Jak daleko má druh člověk ke globálnímu vyhynutí?

Na webových stránkách Britských listů několik týdnů běžela reklama na knihu filosofa Michaela Hausera (ČAV a UK) – Kapitalismus jako zombie neboli Proč žijeme ve světě přízraků (362 str.). Autor dospívá k závěru, že se dnešní všeobecnou světovou krizí zhroutila neoliberální iluze Fukuyamovského konce dějin, podle které svět jako celek dospěl k vítězství liberální ekonomiky a parlamentní demokracie, jako nejlepší a jedině možné formy ekonomického a politického uspořádání světa. Autor na mnoha faktech dokazuje, že obě tyto stránky existence soudobého kapitalismu vedou svět nutně k nepřetržitému a nezadržitelnému sledu krizí. Že dnešní kapitalismus je již jen zombií, že je fakticky mrtvý a žije pouze jako přízrak.

Tento stav globalizovaného lidstva si uvědomují jak vytrvalí a placení zastánci kapitalismu, tak stejně jeho kritici všeho druhu. Vládnoucí kruhy světa, v prvé řadě ty ekonomické, následované jim sloužícími kruhy politickými, vedou nekončící diskuse (Davos, G20 apod.) o takových reformách kapitalismu, které by jej nepopřely, ale omladily by jej zázračným „elixírem mládí“ a vrátil jeho zombii život. Skutečně objektivní analýza současného stavu kapitalismu ale ukazuje, že je nereformovatelný. Že dosažení kvalitní a udržitelné existence světové populace lidí vyžaduje celosvětovou revoluční změnu společenského, tj. politického, ekonomického a environmentálního řádu. Takové řešení však obhájci neoliberálního kapitalismu nechtějí a jeho kritici je neumí nebo nemají odvahu nabídnout. Teoretická bezradnost panuje na obou stranách. Kritici (- levice) oprašují staré utopické koncepce, které v historické praxi selhaly. Utopický socialismus založený na družstevnictví, Marxův komunismus, založený na uvědomělosti proletariátu i sovětský státní kapitalismus, založený na totálním plánování a autoritativní vládě stranické byrokracie. Dokonce i britský „rudý konzervativec“ Cameron blouzní o návratu ke „starým dobrým mravům“ viktoriánské Britanie!

Světové „veřejné mínění“, vytvářené a šířené všemi medii vlastněnými oligarchií a všemi stupni veřejného i soukromého školství, je dnes formováno objednávkou nadnárodní finanční oligarchie, které ideologie neoliberalismu a buržoasní demokracie vyhovuje. Ta spočívá ve vládě finančního kapitálu na liberalizovaném, neregulovaném volném trhu všech směňovaných produktů a přírodnin. Sám pojem „volný trh“ je však velikou lží. Trh vždy znamenal prostor, ve kterém se v rovnoprávném konkurenčním prostředí směňovaly produkty za trhem nalezenou proporcionální hodnotu. Dnešní „trh“ takovým trhem není a tuto funkci neplní. Rozhodujícími (falešnými) „hráči“ na trhu jsou monopoly nebo oligopoly, které „tržní“ ceny určují kartelovými dohodami a cílenými kapitálovými manévry na burzách. A to vždy s cílem nikoli optimální alokace kapitálu z celospolečenského hlediska, ale s cílem maximalizace jejich individuálních zisků. Bez ohledu na negativní dopady pro národní nebo globální celospolečenské zájmy. Burzy, které jsou dodnes adorovány jako místo optimalizace kapitálových investic, se staly hazardními hernami – kasiny, kde hloupí malí hráči prohrávají své majetky a majitelé heren – světové banky – jejich kapitál stále více koncentrují do rukou stále menšího počtu těch největších z nich. Teoretickou a politickou platformou tohoto „hospodaření“ je ideologie parlamentní demokracie. Ta petrifikuje trvalou vládu (fakticky diktaturu) několika (obvykle dvou) natrvalo etablovaných a udržovaných buržoasních stran v údajně „pluralitní“ demokracii. Všechny tyto strany slouží finanční oligarchii a jsou za to od ní financovány. Ačkoli se tyto strany vždy tváří jako političtí soupeří a pro zachování dekoru pluralitní demokracie mezi sebou vedou politický boj a občas se vystřídají ve vládě, jsou jen nástrojem vlády národní i nadnárodní finanční oligarchie. Proto všechny shodně, byť vystupující jako pravicové, centristické nebo levicové, vyznávají neoliberální kapitalismus a buržoasní parlamentní demokracii a starají se jen o to, aby se i ony co nejvíce podílely na lupičském rozdělování společenského produktu a bohatství. Je tedy naprosto zřejmé, že vládnoucím vrstvám, jak ekonomické, tak politické, tento stav vyhovuje. A že proto snahu o jeho zásadní změnu nelze očekávat ani od tzv. levicových stran socialistického a sociálně-demokratického typu. Nespokojený obecný lid tak, pro zviditelnění a prosazení svých požadavků na spravedlivější řád, nenachází žádnou vůdčí skupinu s reálnou koncepcí zásadních systémových změn a vybíjí své aktuální emoce jen v náhodných, nejednotných a neúčinných pouličních a petičních akcích.

