to, že to byl jeden z krutých důsledků totální války, kterou vyvolalo hitlerovské Německo. Po porážce Německo bezpodmínečně kapitulovalo a muselo nést všechny důsledky svých barbarských zločinů, které napáchalo v celé okupované části Evropy. Schwarzenberg a jeho aktivisté v Landsmanschaftu zapomínají na to, že mnohem krutější, než k nevinným Němcům z ČSR byla německá válka k ještě nevinnějším desítkám milionů lidí z okupované Evropy, zvláště lidí z bývalého SSSR. Německé menšiny za německou válku zaplatily „jen“ odsunem. A to nebyly zcela bez viny. Po nástupu Hitlera k moci se staly německé menšiny v Československu i v dalších státech řízeným nástrojem politiky německé vlády k destabilizaci těchto států a k rozpoutání světové války. Německé menšiny nebyly loajální k vlastním státům, ale jen k Německu, k jeho režimu, v souladu s tehdy vládnoucí ideologií v Německu. Němci vyvraždili desítky milionů těchto lidí a zničili obrovskou část jejich majetků a způsobili jim neslýchané utrpení.