Jak je to s pravičáckými žáčky, studenty a mladou inteligencí?

Naše celostátní media jsou bez výjimky pravicová. Jednak jsou „hlasem svých pánů“ a jednak je to pohodlné se vézt v „hlavním proudu“ (V+W: Po proudu někdy i bahno se hne).

Z tohoto pohledu byly studentské demonstrace (vesměs nepočetné) proti výsledkům demokratických voleb do krajských zastupitelstev pro pravicová media vděčným tématem. Publicisté a komentátoři pěli slova chvály na mládež „novou“, nezkaženou socialismem a odkojenou již naší polistopadovou „demokracií“ a silně zveličovali počty demonstrantů a údajný kladný ohlas u veřejnosti. To vše v rámci žurnalistické profesionální etiky, jak si ji dotyční novináři interpretují. Již jednou jsem tuto špinavou hru s mládeží kritizoval v blogu z 5.12.2012  Zneužitá mládež.   Pravicové opojení se u značné části mládeže projevilo také v kampani před volbou presidenta republiky. Mimo politické kampaně je mladá generace soustavně zpracovávána štvaním proti starší generaci. Přirozená odvěká „vzpoura mladých“ proti otcům a údajným „staromilcům“, je zneužívána k označování seniorů za zkažený produkt čtyřicetileté éry socialismu. Za lenochy, kteří si ve svém aktivním životě nevytvořili peněžní zásobu pro stáří, za parazity, kteří se dnes přiživují na vrub dnešní aktivní mladší generace.

Nejhlučněji si počínají radikální pravicoví mládežníci, kterým před rokem 1989 ještě teklo mléko po bradě, a tudíž se nemuseli s minulým režimem kompromitovat. Jejich rozhodné pravičáctví vyplývá nejen z toho, že se dnes v „lepších kruzích“ prostě nosí, ale i z toho, že byli cíleně indoktrinováni pravicovým prostředím a institucemi dnešního režimu. Prostředím, vytvářeným buržoasní politickou a ekonomickou elitou a jí placenými intelektuály, charakterizovanými výše. Ale ani tito mládežníci nejsou bez viny. Každý opravdový inteligent, a mladý zvláště, by měl vždy nedůvěřovat oficiální a konvenční ideologii, ale studiem původních pramenů, a zejména oficiálně a konvenčně odmítaných odlišných názorů si vytvářet svůj vlastní obraz světa. Dělala to tak úspěšně moje generace v dobách komunistické cenzury a omezeného přístupu k informacím z nekomunistického světa. Dnešní mladá inteligence má přístup k informacím výrazně snazší, i když také ne zcela neomezeným a nezkresleným. A měla by hotové názory a doporučované postoje, které jsou ji nabízeny, přijímat vždy velmi kriticky a skepticky. Až jednou, také opožděně, „prohlédne“, bude si rovněž muset hledat výmluvy, proč někomu „sedla na lep“ (dnes se tomu říká intelektuální selhání).

Pro jejich dobro bych jim chtěl doporučit třeba četbu pamětí Jana Wericha – Potlach (Hynek – Praha 1999), kde mimo jiné vypráví Werich o tom, jak zfanatizovaní pravicoví vysokoškoláci obdivovali v roce 1933 Hitlera a jak jejich bojůvka přepadla v Osvobozeném divadle představení protihitlerovské satyry Kat a blázen. Zcela v duchu teroristických akcí SA v nacistickém Německu. Dovolím si zde uvést úryvek v plném znění.

Jan Werich: My museli napsat Ka­ta a blázna. To už se fašisti začali ozývat i u nás, začínalo se tvořit Národní sjednocení. Nic NNárod, a tak dále – ko­lem Stříbrného a kolem Národních listů a Národní demo­kracie. A byl tady pan Henlein a taky pan Hodač a takoví podobní politici, kteří se zřejmě dohodli proti jednotné frontě, která u nás vznikala. A těm všem byla každá zbraň dobrá. Od lhaní a špinění v jejich tisku až po organizované výtržnosti u nás v divadle.

Jednou páni z Národního sjednocení skoupili lístky na představení Kata a blázna. To není tak běžná věc, aby se na­jednou z ničehož nic kupovalo tolik lístků najednou – a tak jsme dostali tušení a učinili jsme protiopatření. O chystané akci se nějak dozvěděli dělníci v Janečkárně, tak přišli taky. I přišli k nám, a řekli, abychom se ničeho neobávali, že to spořádají. Co chtěli spořádat, nám bylo jasné. Páni z Národního sjednocení rozdali skoupené vstupenky spolkům tehdejší medicínské a právnické fakulty, které byly v rukou národ­ních demokratů a přidružených partají. Jenomže, když jsme viděli nářadí, které hoši z Janečkárny nějak opominuli zanechat toho dne na pracovišti, začali jsme jim to rozmlouvat: Mějte přece rozum, tady v divadle se ne­můžeme bít – a nakonec jsme ty radikály přemluvili, aby své nářadí ponechali v šatně. A zvonek zazvonil a my šli na scénu – a v hledišti kravál a bouře a fašističtí studenti na nás začali házet všelijaké věci, zeleninu, vajíčka…; nikdy na to asi nezapomenu. Nebylo to příjemné. Ale byl to zážitek. Jak se hlediště vzchopilo, nebylo slyšet vlastního slova. Bylo nám jasné, že je nepřekřičíme — a tak se Voskovec alespoň postavil na je­viště a rukama naznačoval, jak z hlavy rostou volské rohy, a dělal na ně bú – ale to už lítaly facky. Protože kluci z Ja­nečkárny byli také od rány a navíc tam byla policie a venku byli taky lidi a v pasáži prasklo několik výkladních skříní, o představení se už nedalo mluvit, ti hoši od fašistů se chtě­li dostat do zákulisí, ale my jsme byli taky bojující skupina, a tak se tam nedostali, a když viděli, že už jde do tuhého, ustoupili, chtěli to nějak zahrát do autu, ale protože tam byla i policie, bylo pár zatčených… Někteří byli synkové ze vznešených pražských rodin, hlavně ti medikové, někteří byli synci a synovci slavných a známých pražských lékařů –  výtečníků – a jelikož policie byla tenkrát v rukou agrárníků, nějak se to ututlalo a nic se jim nestalo.

Takže mládeži, zamyslete se nad tím, co vám vaši „přátelé“ našeptávají!

28.3.2013