Chybu je třeba hledat v hlavní základně lidového opozičního vření. Tou je nejpočetnější tzv. střední třída, která zahrnuje středoškolskou a vysokoškolskou inteligenci vystudovanou i studující, drobné a menší podnikatele (tzv. OSVČ), středně a výše kvalifikované zaměstnance ve výrobě, službách a státní správě. Její rozhodující společnou slabinou je však nedostatečné občanské vzdělání a uvědomění a silná závislost na mediální marketingové propagaci „požitků“ a „vzorů“ konzumního stylu života. To jsou výsledky cíleného a úspěšného vymývání mozků lidí v celém období postkomunistického režimu po roce 1989. Mé hodnocení této rozhodující společenské vrstvy bude jejími příslušníky jistě považováno za urážlivé právě proto, že jejich myšlení a chování je zmíněným vymývání mozků již patřičně zformováno. Masa střední třídy si deformaci svého vědomí neuvědomuje a sama se považuje vzdělanou a informovanou. Ve skutečnosti je ve své většině masou polointeligentů, neschopných kvalifikovaně posuzovat ani celospolečenskou, ani vlastní individuální situaci a reaguje iracionálně a emociálně ve svůj neprospěch. Náš nový president Miloš Zeman ve své knize Vzestup a pád české sociální demokracie označuje tyto lidi za polointeligenty, kteří jsou rozkladným elementem živelného lidového odporu proti dosavadnímu prospěchářskému a zkorumpovanému režimu. A mají hlavní podíl na jeho dezorientaci a bezmoci. Záplava falešných proroků a demiurgů z této společenské vrstvy je bezbřehá a přepestrá, a ke spokojenosti vládnoucí oligarchie dobře plní funkci rozkladného živlu občanského odporu. Aby nebylo pochyb, koho mám na mysli, uvedu jen namátkou několik jmen a profesí známých aktérů. Jsou to idealističtí „filosofové“, moralisté, politologové a teoretičtí ekonomové od Havla až po Klause, od Halíka po Bělohradského, od demagogů neoliberalismu až po pravicové extrémisty z Dělnické strany a Popelkovy frakce Holešovské výzvy. Ale jsou to také idealisté hlásící se k marxismu, který nepochopili, a požadující dnes návrat k ryzímu komunismu podle představ Komunistického manifestu, sepsaného před 170 léty v podmínkách raného kapitalismu. Který je dnes, v podmínkách globální velkovýroby, početnosti světové populace a přibližujícího se vyčerpání využitelných přírodních zdrojů, nemožný. Zmínění idealističtí filosofové hledají ve své většině základní příčiny všeobecné světové krize v mezilidském odcizení a ve ztrátě morálních hodnot či Boha v postmoderní společnosti, která vyznává jen bezbřehý konzum a právo jedince na absolutní společenskou neodpovědnost a nevázanost. Při tom je paradoxní, že i někteří dnešní „marxisté“ připouštějí ve své myšlenkové bezradnosti existenci „čehosi“ vyššího – metafyzického.

