Postmoderní svět a jeho filosofové

Nedávno přinesl tisk referát o právě u nás vydané starší (německé) práci od Theodora W. Adorna a Maxe Horkheimera (r.1944): Dialektika osvícenství. která klade otázku významu osvícenství pro dnešní stav světa, jeho výklad a chápání.

Referát napsal filosof Miroslav Petříček. Jeho leitmotivem jsou Adornovy a také vlastní Petříčkovy úvahy o tom, jakými cestami se ubíral vývoj společnosti a filosofie od proklamace myšlenek osvícenství. Od XVIII. století, přes kolonialismus a velké imperialistické války XIX. a XX.století, až po šílenou ideologii a praxi nacismu, završenou holocaustem. Adorno i Petříček kladou kruciální otázku: „Jak myslet po Osvětimi?“.

Petříček nám vnucuje představu, že historický vývoj vlastně prokázal selhání hlavního principu osvícenství, kterým bylo povýšení rozumu na rozhodující sílu společenského vývoje.

Cituji odstavec z Petříčkova referátu v HN z 28. srpna 2009:

Jak myslet po Osvětimi? Otázka není pouze rétorická: rubem osvícenského optimismu bylo zjevně přehlížení riskantních aspektů racionality, jež postupem  evropských dějin vyšly zřetelně najevo. Což ale znamená, že sama (historická, ale jiná není) skutečnost popřela všechny  ty formy vědění, které předpokládají, že myšlení – například v podobě vědy – je reálné, protože předví­dající moc. Ukazuje se, že je to spíše reálná bezmoc, neboť by bylo cynické a frivolní tvrdit, že skutečnost dává nějaký rozumný smysl.

V dalším textu Petříček pak shodně s Adornem vyslovuje názor, že porozumět dnešnímu světu lze jen tak, že se v jeho skutečnosti nehledají stopy rozumu (který zřejmě nehraje rozhodující roli), ale že se pátrá po zkušenostech z prožitého lidského utrpení.

Posloužím další citací Petříčka:

Naše poznávání světa si musí být spíše vědomo toho, co mu uniká, než toho, co chápe; pravda nespočívá ve shodě s poznávaným, nýbrž ve vědomí neshody s ním.

Že Petříček právě tyto názory přijímá a sdílí, mne nijak nepřekvapuje. Protože on je z těch akademických filosofů, kteří za velikost a opravdovost filosofie a základní metodu práce filosofů považují bezbřehé „filosofování“. Velikou intelektuální hru s nepřebernou a pestrou sbírkou světonázorů, kategorií, pojmů, škol, směrů a proudů bádání o podstatě, smyslu a směřování světa, které před nimi vyspekulovali jejich předchůdci. Tomuto druhu filosofů konfrontace s reálným světem skutečně překáží v plném rozletu jejich fantazie. Protože praxe a zkušenost  obvykle jejich vyspekulované konstrukce zpochybňují nebo zcela vyvrací.

Méně pochopitelný je přístup samotného Adorna, který dříve ve svých pracích vycházel z klasiků německé filosofie: osvícenského Kanta, Hegela, Marxe a který byl původně marxistou. Teprve vítězné tažení Hitlerova nacionálního socialismu a rasové ideologie otřáslo Adornovou důvěrou v osvícenskou představu pokrokového vývoje lidské společnosti pod vládou rozumu. Adorno, jako Němec židovského původu, musel emigrovat do Anglie a později do USA a zvlášť senzitivně a těžce se vyrovnávat s faktem holocaustu. Duševně deprimován, začal ztotožňovat účelové, pragmatické ideologie a z nich odvozované pozitivní „zákony“ (z nich nejzrůdnější nacistické zákony norimberské) za nevyhnutelné produkty racionalismu.

To však je chybné a k pravému racionalismu nespravedlivé. Účelový pragmatismus není plodem racionalismu, ale naopak plodem iracionality. Zůstaneme-li u nacismu víme, že byl tak iracionální a pro své hlasatele a realizátory tak zhoubný, že je v krátkosti přivedl do totální záhuby. Hitler nebyl racionalista, ale byl to mystik!.

