Nadutost idealistických „akademiků“

Moto: Klausův chráněnec Bátora řekl: „Intelektuálové, jděte už do hajzlu!“

Redaktorka Drtinová trvale šíří své pravičácké lži ve veřejnoprávní ČT. Přizvala si k tomu v pořadu Interview katolického filosofa Jana Sokola a tvrdila, že „česká veřejnost“ masivně nesouhlasí s porušování „akademické svobody“ presidentem Zemanem tím, že odmítl jmenovat doc. Martina C. Putnu univerzitním profesorem. Nějak při tom zapomněla, že v presidentské předvolební kampani dala veřejnoprávní a „nadstranická“ ČT jejímu ukřivděnému „vědci a akademikovi (!)“ Putnovi prostor pro arogantní protizemanovskou agitaci a podporu jeho katolického souvěrce, flegmatického (mírně řečeno) knížete Schwarzenberga. Toto Zeman neuvedl jako důvod svého nesouhlasu proto, aby Drtinové a jí podobným „nezávislým“ novinářům neposkytl argument, že se mu mstí právě za to. Ale právě o to šlo. Univerzitním profesorem nemůže a neměl by být ten, kdo se jen honosí velkým počtem publikovaných „vědeckých“ prací diskutovatelné hodnoty a jistou domácí i zahraniční publicitou ve spřízněných „vědeckých“ kruzích, ale být i společensky a morálně integrovanou osobností, která nesmí veřejně rozkřikovat a šířit vulgarity, nenormálnosti a účelové lži. Je nestydatou lží redaktorky Drtinové, že „česká veřejnost a studenti“ stojí za Putnou. Naopak. Většina české veřejnosti nedala za pravdu Putnovi, Sokolovi a jiným „švarcenbergovcům“, ale dala svůj hlas presidentu Zemanovi. Že volila dobře, dokazuje Zemanova cílevědomá a strategická politická aktivita, které by těžkopádný, katolický konzervativní kníže nebyl intelektuálně ani fyzicky schopen. A hned při tom „nestranná“ veřejnoprávní ČT opět dala přiměřený vysílací prostor sebechvále pana Putny, aby oznámil národu své „morální  vítězství“ nad presidentem a sebe pasoval na předního obránce akademických svobod, které jsou nedotknutelné a všemu nadřazené. Zřejmě se tedy mohou týkat třeba i organizování „nekonvenčních“ sexuálních experimentů na akademické půdě, pokud si to usmyslí svobodní „akademici“ již promovaní a jejich dosud odborně i lidsky nezralá embrya. Obávám se, že kdyby se markýz de Sade dožil naší postmoderní doby, mohl by neomezeně užívat svobody a nemusel by prožít přes 30 let života v blázincích a vězeních, včetně Bastily, za čtyř režimů od Ludvíka XV, přes republiku a Bonaparta až po restauraci Bourbonů.

Mimochodem je pozoruhodné, že část studentů, která je tak rozhodně postmoderně liberální a antisocialistická, je současně stejně rozhodně proti zavedení školného. Že právě tento výdobytek totalitního socialismu jí nevadí!

V této souvislosti se mi také „líbí“ nový novinářský vynález – rozšířeného používání titulu akademik. Aby neinformovaného občanského prosťáčka oslnili přizdobením Putny a podobných individuí tímto exkluzivním titulem, začali jej pro ně hromadně používat. Za socialismu byl titul akademik doživotně udělován jen zcela špičkovým vědcům a nikoli každému vysokoškolskému profesorovi nebo výzkumníkovi ČSAV. Podobně jako jsou za členy Akademií, Královských vědeckých společností a podobných institucí jmenování špičkoví vědci ve Francii, Velké Británii a jinde ve světě. Ostatně je otázkou, nakolik lze idealistickou filosofii a společenské vědy vůbec, považovat za vědy a její provozovatele za vědce. Podle filosofa Karl R. Poppera – Logika vědeckého zkoumání – lze za vědecké považovat jen takové disciplíny, které mohou své hypotézy a tvrzení exaktně prokazovat a jejich experimentální důkazy kdykoli a kdekoli reprodukovat. A toho žádná společenská věda schopna není. Nejde tedy o vědy, ale o nauky, které reflektují a analyzují společenské procesy a z jejich průběhů logickou metodou indukce konstruují hypotézy. Jejich podmíněná platnost se může nanejvýš tzv. koroborovat vysokým stupněm pravděpodobnosti, dosahované v praxi, nebo dokázat jejich neplatnost při nemožnosti jejich tzv. falsifikace. To platí zejména pro badání, hypotézy a tvrzení idealistické filosofie a příbuzných disciplín. Ty svým charakterem, výchozími axiomy a tvrzeními stojí mezi vědou a náboženstvím, ale jsou blíže k náboženství než k vědě. Vyvstává také otázka, jaký je jejich přínos pro potřeby společnosti a mají-li vůbec být financovány z veřejných společenských zdrojů. Jejich výuka a „výzkum“ by měly být „testovány“ na trhu jejich produktů a financovány z jejich prodeje a z darů od soukromých mecenášů a nadací. Podobně, jako je tomu na poli umění a neziskové veřejné vzdělávací a osvětové činnosti, by se mohly ucházet o státní nebo regionální granty. Jen některé z nich by mohly být zřizovány jako státní instituce.