To všechno jsou projevy nihilismu a ztráty důvěry této „inteligence“ v racionalismus osvícenství, které poprvé v dějinách lidstva vyvolalo revoluci, která zbavovala člověka nadvlády dědičné panské třídy a dávala mu právo a moc, řídit své osudy podle své svobodné vůle. Že ideály osvícenství a Velké francouzské revoluce nakonec podlehly náporu nové vládnoucí třídy – buržoasie – neznamená, že to je stav konečný. Dokazuje to série následných revolucí, přes bolševickou Velkou říjnovou a čínskou komunistickou, které byly přechodnou fází, která dnes, v době všeobecné krize kapitalismu, opět směřuje ke světové sociální revoluci, jejž výsledek rozhodne o budoucnosti (nebo nebudoucnosti) civilizovaného lidstva.

V celé diskusi o povaze a chování dnešního člověka mi připadá neuvěřitelné, že v ní je zcela opomíjena Darwinova teorie vývoje druhů (včetně člověka!) přirozeným výběrem. I lidská psychika a společenské chování se formovaly ve vývoji, trvajícím zhruba milion let. Proto se v kratičké historické době mohou myšlení a chování člověka jevit jako neměnné. Změny v pozorovatelném období jsou nepatrné a nikoli vždy směřující ke zdokonalování člověka. Vždy se jedná o souběh mnoha různých vývojových cest, z nichž většina je slepých. Rozhodující komparativními výhodami člověka (druhu homo sapiens sapiens) proti ostatním druhům jsou schopnosti racionálního myšlení a vnitrodruhové komunikace. Těch však lidstvo ke své škodě dostatečně nevyužívá a proto se nestále potácí v nekončících krizích. A ty mohou být, při dnešní úrovni vědy, technologií a produktivity, pro lidstvo zničující. Nepodaří-li se proto v blízké budoucnosti lidstvu revolučním a demokratickým procesem vytvořit světový systém racionálního prognózování a plánování jeho udržitelného rozvoje, bude homo sapiens sapiens jako druh směřovat k úpadku a vyhynutí.

Jsem si vědom, že zde pro zjednodušení popisuji situaci v ekonomicky, technologicky a civilizačně nejvyspělejší části světa, které se zjednodušeně říká „Sever“. K podobnému stavu se blíží další země s potenciálem přibližujícím se Severu a na konci jsou země rozvinuté minimálně, s přetrvávající strukturou středověkou až předcivilizační. Tam je navíc emancipace lidského jedince podřizována i náboženským pověrám, udržovaným záměrně církevními i světskými feudály a jejich nekoloniálními protektory, ale také spontánně i kulturním návykům tradiční místní pospolitosti. Tyto méně rozvinuté části světa však nemají rozhodující vliv na jeho celkový vývoj a o jeho osudu rozhoduje především „Sever“. Proto budu i nadále hovořit o něm.

Zastávám názor, že reálná a racionální transformace dnešního politického, ekonomického a kulturního systému světa by měla vyřešit principiální rozpory dnešní formy globálního kapitalismu a ubírat se zcela novým směrem.

Principiální systémové rozpory soudobého globálního kapitalismu:

