Jak reformovat kapitalismus

Dosavadní světový kapitalistický systém se hroutí. Celý svět hlásí zastavení nebo dokonce pokles hospodářského růstu (HDP, GNP). I největší korporace hlásí insolvenci, zastavují investice, omezují produkci a hromadně propouštějí zaměstnance. Burzovní indexy a ceny komodit nezadržitelně klesají. Dosud konzervativní a neoliberální vlády realizují obrovské finanční injekce do soukromého sektoru, přistupují fakticky k zestátňování insolventních korporací a urychlují legislativní kroky, vedoucí k zesílení státní regulace trhu. Fakticky se snaží zalepit své prodlužené ekonomiky emisí peněz, krytých dalším zadlužováním státu na vrub budoucích fiskálních příjmů.

Političtí lídři světa, od Sarkozyho a Merkelové až po vysloužilého Bushe a nastupujícího Obamu, chtějí selhání soukromých korporací zachraňovat na vrub dalšího zadlužování několika budoucích generací občanů svých zemí.

Fanatičtí žrecové neoliberálních teorií ordinují světu stále stejný „lék“. Ten spočívá ve snižování daní pro korporace a boháče, aby je povzbudili k investování, a pro občánky-spotřebitele, aby povzbudili jejich konzum a tím vším dohromady růst HDP. Bez ohledu na další prohloubení deficitů veřejných rozpočtů, zvýšení jejich zátěže obsluhou dosavadních dluhů a překotným růstem sumárního zadlužení. Nikdo z těchto mudrců při tom neříká, jak nakonec může svět z tohoto kolotoče marnotratnosti uniknout.

Musíme se ptát, co vede politiky, kapitalisty a jim sloužící ekonomické teoretiky a manažery k jednání, které se příčí zdravému rozumu?

Odpověď je nasnadě! Je to otrocká podřízenost dnešnímu vládci světa – globálnímu kapitálu.

Pokusme se definovat fenomén dnešního kapitálu a kapitalismu jako způsobu jejich existence. Globálním kapitálem je globální suma všeho majetku, vloženého do podnikání ( Samuelson: reálný kapitál, kapitálové statky včetně měnového zlata, ale nikoli  „papírové“ peníze). Při čemž podnikání je definováno jako záměrná činnost s cílem vložený kapitál nejen trvale reprodukovat v původní výši, ale pokud možno jej co nejvíce rozmnožovat. „Hřiště“ pro podnikání – zdroje a trh – je však omezené a proto jsou jednotlivé podnikající subjekty nuceny mezi sebou bezohledně soupeřit o podíl na pohybu kapitálu a o podíl na jeho zvyšování – na zisku. Vlastníci kapitálu a jimi najatí manažeři nemohou jednat svobodně a podléhat emocím, ale musejí chtě-nechtě diktátu kapitálu sloužit. Pokud by tak nečinili, jejich kapitál by se rozplynul a oni by byli deklasování do třídy prodejců vlastní pracovní síly – třídy zaměstnanců. Tento diktát kapitálu, jako vládnoucího neosobního fenoménu, spolu s nemožností jeho stabilního fungování v konečném prostoru Země, jsou hlavními a nevyhnutelnými příčinami stále se opakujících, rozšiřujících a prohlubujících ekonomických a následně i společenských krizí (společenských nepokojů, revolucí a válek – včetně terorismu).

Největším paradoxem je však to, že nepřetržitě roste velikost a moc tzv. finančního kapitálu, který fakticky kapitálem není a představuje jen sumu všech „papírových peněz“ v oběhu, které nejsou kryty kapitálem reálným. Je to fakticky suma všech dluhů (= pohledávek), které by měly být v budoucnu splaceny, ale fakticky nikdy splaceny být nemohou a naopak neustále rostou. Tvorbu a tok těchto dluhů a pohledávek ovládají soukromé finanční instituce – banky, které tak vládnou celé kapitalistické ekonomice. Finanční kapitál nevytváří žádnou přidanou hodnotu, ale jen se úrokem z úvěru fiktivních peněz přiživuje na jejím rozdělování. Tuto funkci finančního kapitálu si již dávno uvědomovali lidé, kteří nominálně vládnou světu a veřejně ji odhalili.

