Světu vládne kapitál

Dosavadní světový kapitalistický systém se hroutí. Celý svět hlásí zastavení nebo dokonce pokles hospodářského růstu (HDP, GNP). I největší korporace hlásí insolvenci, zastavují investice, omezují produkci a hromadně propouštějí zaměstnance. Burzovní indexy a ceny komodit nezadržitelně klesají. Dosud konzervativní a neoliberální vlády realizují obrovské finanční injekce do soukromého sektoru, přistupují fakticky k zestátňování insolventních korporací a urychlují legislativní kroky, vedoucí k zesílení státní regulace trhu. Fakticky se snaží zalepit své prodlužené ekonomiky emisí peněz, krytých dalším zadlužováním státu na vrub budoucích fiskálních příjmů.

Političtí lídři světa, od Sarkozyho a Merkelové až po dosluhujícího Bushe a nastupujícího Obamu, chtějí selhání soukromých korporací zachraňovat na vrub dalšího zadlužování několika budoucích generací občanů svých zemí.

Fanatičtí žrecové neoliberálních teorií ordinují světu stále stejný „lék“. Ten spočívá ve snižování daní pro korporace a boháče, aby je povzbudili k investování, a pro občánky-spotřebitele, aby povzbudili jejich konzum a tím vším dohromady růst HDP. Bez ohledu na další prohloubení deficitů veřejných rozpočtů, zvýšení jejich zátěže obsluhou dosavadních dluhů a překotným růstem sumárního zadlužení. Nikdo z těchto mudrců při tom neříká, jak nakonec může svět z tohoto kolotoče marnotratnosti uniknout.

Musíme se ptát, co vede politiky, kapitalisty a jim sloužící ekonomické teoretiky a manažery k jednání, které se příčí zdravému rozumu?

Odpověď je nasnadě! Je to otrocká podřízenost dnešnímu vládci světa – globálnímu kapitálu.

Pokusme se definovat fenomén dnešního kapitálu a kapitalismu jako způsobu jejich existence. Globálním kapitálem je globální suma všeho majetku, vloženého do podnikání ( Samuelson: reálný kapitál, kapitálové statky včetně měnového zlata, ale nikoli  „papírové“ peníze). Při čemž podnikání je definováno jako záměrná činnost s cílem vložený kapitál nejen trvale udržovat a reprodukovat v původní výši, ale pokud možno jej co nejvíce rozmnožovat. „Hřiště“ pro podnikání – zdroje a trh – je však omezené a proto jsou jednotlivé podnikající subjekty nuceny mezi sebou bezohledně soupeřit o podíl na pohybu kapitálu a o podíl na jeho zvyšování – na zisku. Vlastníci kapitálu a jimi najatí manažeři nemohou jednat svobodně a podléhat jakýmkoli emocím, ale musejí chtě nechtě diktátu kapitálu sloužit. Pokud by tak nečinili, jejich kapitál by se rozplynul a oni by byli deklasování do třídy prodavačů vlastní pracovní síly – třídy zaměstnanců. Tento diktát kapitálu, jako vládnoucího neosobního fenoménu, spolu s nemožností jeho stabilního fungování v konečném prostoru Země, jsou hlavními a nevyhnutelnými příčinami stále se opakujících, rozšiřujících a prohlubujících ekonomických a následně i společenských krizí (společenských nepokojů, revolucí a válek – včetně terorismu).

Největším paradoxem je však to, že nepřetržitě roste velikost a moc tzv. finančního kapitálu, který fakticky kapitálem není a představuje jen sumu všech „papírových peněz“ v oběhu, které nejsou kryty kapitálem reálným. Je to fakticky suma všech dluhů (= pohledávek), které by měly být v budoucnu splaceny, ale fakticky nikdy být splaceny nemohou a naopak neustále rostou. Tvorbu a tok těchto dluhů a pohledávek ovládají soukromé finanční instituce – banky, které tak vládnou celé kapitalistické ekonomice. Finanční kapitál nevytváří žádnou přidanou hodnotu, ale jen se úrokem z úvěru (fiktivních peněz) přiživuje na jejím rozdělování. Tuto funkci finančního kapitálu si již dávno uvědomili lidé, kteří nominálně vládnou světu a ji veřejně odhalili.

A tak již v roce 1770 britský ministr financí sir William Pitt ml. ve Sněmovně lordů řekl: „Něco je za trůnem většího než je sám král“. Od té doby se „penězoměnci“ v Bank of England přezdívali „moc zpoza trůnu“.  A až po dnešek se toho moc nezměnilo.