Petříček ale chvatně spěje dále a „vylévá s vodou z vaničky i dítě“! Generalizuje zkušenost s holocaustem a nepřípustně ji aplikuje i na všechno myšlení, včetně vědy (cituji):

… skutečnost popřela  všechny ty formy vědění, které předpokládají, že myšlení – například v podobě vědy – je reálné …   (!!!)

S tím rozhodně nelze souhlasit. Protože příčiny nevyhnutelné racionality vývoje živé přírody, a zvlášť světa lidí, vysvětluje plné pochopení darwinismu a principu přirozeného výběru. Podle něj přežívají a rozvíjí se jedinci a komunity s nejefektivnějším individuálním i společenským vybavením pro obhájení své existence a zajištění své reprodukce. Proto se živý svět neustále vyvíjí k vyšší dokonalosti, výkonnosti, efektivnosti a racionalitě. V civilizovaném stupni vývoje druhu homo sapiens je rozhodující komparativní výhodou (nebo nevýhodou) soutěžících komunit jejich kulturní úroveň. Efektivní ideologie, společenský systém,  morálka a úroveň věd a technologií. Morálka nikoli z božských výšin přikázaná, ale morálka jako historický vzniklý souhrn návyků a pravidel, které vytvářejí nejpříznivější podmínky pro nekonfliktní a tudíž nejefektivnější rozvoj dané komunity. S postupující globalizací, se stoupající četností a hloubkou interakcí mezi teritoriálními kulturami, se postupně vytváří jednotná světová morálka s pomalu zanikajícími místními specifikami.

Petříček považuje za velký Adornův objev povýšení eseje na základní metodu filosofické práce a vysvětluje její přednosti (cituji):

že se vzpírá sklonu „mít“ něco jakožto pevné, nepochybné, dané, u čehož lze spočinout – to je velmi zásadní přehodnocení tradičního evropského racionalismu (zde si Petříček plete racionalismus s mechanickým materialismem La Mettrieho). Filosofie má povinnost zachraňovat to, co se racionalizaci vzpírá: přivádět k řeči umlčované je požadavek mravní, dokonce základ mravnosti..

Na závěr mých výhrad k Petříčkově stati, mohu s jedním z jeho tvrzení absolutně souhlasit! Totiž, že (cituji): ... filosofie může vedle mnoha jiných funkcí plnit  nepochybně s úspěchem i funkci ohlupování. A to Petříček svojí statí právě udělal. Jeho názory jsou ukázkou myšlení postmoderních filosofů.

Povšimněme si dalších výhrad postmodernistů ke stavu a zejména ke směřování „postmoderní“ společnosti a diskutujme je. Výhrad by mohlo být jistě více a nejsou zde nijak systematicky uspořádány. Uvádím je náhodně zpaměti. Mimo jiné také proto, že postmodernisté při své destrukci tradičních hodnot civilizované společnosti často své názory mění. Obecně směřují jejich útoky proti „konvenčním“ a podle nich překonaným pravidlům a hodnotám „západní“ civilizace. Odmítají dosavadní instituce, autority, morálku, vzdělanost. Naproti tomu požadují neomezovanou svobodu lidského individua a jeho vývoje již od okamžiku jeho narození (ne-li jeho početí). Odmítají mezinárodní „vměšování“ do vývoje jiných kultur, etnik, minorit, komunit. A slibují nám zato, že nastane zlatý věk, ve kterém budou všichni lidé šťastnější, svobodnější a bohatší všemi statky osobního blaha.

