V Rusku se pravdivá historie psát může

Putinovskému Rusku se nasazuje psí hlava, protože prý tam nevládne ta pravá „západní“ demokracie a vše je podřízeno státní moci a propagandě. To mohou české politicky otupělé a chemicky i mediálně zdrogované mase (od undergroundu až po akademickou smetánku) sugerovat placení demiurgové veřejného mínění. Kteří pomlouváním Ruska zakrývají skutečnost našeho totálního mediálního falšování stavu dnešní české skutečnosti a interpretace našich dějin od nejstarších počátků až do žhavé přítomnosti.

Ke stručné analýze aktivit všech českých medií, nejen soukromých, mne přivedla moje prázdninová četba a sledování českých televizních programů. Četba kvalitní, kterou jsem si cíleně vybral v pražské městské knihovně, a vybrané kvalitní programy, zejména ČT2 a PRIMA-ZOOM. Spolu s občasnou sondou i do programů ČT1, NOVA, PRIMA, Barrandov, které ale zpravidla rychle a znechuceně opouštím. K tomu se připojuje nepravidelná četby denního tisku, celostátního a regionálního – středo a východočeského.

Z četby se chci reagovat na knihu Marka Solonina VYMÝVÁNÍ MOZKŮ – Zfalšované dějiny sovětsko-německé války – Naše vojsko 2011. Autor tvrdě kritizuje snahy postsovětské generality a vojenských historiků, kteří se snaží omlouvat totální selhání Rudé armády a zastřít jeho skutečné důvody, spočívající v předválečných excesech Stalinovy diktatury a jím řízeného vševládnoucího aparátu komunistické strany -VKS(b).

Jako kardinální lež Solonin uvádí tvrzení, že SSSR nebyl v roce 1941 vyzbrojen, že převaha Německa v bojové technice (v množství a kvalitě) byla obrovská, které se objektivně nedalo vzdorovat. Čísly ze zveřejněných oficiálních dokumentů dokazuje, že v počtu a výkonnosti tankového a mechanizovaného vojska, v počtu a parametrech dělostřelectva, v počtech (nikoli kvalitě) letectva stíhacího i bombardovacího a vojska celkem, byla výrazná převaha na sovětské straně. Konkrétně v moderních těžkých a středních tancích měli Němci na ruské frontě jen 966 tanků typu Pz.III a 439 tanků typu Pz.IV, srovnatelných s 803 slavnými ruskými tanky T34 a 3033 (!) těžkými tanky BT. (Velkou část z německých tanků tvořily moderní kořistní střední československé tanky s obrovskými zásobami čs. munice pro jejich děla a kulomety.) Podobná situace bylo i letectvo a dělostřelectvo válčících stran. Ve skutečnosti byla v roce 1941 Rudá armáda početně největší armádou světa s největšími počty většinou tehdy moderní výzbroje. (Zde se chci zmínit i o u nás pečlivě utajované skutečnosti, že československá armáda měla též vyvinuté nejmodernější desetitunové tanky dvou typů: V8H v ČKD a ŠII ve ŠKODA PLZEŇ. Jejich dodávky čs. armádě se zdržely proto, že ve všech parametrech byl evidentně lepší tank ČKD, ale armádní špičky se snažily prosadit tank Škodovky, která měla lepší konexe s čs. generalitou a ministerstvem obrany. Píše o tom bývalý generální ředitel ČKD (1933 až 1939) JUDr. Jiří Hejda ve svých memoárech Žil jsem zbytečně. Jako ukázku toho, že pro velkokapitál je vždy důležitější privátní zisk, než životně důležité potřeby státu).

Solonin dokazuje, že příčiny obrovských katastrofálních porážek Rudé armády vyplývaly jen a pouze z celkového stavu politického systému Stalinovy diktatury a z důsledků jeho zastrašovacích masových čistek v celých předválečných 30. létech. Stalin vyvraždil desítky až sta tisíců nejlepších vojenských, bezpečnostních, průmyslových, zemědělských, vědeckých a intelektuálních kádrů SSSR a miliony dalších občanů a celých národnostních menšin znevolnil v „souostroví“ GULAG. Ve svém nejbližším státním a stranickém aparátu si ponechal jen přestárlé a tupé, jemu zcela oddané přitakávače a pragmaticky bezskrupulózní přisluhovače. Kvalitní kádry všude nahradil politicky správně „zformovanými“, mladými a nezkušenými kádry. Zbytek populace na všech úrovních byl zastrašen a umlčen a jen vegetoval ve hmotné chudobě a ve stálých obavách, že i jej pohltí stalinský teror. Byl lidsky i občansky demotivován, hledal a nacházel zapomnění jen v alkoholu.

