Jak Kalousek se Schwarzenbergem zachraňují demokracii v Česku

Přímo dojemné je zjištění, že u nás existují ještě tak neochvějní a morálně vybavení bojovníci za demokracii jako jsou pánové Kalousek a Schwarzenberg (a Mitrofanov a Pehe aj.). Za demokracii, jak si ji představují po svém. Oni jí nazývají parlamentní, kterou považují za tu jedinou pravou a možnou. Není to demokracie pro většinový tupý dav, ale pro ně, elitu národa, která se, nechává od tupého davu (rozměj voličů) “svobodně” zvolit do zastupitelských sborů (především parlamentu), aby mu odtamtud vládla. A neomezeně tam rozhodoval o tom, co je podle jejiho názoru národu a státu prospěšné (rozměj prospěšné jeho uvědomělé a Bohem pomazané elitě). Co na tom, že všechny demokratické Ústavy, naší nevyjímaje, prohlašují, že lid (bez upřesnění, kdo jím je) je zdrojem veškeré státní moci.

Problématikou forem státní moci se zabývali již Platon a Aristoteles nebo novější Montesquieu a důkladně a povolaně provedli její analýzu. Dnes si dovolím všem shora jmenovaným pánům (i dalším nejmenovaným) tlumočit názor světově známého filosofa rakouského původu Karla R. Poppera (*1902), z jeho knihy Život je řešení problemů (Mladá fronta 1998)..

Kap. 10.-IV. Demokracie vládou lidu nikdy nebyla, nemůže jí být a ani jí být nemá

Vidíme, že s demokracií jsou spojeny velké problémy. Existovaly od začátku a jsou tu i nadále. Nejdůležitější a nejobtížnější jsou problémy morální. Jeden problém, který stále ještě uvádí do zmatku a který vypadá jako morální, ale není takový, je pro­blém čistě verbální: „demokracie“ v překladu zname­ná „vláda lidu“; a proto tolik lidí věří, že toto jméno má význam pro teorii státních forem, jak ji dnes na Zápa­dě nazýváme.

Velmi důležité je, že když se snažíme najít základ tohoto systému, zjistíme, že Platón vychází z poněkud naivní otázky: Kdo má státu vládnout? Kdo má vykonávat vládní moc? Tato naivní otázka se může snadno nabídnout v takovém malém stát­ním útvaru, jakým byl athénský městský stát, kde se všechny důležité osobnosti navzájem znaly. Stojí za pozornost, že tato otázka tvoří ješ­tě dnes, i když nevědomky, základ politické diskuse. „Kdo má vládnout?“ Pla­tónova odpověď zněla: „Vládnout má ten nejlepší.“ To byla zjevně odpověď morální. Podle Marxe a Lenina „mají vládnout proletáři“ (a ne kapitalisté jako dnes); a mají státu skutečně vládnout; mají diktovat!

Kap. 9

Strany jsou uznávány ústavou státu a zakotve­ny v základních zákonech. A individuální poslanec je volen zcela oficiálně jako představitel své strany. Pro­to se nemůže cítit povinen hlasovat za určitých okol­ností proti své straně: je naopak na svou stranu mo­rálně vázán, byl přece dokonce i zvolen jen jako její reprezentant. (A když by to nadále nebylo slučitelné s jeho svědomím, měl by patrně morální povinnost odstoupit; i v případě, že to ústava nepředpisuje.)

Pochopitelně vím, že je stran zapotřebí: nikdo dosud nevynalezl demokratický systém, který by se obešel beze stran. Ale politické strany nejsou příliš potěšitel­né zjevy. Na druhé straně to bez stran nejde. Žádné z našich demokracií nejsou vlády lidu, jsou to vlády stran. To znamená vlády stranických vůdců, neboť čím větší strana je, o to méně je jednotná, tím méně je demokratická a tím menší vliv na její vedení a její program mají ti, kdo pro ni hlasují. Víra, že spolkový sněm nebo parlament volený proporčně je zrcadlem lidu, národa a jeho přání, je pochybená. Nere­prezentuje lid a jeho názory, nýbrž pouze vliv stran (a propagandy) na obyvatelstvo při volbách. A zne­snadňuje, aby se den voleb stal tím, čím by mohl a měl být: dnem soudu lidu nad činností vlády.

Na závěr si dovolím podotknout, že ani moudrý Karl Popper pravdu nemá, když tvrdí, že to v demokracii bez stran nejde. Řešením je demokracie přímá, která je však vládnoucí „elitou“ zatracována a znevažována proto, že by skoncovala s její prolhanou, prospěchářskou a protilidovou třídní diktaturou.

26.8.2013