Kdyby s takovými názory přicházeli lidoví blouznivci, nebylo by to nic neobvyklého a nového. Hlasatelé podobných chiliastických vizí se objevovali od počátku známých dějin lidstva jako výraz touhy chudé a utlačované většiny, vymanit se z útlaku vládnoucí menšiny a vydobýt si právo na spokojenější život. Ale dnešní postmodernisté jsou profesní filosofové, kteří studovali historii lidstva a její filosofický výklad. A přesto, s takovou výbavou teoretických poznatků a praktických zkušeností, hlásají nerealistické a zcela utopické koncepce uspořádání lidské společnosti. Když Platon psal svojí utopickou Ústavu ideálního státu, měl k tomu o tři tisíce let starší a tudíž chudší teoretické i zkušenostní zdroje. Proto jeho názory nemůžeme odsuzovat nebo se jim vysmívat. Pokud však se dnešní vyškolení filosofové pouštějí do podobných, dnes  nepochopitelných konstrukcí, nelze pro to nalézt omluvu.

Dnešní postmodernisté jsou zarputilými kritiky osvícenství. To jsem již zmínil v reakci na Petříčkovu recensi Adornovy a  Horkheimerovy knihy. Vadí jim osvícenské povýšení rozumu na rozhodující sílu ve vývoji lidské společnosti.

A zároveň nás přesvědčují, že celý vesmír, a s ním i lidstvo, se neřídí žádným racionálním řádem, ale že vše je nepochopitelným chaosem, kterému lidstvo rozumem (pokud vlastně nějaký může vůbec mít) není schopno porozumět. Že lidská existence (nebo jenom individuální vědomí jedince) spočívá v trpné reflexi vnějších vlivů, které ji podmiňují. A tyto fatální vlivy jsou zpravidla pro lidské individuum nepříznivé, takže lidská existence je vlastně oním křesťanským slzavým údolím ( … a jedinou nadějí je posmrtné království nebeské!).

Projděme ještě některé postmodernistické názory a ukažme jejich zjevnou iracionalitu.

Požadavek neomezené individuální svobody

Chování člověka není řízeno vrozenou směsí jeho ctností a nectností, jak tvrdí idealisté. Člověk byl darwinistickým vývojem vybaven egoismem, který každému jedinci slouží k dosažení nejlepších podmínek jeho existence a reprodukce. V divošském stadiu vývoje to znamenalo vybavení pro bezohledný boj mezi jedinci a rodinami – smečkami. Vývoj později vedl k vyšší formě existence druhu homo sapiens, kterou bylo sdružování do větších celků – rodů a kmenů, kde se uplatňovaly výhody kolektivního opatřování potravy a ostatních životních potřeb, budování příbytků a obrany před nepřáteli. Takový život ve větších kolektivech ovšem vyžadoval uspořádání vztahů mezi jeho členy, zavedení a dodržování pravidel soužití. S pokrokem v technologiích a s početním růstem kolektivů se jejich organizovanost zvyšovala až do dnešního stavu. Civilizovaná, silně strukturovaná moderní společnost, nemůže efektivně existovat bez společenských, tj. státních, občanských a privátních institucí, jejichž fungování se řídí mnoha složitými pravidly, zákonnými a zvykovými. Je nevyhnutelné a také pochopitelné, že tato pravidle musí určovat a limitovat práva a formy chování všech jedinců tak, aby nevyvolávala mezi nimi střety. Proti porušování uznávaných pravidel musí společnost působit nejen preventivně výchovou a následně jen veřejným odsouzením, ale nakonec i represí státních institucí – policie, prokuratury, soudů a vězeňství.

Také škola a výchova jsou terčem kritiky postmodernistů. Dítěti a mládeži prý nemají být „vnucovány“ žádné schválené a konvenční principy společenského života nebo světový názor. Zejména ne ve státem řízeném a schváleném školském a výchovném systému. O vzdělání a výchově svých dětí by prý měli rozhodovat jen rodiče a i ti by měli sklony svých dětí usměrňovat a ovlivňovat co nejméně (měli by je nechat růst „jako dříví v lese“). Zvláště škodlivé je prý ovlivňování světového názoru, vnucování konvenční morálky, nucení k poslušnosti autorit a k práci. Postmodernisté nechtějí vidět, že následkem takových zásad je dnešní růst agresivity, intolerance, lenosti, narkomanie a dalších negativních návyků mladších generací.  Zde je třeba připomenout postmodernisty zatracované osvícenství, ale také všechna humanitní učení:od klasických řeckých filosofů až po moderní liberalismus A. Smitha, J.S. Milla, L. Misese, která bez výjimky za základ civilizovaného a bohatého života společnosti požadovala vzdělanost a morální výchovu všech občanů a mládeže především.