  1. Opakující se krize světového kapitalistického systému vyplývají z jeho základního rozporu, který stále existuje mezi zvyšujícím se zespolečenštěním tvorby společenského produktu a jeho soukromým, absurdně nerovným (nesouměřitelným) přivlastňováním. Tento základní rozpor vede nevyhnutelně kapitalismus od krize ke krizi. Ke krizi z relativní nadvýroby, současně s nedostatečnou a nesolidární saturaci celospolečenské spotřeby. Tento trvající základní rozpor kapitalismu odhalil již před půldruhým stoletím Karl Marx.
  2. Kapitalistický výrobní způsob je a priori prezentován jak jediný přirozený řád civilizované společnosti a jako takový je legitimizován a kodifikován vládnoucí třídou – buržoasií. Tím, že soukromé vlastnictví je prohlášeno za nedotknutelné, svobodný trh a obchod s produkty za výsostné právo soukromých osob. Tím, že pracovní síla jimi najímaných dělníků a zaměstnanců je zbožím, které „svobodně“ nabízejí a prodávají na trhu, kde se jeho cena řídí pouze zákonem nabídky a poptávky a jeho vzácností nebo přebytečnosti, jako u každého jiného zboží.
  3. Kapitál je živý výrobní činitel (výrobními činiteli jsou: práce – dělnická pracovní síla, půda – přírodní zdroje, kapitál – nikoli peníze, ale reálný kapitál představovaný výrobními prostředky a materiálovými zásobami). Ten se během svého vložení do produkčního procesu neustále přenáší do hotových výrobků, opotřebovává a zastarává. Aby se minimálně trvale reprodukoval, ale raději spíše zvyšoval, musí při realizaci na trhu produktů dosahovat alespoň průměrný zisk, ale raději zisk nadprůměrný až maximální. To vede ke konkurenčnímu soupeření mezi jednotlivými kapitalisty – producenty. Nástroji konkurenčního boje (legálního dle pravidel) jsou: snižování výrobních nákladů včetně mezd, zvyšování intenzity a množství práce námezdních zaměstnanců, zvyšování produktivity produkce technickými inovacemi. To ovšem nutně vede k nadprodukci a přebytku zboží na trhu, při současné stagnaci nebo snižování kupní síly zaměstnanců, jako hlavní masy spotřebitelů. Nadbytečné produkty se hromadí ve skladech výrobců a jejich provozní kapitál se vyčerpává, takže musí produkci omezovat a hromadně propouštět zaměstnance. Nastává typická krize z (relativní) nadvýroby. Nové oživení produkce a trhu nastoupí postupně teprve po úpadku a likvidaci nejslabších konkurentů, po oživení investičních aktivit obnovou a modernizací zastaralého kapitálu (výrobních zařízení) a po nalezení a ovládnutí nových odbytišť.  Tak se kapitalismus rozběhne k nové konjunktuře, obvykle s větším produkčním potenciálem, aby se euforicky hnal k novému vrcholu produkce a spotřeby, za nímž se opět nutně zřítí do další, větší a hlubší krize.

Naznačený cyklus je zákonitý a neodvratný, což zatvrzelí obhájci existujícího kapitalistického výrobního způsobu nechtějí přiznat. Proto se celá desetiletí (dnes již století) snaží vymyslet triky, jak zničujícím cyklickým krizím zabránit. Za velké světové hospodářské krize třicátých let minulého století se uplatnila koncepce Keynesova, která spočívala v povzbuzení masové spotřeby veřejnými investicemi a zakázkami, financovanými ze státního rozpočtu. Ten byl dotován ze zadlužování státu prodejem dlouhodobých dluhopisů soukromým bankám. Vzniklý státní dluh měl být splácen ze zvýšených daňových příjmů státu v době následující konjunktury. Tato taktika se osvědčila, ale byla přerušena 2. světovou válkou. V té došlo k takovému gigantickému zničení hmotného majetku (kapitálu) válčících států, že jeho nutná poválečná obnova na delší dobu odvrátila hrozbu nadvýroby a vyvolala celou řadu tzv. „hospodářských zázraků“, které vydržely do 50. let minulého století. Tato „rezerva“ se však vyčerpala a vedla k narůstajícímu zadlužování států nejen v době ekonomických recesí, ale i v obdobích přechodné konjunktury. Vlády, pro udržení růstu zisku, sociálního míru a zaměstnanosti dále veřejné výdaje zvyšovaly, zejména na zbrojení nebo kosmický výzkum. Dále více do budoucnosti zadlužovaly stát u soukromých bank, kterým umožnily neomezeně „generovat peníze“ z ničeho a trvale z nich dobývat rentu z „dluhové služby“ státních rozpočtů. Závratné zadlužování státních rozpočtů však vedlo k růstu inflace a zpomalování ekonomického růstu, vyjadřovaného ukazatelem HDP a bylo nutno je zastavit. V USA a ve Velké Britanii se v 80. létech řešení hledalo v neoliberální ekonomice reaganomiky a thatcherismu. Zadlužování státu řešili odbouráváním jeho sociálních funkcí, zvyšováním nepřímých daní, razantním snižováním daní z příjmu fyzických i právnických osob a rušením protimonopolních zákonů. I tato opatření však brzo vyčerpala svojí účinnost růstových impulsů. V 90. létech, po rozpadu SSSR a omezení zbrojních programů, se krizové jevy vracejí.  Proto banky a burzy pro alokaci kapitálu vymýšlí nové investičních produkty jako nezajištěné hypotéky a spotřební úvěry, burzovní investování do riskantních „nových technologií“ (tzv. bublin). A pro řešení následné nedostatečné likvidity bank emisi tzv. derivátů. Celý tento neoliberální „jarmark“ vyústil v dnešní celosvětovou ekonomickou krizi, jejíž konec, pokud vůbec někdy nastane, je v nedohlednu.