Očekávám vlnu nesouhlasu s těmito názory. Těmi v žádném případě nechci navrhovat zrušení vyučování, škol a výzkumu všech humanitních oborů, ale konkrétně jen takových, které pěstují spekulativní „vědu pro vědu“ a produkují takový „vědecký“ dorost a nauky, které jsou pro společnost zjevně nepotřebné a dokonce i škodlivé. Například, když „díky“ neomezované svobodě hlásání a šíření nejrůznějších idealistických a postmoderních pavěd ve vzdělávacím systému a v mediích (bohužel i veřejnoprávních) jsou laické mase indoktrinovány středověké, orientální a postmoderní pověry, které společnost jako celek ohrožují a poškozují. Mám na mysli aktivity různých sekt a hnutí, ohrožujících duševní zdraví jejích přívrženců, výchovu a poškozování fyzického a duševního zdraví jejich dětí, nebo působení nejrůznějších léčitelů, kteří odrazují i velmi vážně nemocné od odborného léčení, jehož zanedbáním je odsuzují k předčasné smrti.

Soudný a odpovědný občan s musí právem tázat, proč dnes upadl náš veřejný společenský prostor do všeobecného marasmu, ve kterém nemají již žádný respekt po tisíciletí vytvářená základní pravidla morálky. Morálky jako průběžně se vyvíjejícího souhrnu obecně přijímaných pravidel slušného chování a bezpečného soužití v konkrétních lidských komunitách. Občan se proto musí ptát, komu takový vývoj a stav slouží – s latiníky: Cui bono? – „Komu to slouží?“, s kriminalisty: „Jaký je motiv?“. Nutně musí dojít k závěru, že to vše slouží k zachování globální vlády majetkové oligarchie, maskované fasádou demokracie a svobody individua. V celé historii lidské civilizace se organizovaly skupiny lidí (rodiny, rody, kmeny, obce, města, státy a říše) za účelem společného zabezpečení svých individuálních a skupinových potřeb. Zejména potravy, oděvu, obydlí, bezpečnosti osobní i skupinové, fyzické i majetkové. Ale vývoj vždy směřoval k tomu, že nejsilnější jedinci a skupiny si přisvojovaly moc a větší podíly ze společenské produkce a bohatství. Opojení mocí, stále stupňovali společenskou nerovnost k svému prospěchu, až se stali parazitující menšinou, která nepracovala. A z přesycenosti mocí a majetku upadala do požitkářského a nemorálního způsobu života a odpor masy lidu potlačovala nejhrubší represí. To vždy nakonec vedlo k všeobecnému odporu lidu a k rozkladu státní moci, k jejímu zániku a následně k zárodku organizace nové. Kdo s tímto výkladem nesouhlasí, může si přečíst klasiky. Třeba Montesquieu – Sláva a úpadek říše římské, nebo novější Stručné dějiny světa od H.G. Wellse.

V zájmu dnešní světově organizované ekonomické oligarchie (fóra G7, G20, Dawos – veřejná a jiná neveřejná) je preventivně řízeno paralyzování sebeuvědomění a organizovaného odporu masy světové populace. K odvrácení její pozornosti od hledání příčin trvale upadající kvality jejího života a od excesů vládnoucí vrstvičky pohádkových boháčů. Proto je podporováno narůstání nevzdělanosti a politické neuvědomělosti masy a orientování jejích zájmů na pouhé ukájení těch nejprimitivnějších „požitků“ (Osvědčené římské panem et circenseschléb a hry pro římský plebs).

Na vrcholu pyramidy těchto metod je právě pěstování a podpora idealistických a náboženských filosofických systémů a jejich šíření ve všech masových mediích, která oligarchii plně slouží. A právě to obstarávají idealističtí filosofové, planí intelektuálové, postmoderní libertini a prodejní žurnalisté z rodu pana „akademika“ Putny.  V nižších patrech pyramidy lží a mediálních opiátů je to realizováno patřičně upravovaným zpravodajstvím a komentováním společenských událostí, charakterem a obsahem pořadů vzdělávacích a kulturně-uměleckých (nekonečných bezobsažných seriálů a sitcomů), přemírou nabídky všech možných druhů „šou“, jako jsou profesionální a extrémní sporty, „adrenalinové“ aktivity, televizní live-show, nespočetné soutěže miss všeho druhu, záplava televizních kurzů vaření atd.

30.5.2013