Narkomanie, sexuální nenormalita, hazard, hédonismus jsou bezprostředními důsledky postmoderního životního stylu. Můžeme připustit, že dospělý a zralý jedinec má právo, nakládat se svojí existencí svobodně. Ale pak musíme důsledně trvat na tom, že je za následky svého chování osobně a plně odpovědný. Že nesmí od majoritní společnosti očekávat žádnou zvláštní toleranci a pomoc v situaci, kterou si sám zavinil. Že společenské instituce u něho a proti němu budou uplatňovat stejná pravidla, jako u každého jiného občana. Že např. dospělým narkomanům nebudou poskytovat prostředky pro „bezpečnou“ narkomanii, nebudou je zdarma nákladně léčit, ani jim poskytovat zvláštní sociální péči. Podobně problematickou skupinou jsou homosexuálové obojího pohlaví. Pokud je jejich homosexualita prokazatelnou nemocí, je nutno k ním přistupovat jako k nemocným. Někdo může tvrdit, že nejde o nemoc, ale o svobodně zvolený způsob sexuálního života individua. Pak je třeba debatovat o definici nemoci obecně. Aby se živočišný druh zachoval, musí trvale plodit další zdravé generace.

Jedinci, kteří toho nejsou schopni, jsou nemocní a měli by se léčit. Jde-li o nemoc nevyléčitelnou, je nutno je považovat za částečné invalidy. Civilizovaná společnost se k ním musí chovat jako k takovým. Poskytnout jim lékařskou a sociální podporu, ale současně dělat  prevenci proti šíření této nemoci. Rozhodně nesmí srovnávat jejich párové svazky s institucemi manželství a rodiny a poskytovat jim podobnou sociální podporu.

Podobně jako s narkomany je nutno jednat s asociálními živly, které se vyhýbají práci a plnění občanských povinností a které si špatným stylem života trvale poškodily zdraví. Těm, kteří se dostali do vězení, nesmí být poskytováno přehnaně „humánní“ zacházení. Oni musí pocítit, že vězení není bezstarostnou dovolenou za peníze řádných občanů, ale že je nepříjemným trestem! Těmto živlům by civilizovaná společnost měla v nouzi poskytovat jen nejzákladnější humanitní pomoc: základní stravu, nejnutnější oděv a přístřeší a akutní zdravotní pomoc. Ale nic více!