A tak již v roce 1770 britský ministr financí sir William Pitt ml. ve Sněmovně lordů řekl: „Něco je za trůnem většího než je sám král“.

Od té doby se „penězoměnci“ v Bank of England přezdívali „moc zpoza trůnu“. A až po dnešek se toho moc nezměnilo.

Poslední průzkum v USA napočítal 20 bank, které k dnešku rozpůjčily třicetkrát (!!!) více než činí jejich depozita. Banky tím vydělávají na půjčování peněz, které ve skutečnosti nemají. Skutečným problémem však není podvod, ale legalizace (legální kodifikace) tohoto podvodu.

President USA Woodrow Wilson již na počátku minulého století prohlásil:

„Stali jsme se nejhůře vládnoucí, nejúplněji kontrolovanou a dominovanou vládou v civilizovaném světě – již ne vláda svobodného názoru, již ne vláda z přesvědčení a hlasu většiny, ale vláda názorů a nátlaku malé skupiny dominantních mužů“.

Sir Josiah Stamp, ředitel Bank of England a druhý nejbohatší muž Británie své doby, řekl v roce 1927 na Texaské univerzitě:

„Moderní bankovní sytém vyrábí peníze z ničeho. Tento proces snad patří mezi nejvíce ohromující kejkle, jež byly kdy objeveny. Bankovnictví bylo počato v nerovnosti a porozeno v hříchu ……. Bankéři vlastní zeměkouli. Vezměte jim jí a ponechte jím moc vytvářet peníze a oni škrtnutím pera vytvoří dostatek peněz, aby si jí koupili zpět….

 Vezměte jim tuto moc a veškeré bohatství jako je moje tím zmizí, ale pak tento svět bude lepší a šťastnější pro život

Když však chcete být nadále otroky bankéřů a platit náklady svého vlastního otroctví, nechte bankéře vytvářet peníze a kontrolovat kredit“.

A nakonec: Henry Kissinger řekl:

Kdo ovládá dodávky potravin, ovládá lidi. Kdo ovládá energii, může ovládat celé kontinenty.  A kdo ovládá peníze, může ovládat svět.“

Křečovité snahy o neustálé zvyšování produkce mají za hlavní cíl udržení růstu a maximalizace zisku z kapitálu a jsou proto společensky škodlivé a scestné. Jejich protagonisté tuto pohnutku nepřiznávají, ale zaříkávají se úsilím o zachování zaměstnanosti a tím i životního standardu všech občanů. Je však třeba položit otázku, zda udržování růstu HDP (včetně zbrojení a válečných výdajů) a dosavadního extenzivního konzumního stylu života v bohatých zemích je trvale možné, nebo jestli není současná hluboká ekonomická recese posledním varovným signálem neudržitelnosti dosavadní formy globálního kapitalismu.

Dosud je kapitalismus založen na principech neomezeného soukromého vlastnictví a přivlastňování, minimálně regulovaných státem. A pokud k regulaci dochází cestou vydávání zákonů, jsou to zákony vždy formulované tak, aby vyhovovaly vládě kapitálu, vrstvě kapitalistů a jimi najatých pomahačů; aby řešily vztahy mezi kapitalisty a chránily jejich společné (třídní) zájmy před třídou ne-kapitalistů (zaměstnanců). Tato forma třídní vlády kapitálu se označuje jako pluralitní demokracie. Verbálně deklaruje principy americké a francouzské buržoasní revoluce a jejich ideje lidských práv, která prý jsou apriori přirozená. Za hlavní rysy této demokracie je prohlašováno všeobecné volební právo a rovnost všech občanů před zákonem. To údajně plně zaručuje vládu podle vůle většiny občanů a tudíž vládu spravedlivou.