Poslední průzkum v USA napočítal 20 bank, které nyní rozpůjčily třicetkrát více než činí jejich depozita. Banky tím vydělávají na půjčování peněz, které ve skutečnosti nemají. Skutečným problémem není podvod, ale legalizace (legální kodifikace) podvodu.

President Woodrow Wilson již na počátku minulého století prohlásil:

„Stali jsme se nejhůře vládnoucí, nejúplněji kontrolovanou a dominovanou vládou v civilizovaném světě – již ne vláda svobodného názoru, již ne vláda z přesvědčení a hlasu většiny, ale vláda názorů a nátlaku malé skupiny dominantních mužů“.

Sir Josiah Stamp, ředitel Bank of England a druhý nejbohatší muž Británie své doby, řekl v roce 1927 na Texaské univerzitě:

„Moderní bankovní sytém vyrábí peníze z ničeho. Tento proces snad patří mezi nejvíce ohromující kejkle, jež byly kdy objeveny. Bankovnictví bylo počato v nerovnosti a porozeno v hříchu ……. Bankéři vlastní zeměkouli. Vezměte jim jí a ponechte jím moc vytvářet peníze a oni škrtnutím pera vytvoří dostatek peněz, aby si jí koupili zpět…. Vezměte jim tuto moc a veškeré bohatství jako je mojetím zmizí, ale pak tento svět bude lepší a šťastnější pro život …  Když však chcete být nadále otroky bankéřů a platit náklady svého vlastního otroctví, nechte bankéře vytvářet peníze a kontrolovat kredit“.

A nakonec: Henry Kissinger řekl:

Kdo ovládá dodávky potravin, ovládá lidi. Kdo ovládá energii, může ovládat celé kontinenty.  A kdo ovládá peníze, může ovládat svět.“                                             .

Křečovité snahy o neustálé zvyšování produkce, mají za hlavní cíl udržení růstu a maximalizace zisku z kapitálu a jsou společensky škodlivé a proto scestné. Jejich protagonisté tuto pohnutku nepřiznávají, ale zaříkávají se úsilím o zachování zaměstnanosti a tím i životního standardu všech občanů. Je však třeba položit otázku, zda udržování růstu HDP (včetně zbrojení a válečných výdajů) a dosavadního extenzivního konzumního stylu života v bohatých zemích je trvale možné, nebo jestli není současná hluboká ekonomická recese posledním varovným signálem neudržitelnosti dosavadní formy globálního kapitalismu.

Dosud je kapitalismus založen na principech neomezovaného soukromého vlastnictví a soukromého přivlastňování, minimálně regulovaných státem. A pokud k regulaci dochází cestou vydávání zákonů, jsou to zákony vždy formulované tak, aby vyhovovaly vládě kapitálu, vrstvě kapitalistů a jejich pomahačů. Aby řešily vztahy mezi nimi a chránily zájmy kapitálu před třídou ne-kapitalistů (zaměstnanců). Tato forma třídní vlády kapitálu se označuje jako pluralitní demokracie. Verbálně deklaruje principy americké a francouzské buržoasní revoluce a jejich ideje lidských práv, která prý jsou apriori přirozená. Za hlavní rysy této demokracie se prohlašuje všeobecné volební právo a rovnost všech občanů před zákonem. To údajně zaručuje vládu podle vůle většiny občanů a tudíž vládu spravedlivou.

Jak tedy mohu tvrdit,  že to není vláda všech občanů, ale vláda třídní?

Protože předpokládané podmínky rovnosti občanů nejsou splněny!

Kapitalisté a jimi placení pomahači disponují ekonomickou mocí, která jim umožňuje plně ovládnout i moc politickou. Mohou financovat politické strany, které slouží jejich zájmům a ovládají téměř všechna informační media, které umožňují klamat občany a propagovat programy a cíle, které vyhovují jejich zájmům. Tak mohou „demokraticky“ obsadit všechny složky státní moci (parlament, vládu, soudy, státní správu) svými lidmi. Tato státní moc pak vytváří zákony a interpretuj je opět jen v zájmu vládnoucí třídy. Proto vše, co se v zájmu kapitálu děje, je tím pádem vždy zákonné!

Pro vládu kapitálu je rozhodující, jak je rozdělován společenský produkt. Zákony jsou stanoveny tak, že zaměstnanci (pokud najdou zaměstnání) dostanou ze společenského produktu zaplacenou jenom (marginální) cenu jejich práce. Ostatní vytvořená přidaná hodnota (nadhodnota) připadne celá podnikateli jako odměna za to, že pro tvorbu společenského produktu poskytl kapitál.

