Jsou tak hloupí nebo tak egoističtí?

V neděli 19. května 2013 rozmlouval ve svých Otázkách Václav Moravec se „špičkovými“ českými ekonomy, ex-politiky a ex-ekonomickými ministry Vladimírem Dlouhým a Jiřím Rusnokem o příčinách, možných řešeních, očekávaném dalším průběhu a trvání současné ekonomické recese Západu.

Ze jmen účastníků by se dalo soudit, že Moravec záměrně zvolil jednoho experta „pravicového“ (ex-prognostika) Dlouhého a jednoho „levicového“ (ex-ministra) Rusnoka. Očekávaná bipolarita názorů se však nedostavila. Oba aktéři opět dokázali, že pravo-levé dělení našich ekonomů a politiků, názorových proudů a politických stran se nekoná, že obě množiny žijí ze stejné doktríny jedině možného a neopravitelného společenského a ekonomického systému dnešního kapitalismu a buržoasní demokracie.

Já mohu souhlasit pouze s jediným jejich společným názorem. Že ústup recese bude asi velmi pomalý (dojde-li k němu vůbec) a že nepůjde o návrat do relativní idyly mírného, ale trvalého růstu sumárního společenského produktu (GNP, HDP), meziročně asi 2 až 3 % (vykazovaného v peněžní hodnotě, nikoli užitné v reálných ukazatelích). Že nebude obnovena téměř úplná zaměstnanost, ani vyřešeno státní financování sociální záchranné sítě, ekologických, edukačních a ostatních veřejných služeb a projektů.

Když byli moderátorem vyzváni, aby jako bývalí ekonomičtí ministři českých vlád prezentovali svojí představu řešení recese v České republice, žádný z obou „špičkových“ národohospodářů, členů NERVu apod., nebyl toho schopen. Zmohli se pouze na „příštipkaření“, jako ševci prťáci, kteří neumí ušit novou botu, ale jen „zaflokovat“ největší díry v podrážce. Shodli se pouze na tom, že česká otevřená ekonomika je závislá na exportu a že musí trpělivě čekat na oživení globálního trhu, především Evropské unie. Že doma v Česku se prpoadla vnitřní poptávka a v důsledku obojího stagnuje nebo klesá investiční aktivita českých producentů, což přispívá k růstu nezaměstnanosti a k uzavírání bludného kruhu prohlubování existujících negativních jevů.

Pro tyto a jim podobné pány je příznačné, že ani slůvkem, ani skrytou myšlenkou se neodvažují dotknout otázky vyššího, silně progresivního zdanění velkokapitálu a jeho personálních aktérů. Ačkoliv je zcela evidentní, že „pes je zakopaný“ v absurdním a zcela neodůvodněném poměru rozdělování společenského produktu mezi práci a kapitál. To je známo a publikováno již řadu let. Jak nositeli Nobelových cen za ekonomii, tak i špičkovými světovými podnikateli a multimilionáři. Americký nobelista za ekonomii Joseph Stiglitz uvedl, že v roce 2010 ve Spojených státech si přisvojilo 5% kapitalistů 95% národního produktu a 95% zaměstnanců dostalo almužnu 5% národního produktu. Jak se z té almužny, stále se snižující, má realizovat plná poptávky po rostoucí materiální produkci? Jak ekonom Stiglitz, tak jeden z nejbohatších světových kapitalistů, burzovní podnikatel Warren Buffett, navrhují vysoce progresivní zdanění příjmů osob i korporací (osob až do výše i přes 75%).

Tak by se navýšily daňové příjmy státu, který by tím získal prostředky na dosud nerealizovatelné, ale vysoce potřebné veřejné strukturální investiční a sociální projekty. To by automaticky vedlo ke snížení, až odstranění sociálních nepokojů a asociálních jevů, k zlepšení kulturní i materiální situace masy nízkomajetných a k udržení nezaměstnanosti na optimální nízké úrovni.

Ze stejného pytle se zmíněnými pány je také „železná lady“ ČT, redaktorka Daniela Drtinová. Ta se zase předváděla na ČT24 ve večerním pořadu Interview dne 14.5. 2013, kde probírala s předsedou Senátu Milanem Štěchem (ČSSD) neúspěch Nečasova pokusu o důchodovou reformu v projektu jejího tzv. 2. pilíře. Nečase se zastávala stejně slepě fanaticky, jako dávno dříve Václava Klause, než v roce 1996 zkrachoval se svojí druhou vládou. Tvrdošíjně útočila na odmítavé stanovisko ČSSD k 2. pilíři argumentací, kterou použil i „evropský veleministr financí“ Kalousek. Že dosavadním průběžným důchodovým systémem již dnes není možno zabezpečit nejen udržení reálné výše důchodů, ale že dosavadní starobní důchody budou muset trvale klesat z důvodu demograficky rostoucího počtu důchodců v budoucnu. Rovněž  ji ani ve snu nenapadlo, že právě z těchto důvodů bude nutno zvyšovat nejen odvody na penzijní pojištění, ale i daně z příjmů, spotřební daně z přepychových, zdravotně a ekologicky škodlivých produktů apod. S nimi také nějak „zapomněla“, že pokračuje technologický pokrok a zvyšuje se produktivita práce, takže stále méně ekonomicky činných pracovníků je schopno vyprodukovat potřebné materiální i finanční celospolečenské zdroje, které je možno rozdělovat občanům ekonomicky neaktivním. Jak z důvodů jejich věku a zdraví, tak i z důvodu jejich nezaviněné nezaměstnanosti (a dokonce i zaviněné „sociálně vyloučených“). Drtinová i ekonomičtí „experti“ toto všechno znají, ale přesto omílají do nekonečna pravicová neoliberální dogmata o lupičském charakteru sociálního státu, který okrádá pilné občany o plody jejich práce a nectí nedotknutelnost soukromého vlastnictví (včetně nepoctivě nabytého). Vystupování Drtinové je flagrantním důkazem toho, že veřejnoprávní ČT není nestranným objektivním mediem, ale že drtivá většina jejích zaměstnanců je jednostranně a výrazně slouží pravicovým silám. Drtinová se cíleně snažila přimět pana Štěcha k nepopulárnímu prohlášení, že případná budoucí vláda ČSSD bude muset zvyšovat daně a odvody, což by od ní mělo odradit voliče z řad zaměstnanců, drobných podnikatelů a svobodných povolání, kteří jsou systematicky permanentně „masírováni“ a desorientováni pravičáckou argumentací medií.