Jak je tedy možno tvrdit,  že to není vláda všech občanů, ale vláda třídní? Protože předpokládané podmínka rovnosti občanů není splněna! Kapitalisté a jejich pomahači disponují ekonomickou mocí, která jim umožňuje plně ovládnout i moc politickou. Mohou financovat politické strany, které slouží jejich zájmům a ovládají téměř všechna informační media, které umožňují klamat občany a propagovat programy a cíle, které vyhovují zájmům kapitálu. Tak mohou „demokraticky“ obsadit všechny složky státní moci (parlament, vládu, soudy, státní správu) svými lidmi. Tato státní moc pak vytváří zákony a interpretuj je zase jen v zájmu vládnoucí společenské vrstvy. Takže vše, co se děje v zájmu kapitálu, je tím pádem vždy zákonné!

Pro vládu kapitálu je rozhodující, jak je rozdělován společenský produkt. Zákony jsou stanoveny tak, že zaměstnanci (pokud najdou zaměstnání) dostanou ze společenského produktu zaplacenou jenom (marginální) cenu jejich práce. Ostatní vytvořená přidaná hodnota (nadhodnota) připadne celá podnikateli jako odměna za to, že pro tvorbu společenského produktu poskytl kapitál. Tato odměna násobně převyšuje cenu práce zaměstnanců a vedle marginálního použití pro luxusní život třídy kapitalistů, plyne do nekončícího růstu (akumulace) kapitálu. Aby lidstvo (celé, včetně kapitalistů) bylo schopno se vymanit ze svého zotročení kapitálem, musí především najít a zavést nový režim rozdělování společenského produktu. Režim, který by vedl k ekonomicky i společensky optimálnímu vývoji lidstva a Země .

V lednu 2009 se sešla v Paříži porada politiků a ekonomů na nejvyšší světové úrovni, aby se poradila o možnosti a nutnosti zformování globálního, tzv. nového kapitalismu. Nemá jít o popření kapitalismu, ale o nalezení jeho racionálnější formy, která by byla odolnější proti společenským krizím (ekonomickým i politickým) a zabezpečovala plynulejší a efektivnější rozvoj lidstva. Nemůže při tom jít pouze o racionálnější světovou ekonomiku, ale i prosazení vyšší formy demokracie, založené na postupném a důsledném zavádění  demokracie přímé.

USA jsou zemí, která má největší zkušenosti s velkou krizí 30. let minulého století a která trvale deklaruje minimalizaci zásahů státu do soukromého podnikání. Proto se její nový president Barack Obama, kongres i senát shodli v tom, že není správné sanovat korporace, které se do krizového stavu dostaly špatným a hazardním podnikáním svých manažerů. Že bude lepší nechat tyto korporace projít (státem kontrolovaným) úpadkem nebo je v krajním případě je převzít do dočasného státního vlastnictví. Na rozdíl od Bushe, poplatného konzervativní politice republikánů, je demokrat Obama názoru, že chod hospodářství by neměl být stimulován snižováním daní a tím prohlubováním zadlužení státu, ale že měl by být stimulován efektivními státními investicemi do infrastruktury, veřejných služeb, vzdělání, národního zdraví a do rozvoje technologií, zajišťujících udržitelný rozvoj snižováním čerpání neobnovitelných zdrojů, ochranou planetárního životního prostředí a do podporou nových technologií. Recese by měla mít ozdravující účinek, spočívající v tom, že odbourá na jedné straně iracionální hypertrofovaný konzum zbytečností (omezením spotřebních úvěrů) a na druhé straně tím odbourá zbytečné produkční kapacity. Měla by přispět k tomu, aby kapitál byl efektivněji alokován do oblastí racionálních potřeb společnosti, do nichž patří i sociální pomoc nezaměstnaným a handicapovaným skupinám lidí, péče o kulturní rozvoj a péče o zdraví pro všechny, účinná pomoc rozvojovým zemím a celosvětová ochrana a zlepšování životního prostředí.

Dnešní civilizační úroveň a národní i mezinárodní instituce, jsou schopné zabezpečit žádoucí a udržitelný rozvoj celého světa. Produkční potenciál lidstva je schopen plně pokrýt jeho racionální potřeby i bez udržování plné zaměstnanosti a při dalším zkracování pracovní doby (v USA i v Evropě již některé podniky zavádějí čtyř nebo i třídenní pracovní týden a posílají své zaměstnance na veřejně prospěšné práce). Lidé nezaměstnatelní mohou dostávat sociální podporu na úrovni důstojného životního minima.