Tato odměna násobně převyšuje cenu práce zaměstnanců a (vedle použití pro luxusní život třídy kapitalistů) plyne do nekončícího růstu kapitálu.

Aby lidstvo bylo schopno se vymanit ze svého otročení kapitálem, musí především najít a zavést nový režim rozdělování společenského produktu (HDP), který by vedl k ekonomicky i společensky optimálnímu vývoji lidstva a Země .

V lednu 2009 se pod patronací Sarkozyho a Merkelové schází v Paříži porada politiků a ekonomů na nejvyšší světové úrovni, aby se poradila o možnosti a nutnosti zformování globálního, tzv. nového kapitalismu. Nemá jít o popření kapitalismu, ale o nalezení jeho racionálnější formy, která by byla odolnější proti společenským krizím (ekonomickým i politickým) a zabezpečovala plynulejší a efektivnější rozvoj lidstva. Nemůže při tom jít pouze o racionálnější světovou ekonomiku, ale i prosazení vyšší formy demokracie, založené na postupném a důsledném zavádění  demokracie přímé.

USA jsou zemí, která má největší zkušenosti s velkou krizí 30. let minulého století a která trvale deklaruje minimalizaci zásahů státu do soukromého podnikání. Proto se její současní presidenti, Bush i Obama, kongres i senát shodují v tom, že není správné sanovat korporace, které se do krizového stavu dostaly špatným a hazardním podnikáním svých manažerů. Že bude lepší nechat tyto korporace projít (řízeným) úpadkem nebo je v krajním případě převzít do dočasného státního vlastnictví. Na rozdíl od Bushe, poplatného konzervativní politice republikánů, je demokrat Obama názoru, že chod hospodářství by neměl být stimulován snižováním daní a tím prohlubováním zadlužení státu, ale že měl by být stimulován efektivními státními investicemi do infrastruktury, veřejných služeb, vzdělání, národního zdraví a do rozvoje technologií, zajišťujících udržitelný rozvoj snižováním čerpání neobnovitelných zdrojů, ochranou planetárního životního prostředí a do zvyšování produktivity práce. Aby recese měla ozdravující účinek, spočívající v tom, že odbourá na jedné straně iracionální hypertrofovaný konzum zbytečností a tím odbourá i zbytečné produkční kapacity. Aby přispěla k tomu, že kapitál bude efektivněji alokován do oblastí racionálních potřeb společnosti, do nichž patří i sociální pomoc nezaměstnaným a handicapovaným skupinám lidí, péče o kulturní rozvoj pro všechny a o jejich zdraví a celosvětová ochrana a zlepšování životního prostředí.

Dnešní civilizační úroveň populace a její společenské instituce jsou schopné zabezpečit udržitelný rozvoj celého světa. Produkční potenciál lidstva je schopen plně pokrýt všechny jeho racionální potřeby i bez udržování plné zaměstnanosti i při zkracování pracovní doby    (v USA i v Evropě již některé podniky zavádějí čtyř nebo i třídenní pracovní týden a posílají své zaměstnance na veřejně prospěšné práce. Lidé nezaměstnatelní mohou dostávat sociální podporu na úrovni důstojného životního minima za podmínky, že budou vykonávat veřejně prospěšné práce, k nimž budou vyzváni. Při nesplnění podmínky by měli mít nárok jen na minimum existenční.

O nutnosti politiky udržitelného rozvoje mluví zprávy WWF, ekologů a četných jiných badatelů. Podle nich při dosavadním způsobu života se celé lidstvo nachází na počátku nevratného krizového vývoje, který ohrožuje jeho existenci. Pro zastavení tohoto vývoje je nezbytné, aby byl vyhlášen výjimečný stav pro celou planetu Země a zavedeno takové  globální zákonodárství, které tento trend zastaví a zabezpečí trvale udržitelný rozvoj lidstva.

V ekonomické oblasti by legislativa měla asi tímto směrem:

progresivní daň z osobních příjmů, progresivní spotřební daně na neekologickou a luxusní spotřebu, důsledné a zvýšené zpoplatnění všech těžeb neobnovitelných surovin a externalit, volný světový trh všech produkčních faktorů, úplný zákaz jakýchkoli dotací produkce ze státních rozpočtů, povinná nabídka celé produkce za tržní cenu (pro zabránění spekulacím by měly být vytvořeny dostatečné globální rezervy strategických komodit a jejich tržní ceny regulovány nabídkou z rezerv – analogie s regulací kursů a inflace centrálními bankami), kvalifikace ničení produkce jako trestného činu.

13. ledna 2009

Nabídnuto EURO