V titulku jsem položil záměrně provokativní otázku. Ta se netýká jen shora jmenovaných pánů, ale všech jim podobným. První část otázky platí asi jen pro jejich menší část. Z toho pak vyplývá, že většina jich patří k části druhé. Všichni tito pánové (i ženy, abych je nediskriminoval), jsou vychytralí egoisté, kterým je nějaké morální (cha, cha, cha!) uvažování zcela cizí a kteří se starají jen o své kariéry, bez jakýchkoli ohledů na problémy a osudy ostatních. Proto nechtějí riskovat nepřízeň vládnoucí kapitálové oligarchie, kterou by nová světová ekonomika připravila o naloupené bohatství a o neomezeně hédonistický životní styl. V tomto egoismu se nezatěžují úvahami o dlouhodobějších perspektivách vývoje lidstva a světa vůbec. Tedy ani světa svých vlastních dětí, vnuků a celého vlastního rodu. Žijí jen „pro ten dnešní den“ a „po nich může přijít potopa“.

Kritický stav světa, a v něm i naší zemičky, nelze však vyřešit pouze změnou systému ekonomiky. Navrhované násobné zvýšení příjmů veřejných rozpočtů se nesmí v žádném případě stát ještě bohatším eldorádem pro jejich rozkrádače. Nutnou podmínkou fungování nového společenského systému je všestranné zkvalitnění funkcí demokratického státu a jeho institucí. Toho je možno dosáhnout pouze zásadní změnou ústavních principů. Veškeré instituce a úřady musí být personálně obsazovány výběrem osob odborně i mravně nejvýše kvalifikovaných a jejich fungování zabezpečeno důsledným naplňování principů, stanovených v ústavě. K tomu je naprosto nutná existence zákona o státní a veřejné službě, který bude klást na funkcionáře a úředníky nejvyšší kvalifikační nároky, ale zároveň je za věrnou službu náležitě celoživotně společensky a ekonomicky odměňovat. Ale také je, při zpronevěření se povinnostem, nekompromisně a tvrději trestat, než ostatní občany. Další podmínkou je důsledné dodržení základního principu demokracie, kterým je suverenita lidu, skutečná, nikoli jen deklarovaná. Další jsou ukončení mocenského monopolu politických stran kartelového typu, financovaných ze státního rozpočtu a ústavní zabezpečení účinné participace občanů-voličů na formulování státní i regionální politiky. Ve sporných případech musí konečně vždy rozhodovat lid v povinných referendech. Záměrně zde nevyslovuji požadavek tzv. přímé demokracie, který je šmahem odmítán z důvodů obecné neznalosti jejích principů. Její kritici mají pravdu v tom, že ideální plnohodnotná přímá demokracie nebyla dosud nikde v praxi vyzkoušena a že jen stěží je možno napsat dokonalou ústavu přímé demokracie, která by neměla chyby a měla perspektivu dlouhodobé stability. To ale nesmí být záminkou pro odmítání postupného a pečlivě zvažovaného prosazování jejích principů cestou zvyšování rozhodujícího podílu občanů na správě státu.

Stát dnes mnozí z neznalosti zavrhují, protože jej ztotožňují s hordou hrabivých, nesvědomitých a neschopných politiků a podobně „kvalifikované“ vrstvy státních byrokratů.   Stát je ovšem něco zcela jiného. Je to historicky vzniklé společenství lidí, kteří se spontánně shodují na obecně přijatelných principech svého soužití, což jim vytváří podmínky pro relativně bezpečný a materiálně přijatelný způsob života. Stát je synonymem civilizace (civitas = obec, město). Teorie státu (podle Montesquieua a Rousseaua) má pro ustálenou obecnou shodu na těchto principech pojem „společenská smlouva“. V každém typu státu má vždy rozhodující moc tzv. suverén. Pro absolutní monarchii to lakonicky vyjádřil francouzský suverén Ludvík XIV, když prohlásil: „Stát jsem já“. V demokracii má být suverénem lid. Z toho vyplývá, že také musí mít právo a možnost konečného rozhodování o všem! A právě to je hlavním a principiálním požadavkem přímé demokracie. Ten musí být patřičně zapracován do ústavy a soustavy zákonů, které zabezpečí jeho důslednou realizaci.

 19.5.2013