O nutnosti politiky udržitelného rozvoje mluví zprávy WWF, ekologů a četných jiných badatelů. Podle nich, při dosavadním způsobu života se celé lidstvo nachází na počátku nevratného krizového vývoje, který ohrožuje jeho existenci. Proto pro zastavení tohoto vývoje je nezbytné, aby byl vyhlášen výjimečný stav pro celou planetu Země a zavedeno takové  globální zákonodárství, které tento trend zastaví a zabezpečí trvale udržitelný rozvoj lidstva.

V ekonomické oblasti by světová legislativa měla ubírat naznačeným směrem

Úplný zákaz emise jakýchkoli „peněz“ nebankovními subjekty a důsledná regulace emise peněz (měnových agregátů) licencovanými bankami.

Progresivní daň z osobních příjmů.

Progresivní spotřební daně na neekologickou a luxusní spotřebu.

Důsledné a zvýšené zpoplatnění všech těžeb neobnovitelných surovin a externalit.

Volný světový trh všech produkčních faktorů.

Úplný zákaz jakýchkoli dotací produkce ze státních rozpočtů.

Povinná nabídka celé produkce za tržní cenu (pro zabránění spekulacím by měly být vytvořeny dostatečné globální rezervy strategických komodit a jejich tržní ceny regulovány nabídkou z rezerv – analogie s regulací kursů a inflace centrálními bankami).

Kvalifikace ničení produkce jako trestného činu.

Zvýšení investic a kontrolované podpory sociálních programů v rozvojových zemích.

Přičemž nejbližšími radikálními a přechodnými opatřeními pro řešení recese by v celosvětovém měřítku měli být:  

1.  Nulová základní diskontní sazba

2.  Nulový úrok ze všech starých vkladů i úvěrů

3.  Nulové tantiémy ze starých obligací a analogických cenných papírů

4.  Všeobecný odklad splátek starých hypoték o 1 rok (podle vývoje případně i déle)

5.  Státní regulace bankovních poplatků

6. Celosvětově jednotná monotónně progresivní daň z osobních příjmů (např. 30% při 100 tis. USD/rok s růstem o 0,5% na každých dalších 100 tis.USD, až do stropu 90%)

7. Provozní úvěry centrálních bank a pověřených fondů pouze při garantované návratnosti

8. Investiční úvěry centrálních bank a pověřených fondů pouze do výše uvedených „Obamových“ odvětví

Poznámka:

1. až 5.  by ulevilo všem dlužníkům

6. má „přelít“ peníze boháčů z luxusu do veřejných investic a služeb

7. má zabránit „rozdávání“  veřejných  peněz  hazardujícím soukromníkům

8. poskytuje veřejné peníze pouze pro celospolečenské strukturální změny

Mechanismus cyklického vývoje soudobého kapitalismu

Klíčovou příčinou cyklického vývoje je iracionální rozdělování společenského produktu.

Tvorba produktu

                                                           v peněžním vyjádření                                                Tab. 1

KAPITÁLEM

PRÁCÍ

zisk z produkce, renty, úroky, spekulační zisk

mzda

Rozdělování produktu

                                                                                                                                                                          Tab. 2

KAPITÁLU

PRÁCI

osobní spotřeba

vlastní investice

depozita a investice do jiných aktiv

spotřební úvěry,

hypotéky

mzda

„Kapitál“ není schopen konzumovat celou svojí část produktu a proto jeho část půjčuje „práci“.Tato půjčka však nemůže být nikdy splacena, ale naopak se trvale zvětšuje. „Práce“ dostává tento zvýšený podíl na produktu natrvalo, ale platí z něj „kapitálu“ úrok. Aby dlužníci mohli platit úroky a splácet jistinu a vyplácet dividendy a tantiémy, musí společenský produkt trvale růst. Podniky musí mít více zakázek, vyšší prodej a zaměstnanci práci a vyšší mzdu.