Multikulturalismus byl donedávna jednou z idejí postmodernistů. Vycházela z faktu, že vyspělé, dříve kolonialistické, země (včetně Ruska a SSSR) nebyly nejsou a dosud mentálně schopné se zbavit protektorského přístupu k zemím kulturně odlišným a opožděným. Od dob portugalské a španělské conquisty,  přes dobývání světa Nizozemci, Angličany a Francouzi, až po imperialistické uchvacování a vykořisťování kolonií, „okrašlovaných“ šířením křesťanství, si kulturně vyspělejší svět osoboval právo nutit ovládnuté země a jejich obyvatelstvo, aby přistupovaly na jejich náboženskou víru a uspořádaly svojí společnost podle jejich vzoru. Historický vývoj však ukázal, že odlišné kultury se takovému nátlaku brání. Američan Huntington se domnívá, že tento střet musí vyústit do celosvětové války civilizací. Postmodernisté reagovali tím, že i na oblast mezinárodních vztahů chtěli plně aplikovat dogma o absolutní svobodě individua i na svobodu odlišných kultur. Odmítali jakékoli vměšování jedné kultury do způsobu života kultury jiné a začali hlásat princip mutikulturalismu. Princip je to zdánlivě správný, ale jako vše nikoli absolutně platný a ani vždy pro „ohrožovanou“ kulturu prospěšný. Jistě je třeba odsoudit misijní činnost křesťanských církví mezi divochy, pokud spočívala jen v jejich násilném pokřesťanštění a nikoli v  citlivém pozvedávání kvality jejich života.  Postmodernisté byli ale velmi brzy nuceni od svých utopických názorů ustoupit. Před skutečností, že v islámském světě a v postkoloniálních režimech Afriky se petrifikovaly feudální a náboženské tyranie nebo tribalistické vojenské diktatury, ve kterých se kulturní vzestupný vývoj buď zastavil, nebo se obrací zpět. Že jejich obyvatelstvo je vystaveno brutálnímu útlaku, duchovní a materiální bídě. Svět je však dnes tak malý a mnohonásobně provázaný, že rozvinuté země nemohou nečinně přihlížet k nehumánním formám života na divošské nebo středověké kulturní úrovni kdekoli na světě. Musí lidem v těchto zemím pomáhat, aby své vývojové zpoždění co nejrychleji překonaly. Ale také ve vlastním zájmu, protože jejich režimy jsou líhní domácího i mezinárodního terorismu, který přímo a vážně ohrožuje nejen vyspělé země, ale celý svět a jeho pozitivní vývoj. Většina civilizačně opožděných zemí ale není vývojově opožděná tak, aby nemohla využívat své přírodní a lidské zdroje a nejmodernější světové technologie. A zneužívat je k ohrožování a likvidaci svých vnitřních i vnějších protivníků. Proti takovému ohrožení se kulturně vyspělý svět musí rozhodně bránit. Proto vyspělé státy mají nejen morální právo, ale i povinnost, se do záležitostí takových zemí a kultur vměšovat. Prostředky především mírovými, ale i nezbytnými ozbrojenými silami a s rozhodnou sílou. Vždy však  jen s mandátem orgánů OSN nebo regionálních politických a obranných uskupení a při dodržení podmínek sebeobrany, pomoci a nezištnosti. Musí s takovými zeměmi jednat vždy jako a rovnoprávným a pěstovat s nimi hospodářské a kulturní styky a výměny. Současně s tím ale také prosazovat v mezinárodních vládních i nevládních organizacích takové mezinárodní právo a formy spolupráce, které budou podporovat celosvětové šíření liberálních a demokratických forem společenského života.

Úplné stažení vojenských sil vyspělých zemí ze zemí problémových zemí ale nesmí znamenat, že by vyspělý svět měl zcela rezignovat na solidární pomoc populaci těchto zemí. Ale je nutno hledat a realizovat takové postupy a formy pomoci, které nenásilným, ale účinným ekonomickým a mediálním působením a politickým vlivem, budou směrovat jejich vývoj k vyššímu uplatňování lidských práv. Demokratické země by proto měly ve větší míře poskytovat asyl uprchlíkům a co nejdříve jim umožnit dlouhodobý pobyt. Poskytovat jim přiměřený odborný výcvik a vzdělání (včetně osvojení jazyka) a pomoci jim nalézt zaměstnání, aby se mohli plně zařadit do domácí populace. Tyto výhody musí být podmíněny povinností imigrantů, plně respektovat kulturní zvyklosti a zákony hostitelské země. Hrubé a opakované porušování tohoto závazku by bylo důvodem k vyhostění. Státům, hrubě a hromadně porušujícím lidská práva, by vyspělé země a OSN neměly poskytovat žádnou pomoc (zejména ne vojenskou), kromě humanitární, ani v nich investovat nebo jim poskytovat půjčky. Neobchodovat s nimi. Měly by mediálními prostředky objektivně informovat svět i obyvatelstvo inkriminovaných zemí o situaci v nich a ve světě. Na úrovni mezivládních styků trvale vyzývat jejich vlády k dodržování lidských práv. A při trvalé neochotě zlepšovat dosavadní neuspokojivý stav, přistoupit k vyloučení takového státu z OSN a umožnit mu jen pozici pozorovatele.

Při dobré spolupráci v OSN a v mezinárodních organizacích demokratických zemí by tato politika by jistě vedla k pozitivnímu vývoji, byť i pozvolnému.

10. listopadu 2009

Nabídnuto Britským listům