Z výše uvedeného vyplývá, že pozitivní vývoj světa a lidstva nelze zabezpečit žádnými dílčími reformami dosavadní formy kapitalismu, ale pouze revoluční změnou celého světonázorového, politického, ekonomického a environmentálního fungování světové lidské populace.

Dosavadní vládnoucí systém neoliberálního kapitalismu je založena na utopii nikdy nekončícího ekonomického růstu, vyjadřovaného agregovaným obratem peněžních transakcí, zjednodušeně vykazovaných agregovaným globálním HDP. Jen při takovém, nikdy nekončícím růstu, by bylo možno (což je nemožno) udržet relativně stabilní fungování politicko-ekonomického systému světa bez hlubokých krizových výkyvů i při trvajícím rozporu mezi společenskou tvorbou produktu a jeho soukromým přivlastňováním. Tato představa zcela ignoruje fakt, že materiální společenský produkt nemůže růst do nekonečna, protože je omezen hranicemi planety a jejími konečnými přírodními zdroji. Tak by se stále větší část HDP musela vytvářet v nemateriální části spotřeby. V uměle vytvářených, dosud neznámých službách a v produkci (i konzumu) „duchovní“ potravy a požitků. Fakticky by šlo o produkci konečného množství k životu nezbytných potřeb pro celou populaci (tvořícího stále menší část HDP) a neustále rostoucího množství peněz (většinou ve formě bankovních účtů), sloužících jen k přerozdělování společenského produktu mezi subjekty směny. Takový stav světa a společnosti si lze sice představit, ale nelze jej prakticky nikdy realizovat. Je to utopie stejně absurdní, jakou byla Marxova utopie harmonické beztřídní komunistické společnosti. Dnešní utopie neoliberálního kapitalismu nabízí lidstvu stejný nesmysl, jakým byla Marxova utopie komunismu!

Jaká by tedy měla být revoluční změna světového společenského systému?