Jak je patrno z tabulky Tab. 2, akumulací (investicemi) roste celkový kapitál a vynucuje si růst peněžního agregátu. Banky a stále více i „nebanky“ – nebankovní subjekty finančního trhu, emitují další peníze formou úvěrů. Banky emitují peníze „kryté“ podle zákona o bankách a finančním trhu, „nebanky“ emitují peníze legálně nekryté a požadují úrok z tohoto fiktivního finančního kapitálu (podle Samuelsona reálným kapitálem je suma majetku, vloženého do podnikání – kapitálové statky včetně měnového zlata, ale nikoli  „papírové“ peníze). A tak vytvářejí tzv. „bubliny“, které nakonec vždy „prasknou“ a odstartují další a hlubší ekonomickou recesi. Eufemisticky se dnes již nenazývá krizí.

Recesi nastartuje obvykle pokles poptávky po zboží a službách, jejichž produkce překračuje racionální potřeby populace, nebo je směřována do produkce zboží a služeb nepotřebných, ačkoli v jiných směrech není poptávka uspokojována. Klesá společenský produkt, následovaný neschopnosti dlužníků platit úroky a splácet závazky ve smluvených termínech, což často končí jejich bankrotem. Subjekty finančního trhu postihují ztráty, které nejsou schopny pokrýt ze svých rezerv, takže bankrotují také. Přežívající banky a subjekty z opatrnosti přestávají poskytovat úvěry a hypotéky, takže se zastavuje chod podniků a pracovní síla je hromadně propouštěna.

Podle učení skalních ekonomických liberálů by se recese měla vyvíjet spontánně. Ubírat se „přirozenou“ cestou, což by znamenalo zánik mnoha podniků a masivní nezaměstnanost. Následovat by měla další koncentrace kapitálu u přeživších silných subjektů, redukce zbytečných a zastaralých technologických kapacit a jejich postupná obnova a účelnější alokace. Investice do tohoto procesu by vedly k novému oživení trhu a produkce, směřujícími k nové konjunktuře (a později k další a ještě hlubší recesi).

Na tento scénář nemohou však přistoupit vlády, protože nespokojené masy, nejen zaměstnanců, ale i bankrotujících kapitalistů a střední třídy, by je smetly ze scény (asi tak, jak tomu bylo v Německu ve 30. létech minulého století, kdy tento vývoj vedl ke vzniku a vítězství nacismu). Proto se vládnoucí politici chápou iniciativy a podnikají záchranné akce, které by měly ekonomiku opět rozhýbat.

Společným principem těchto akcí jsou finanční injekce do postižených bank a největších výrobních podniků, masivní státní investice do infrastruktury a veřejných služeb a povzbuzování celkové poptávky daňovou a dotační politikou. To se samozřejmě děje na účet státních rozpočtů, které jsou již nyní hluboce zadluženy a jsou tím dále zadlužovány na desetiletí dopředu.

Tento postup vlád by snad byl přijatelný, kdyby injekce pro soukromé podniky neputovaly do výrob, které mají nepotřebně předimenzované kapacity (automobilky), ale do odvětví, která jsou pro dnešní spotřeby společnosti nepostačující. Např. do investic v rozvojových zemích, do recyklace odpadů, do opravárenství všeho druhu, do zemědělství a ochrany krajiny ap. Jejichž rentabilitu by vlády měly podpořit příslušnou legislativou, která by jejich existenci vyžadovala, ale také fiskálně zajišťovala jejich rentabilitu. Tato opatření by musela být doprovázena přísnými a vynutitelnými zákony, které by zabránily nekontrolované emisi „nekrytých“ nebo nedostatečně krytých peněz a tvrdým zdaněním monopolních a spekulativních zisků, extrémních osobních příjmů, luxusní a škodlivé spotřeby a celosvětovým zákazem „daňových rájů“. Vyžadovalo by to koordinaci takových opatření na mezinárodní úrovni, minimálně na evropské, ale nejlépe celosvětové, s významnou funkcí zmodernizované OSN.

Konformním, „realisticky“ uvažujícím ekonomům a politikům se mohou tyto návrhy jevit jako utopické. Ale pokud se další vývoj světové ekonomiky neobrátí tímto směrem, budou další cyklické krize nevyhnutelné a stále hlubší a také budou neudržitelným způsobem rabovány přírodní zdroje Země, až do stavu její neobyvatelnosti.

6. února 2009

Nabídnuto EURU  6.2.2009