Tento stav se zvláště projevoval v armádě. Výcvik na všech úrovních armády byl zanedbáván, morálka upadala, plnění všech povinností bylo jen předstírané a nedbalé. Jako jeden z důvodů neschopnosti čelit německému útoku bývá uváděn stav armádní bojové techniky. Z nominálních stavů prý byla jen třetina schopná provozu z důvodu opotřebovanosti, vysoké poruchovosti, menších i velkých poruch, nedostatku náhradních dílů a opravárenských kapacit. Jistě takový stav do jisté míry existoval v důsledku výše zmiňovaného stavu morálky v armádě. Autor ale na z existujících dokumentů dokazuje, že přesto materiální převaha na straně Wehrmachtu neexistovala, ale že na ruské straně zcela selhalo na všech velení armády stupních a že špatně vedená a demoralizovaná armáda neměla vůli k odporu. Vojáci hromadně a bez důvodu opouštěli své zbraně a neorganizovaně prchali a v obklíčení se masově vzdávali.

Toto vylíčení války v roce 1941 jistě není po chuti vládnoucímu režimu, ale jak je patrno, může být a je publikováno.

U nás nyní ohlásila ČT, že připravuje seriál z české historie; z rozhodujících okamžiků jejích zvratů. Ačkoli neznám bližší podrobnosti jeho scénáře, již dnes mám obavy o jeho pravdivost a objektivitu. Takovou, která by byla srovnatelná s objektivitou a kritičností knihy Soloninovy. Jsem z generace, která byla školena a vychovávána na Palackého, Jiráskovu a Masarykovu výkladu českých dějin. Zejména dějin vztahů světské moci s církvemi, nejprve s římsko-katolickou a ortodoxní a později s církvemi reformačními. V souvislostech jak celoevropských, tak zvláště českých, a symbiózy církví s feudálním a buržoasním útlakem drobných rolníků a proletariátu. Dnes, na objednávku vládnoucí majetkové oligarchie, se oficiální česká historiografie vrací ke konzervativní koncepci pekařovské, k apologetice elitářského církevnictví, idealizovaného šlechtictví a charitativního kapitalismu.

Nedávno byly připomenuty nedožité osmdesátiny českého historika z nejvýznamnějších, prof. Třeštíka. Jeho práce byly vždy důsledně objektivní a kritické, zbavené účelového stranění a nacionálních sentimentů. Když se ho kdysi ptali, proč si zvolil českou historii za celoživotní poslání, řekl, že ho k tomu přivedla četba Aloise Jiráska. Řekl, že takové impulsy dnešní mládeži chybí, protože její fantazie a ideály nejsou kultivovány příběhy z reálné historie, ale jsou záměrně infikovány komerčními slátaninami anglo-keltských mystérií pana Tolkiena nebo čarodějnických psoudopohádek paní Rowlingové.

Záměrně řízený úpadek kulturnosti českých medií a jejich orientace na produkci mentálních opiátů pro pasivní dav, je součástí společensky nebezpečného spiknutím spojených sil světové reakce (Viz: Noreen Hertz-ová Plíživý převrat – Dokořán 2003), které má zabezpečit její trvalou nadvládu nad zdroji a znevolněnou většinou populace planety). Česká media popisují, hlásají, ukazují a interpretují historii i současnost podle pokynů a přání svých majitelů. (Což neplatí pouze pro media veřejnoprávní. Ta to nečiní podle přání majitele – lidu ČR, ale podle přání jím „svobodně“ zvolených „zástupců“). V programech zpravodajských a publicistických to splňují zamlčováním, lhaním a zkreslováním pravdy, v programech kulturních a zábavných servírováním primitivních, lascivních, nevkusných, cynických a netalentovaných spatlanin pro nejprimitivnější nebo naopak intelektuálsky pervertovanou zábavu. Pamětníci s bolem vzpomínají na zábavní a uměleckou produkci šedesátých let nesvobody, kdy byla vytvořena dodnes nepřekonaná umělecká vážná i zábavná díla. Jejichž přitažlivost a trvalá platnost spočívá v lidské, společenské a politické angažovanosti jejich tvůrců a ve společenské satiře. Dnes i ti nejtalentovanější autoři jsou nuceni rezignovat na jakoukoli angažovanost (ti nepřizpůsobiví byli z medií vyhození nebo vyloučeni) a patlají čistě „humorné“ nebo šokující výpotky pro nutnou relaxaci uštvaného davu mezi zaměstnáním a spánkem. Blbost takových výpotků musí každého náročnějšího posluchače či diváka znechucovat a urážet. Únik není bohužel možný ani přepínačem kanálů, protože s růstem jejich počtu trvale klesá stravitelnost jejich programů.

W+V ve své korespondenci a ve vzpomínkách na I. ČSR a jejich Osvobozené divadlo někde vzpomínají, s jakým nadšením a zájmem k nim chodila mládež i starší veřejnost. Že je přitahovala jeho společenská angažovanost a politická satira, tak rozdílná od zábavné komerční produkce podobných tehdejších scén. A když jim potom režim 2. republiky divadlo zavřel a oni si otevřeli Spoutané divadlo, kde mohli hrát, byť kvalitní, ale jen nepolitické komedie, klesl zájem publika téměř na nulu.

14. 8.2013