  1. Musí vycházet z uvědomění, že nekonečný růst produkce, tržeb a zisků je iracionální a neudržitelný.
  2. Že existující světové produkční a zdrojové kapacity jsou pro dnešní světovou populaci dostatečné a lze je ještě efektivně zvyšovat. Světový produkt však musí být racionálně a solidárně rozdělován a být mezinárodně přijata opatření k humánní regulaci natality s ohledem na kulturní a ekonomickou úroveň a společenské tradice jednotlivých teritorií.
  3. Hlavní podmínkou trvalé ekonomické stability je nové řád v rozdělování společenského produktu. Jeho děsivě nesouměřitelné a celospolečensky škodlivé rozdělování musí být zastaveno. Lze to realizovat kontinuálně progresivním zdaněním (semilogaritmickým) příjmů fyzických osob. Tak, že vysocepříjmové skupiny zůstanou nadále zainteresovány na své podnikatelské aktivitě a unikátních výkonech, ale jejich příjmy nebudou nadále tak naprosto nesouměřitelné s většinou populace. Státem vybrané daně (též spotřební za extrémní luxus, ekologicky a zdravotně škodlivé produkty) budou orientovány na zlepšení infrastruktury a veřejných služeb všeho druhu. Tím bude dosaženo vyrovnaných státních rozpočtů, nepřerušovaného využívání výrobních kapacit a udržování nezaměstnanosti na  přirozeně nízké výši.
  4. To vše bude vyžadovat mezinárodní zákaz „daňových rájů“ i zákaz monopolních seskupení a dohod. Drastickou ukázkou dnešního stavu je chování mezinárodního kartelu OPEC. Arabské emiráty nyní hodlají v Dubaji vystavět nejvyšší budovu světa o výšce 1000 m v ceně stovek miliard USD. Za peníze, které monopolní cenovou politikou „vydřely“ z celého světa, včetně svých nejchudších souvěrců v Africe a Asii. Tyto peníze by místo prestižních a nesmyslných projektů duševně vyšinutých feudálů a dolarových multimiliardářů měly být věnovány nejchudším zemím na zdroje pitné vody, školská a zdravotnická zařízení a na rozšiřování a zúrodňování zemědělské půdy a zavádění produktivních zemědělských technologií.
  5. Očekávám námitku o neefektivnosti státní správy a státního vlastnictví ve srovnání s efektivností a výkonností soukromého kapitálu a podnikání. Neefektivnost státního podnikání vyplývá ze systému buržoasní demokracie, založené na dominantní politické roli buržoasních stran v tzv. zastupitelské demokracii. Tyto strany a jimi ovládaná státní správa nejsou pod kontrolou občanů-voličů a „hospodaří si do vlastní kapsy“. Zastupitelská demokracie, jako služka neoliberální ekonomické oligarchie, je nástrojem korupce a rozkrádání veřejného bohatství ekonomickou a politickou „elitou“, nepatrnou vrstvou privilegovaných. Proto bude nutno veřejný majetek a podnikání spravovat formou akciových společností a s.r.o. s plnou nebo většinovou účastí státu a s důsledným uplatňováním corporate governance – dělat správné věci správným způsobem. Členové správních orgánů a managementu těchto společností musí nést plnou osobní hmotnou i trestní odpovědnost za výkon své funkce.
  6. Vše výše uvedené je v politické oblasti kategoricky podmíněno přechodem k přímé demokracii. Ta znamená především plné uplatňování principu subsidiarity. Důsledným přenesením práva, povinnosti, odpovědnosti a kontroly při rozhodování „státu“ vždy na stupeň, nejbližší rozhodovaným záležitostem. Na příslušném stupni státní správy (stát, vyšší územní celky a obce) musí být všechny rozhodující výkonné orgány a zastupitelské sbory voleny přímou volbou v jednomandátových volebních obvodech a být voliči kdykoli odvolatelné při špatném plnění svých povinností a závazků.
  7. Dále bude nezbytné, aby byla zabezpečena pravdivá, objektivní, úplná a včasná informovanost občanské veřejnosti o všem významném dění doma i ve světě. Musí být účinně redukován vliv komerčních medií všech typů, která slouží pouze jejich vlastníkům k desinformaci lidí, za účelem jejich maximální komerční a politické exploatace. Proto by měla na všech územních úrovních fungovat veřejnoprávní media všeho druhu, spravovaná přímo volenými orgány. Ty by je financovaly ze svých rozpočtů a kontrolovaly plnění jejich poslání a jejich ekonomickou hospodárnost. Zhoubný vliv soukromých medií by měl být redukován i v daňovou politikou, zavedením limitu nákladů na nutnou a oprávněnou reklamu. Náklady nadlimitní by s hlediska zdanění nebyly považovány za nutné a inzerent by je musel platit ze svého zisku.

Nebylo možné v tomto článku podrobněji a zcela vyčerpávajícím způsobem vyjmenovat a pojednat všechny další potřebné revoluční změny společenského systému, který by zakládaly možnost trvale udržitelného vývoje lidstva. Uvedeny byly jen ty nejdůležitější a rozhodující.

Účelem článku je varování před ohrožením existence lidstva a životního prostředí naší planety, bude-li dosavadní trend vývoje zachován. Při něm by nevyhnutelně muselo dojít k úpadku kvality života lidstva a možná až k jeho vyhynutí, jak to klade otázka v titulku.

11.3.2013