Cizopasníci

V pátek 26. června 2009 vysílal program TV 1 pořad 13. komnata Svatopluka Karáska.

Pořad procházel životem tohoto disidenta a polistopadového politika. Od jeho kněžských a muzikantských začátků až po dnešek, kdy si na chlebíček opět vydělává kněžstvím  v českobratrské církvi evangelické.

Jak je v sérii 13-tých komnat obvyklé, hodně prostoru se věnovalo životním trablům a katastrofám aktérů. U Karáska to byla smrt jeho prvních dvou dětí – dvojčat, kterým se po narození nedostalo dostatečně rychlé lékařské pomoci v důsledku právě začaté invaze spřátelených armád v roce 1968 a v krátké době i smrt jeho první partnerky. Vinu za to přičítá Karásek komunistickému režimu, což mu bylo důvodem pro započetí vědomého odporu proti režimu. Ani trochu si nepřipouští, že úmrtí dětí mohlo být způsobeno zdravotními a genetickými dispozicemi jeho první družky, která krátce po porodu, a bez zavinění komunistickým režimem také zemřela. Bez dlouhého truchlení se Karásek žení a zplodí tři dcery.

Z jeho příběhu se útržkovitě dozvídáme, jakou prací se ve svém životě živil. Po ukončení bohoslovecké fakulty ejprve jako kněz ve Hvozdnici u Davle a potom v Novém Městě pod Smrkem. K tomu jako muzikant v různých kapelách. Za normalizace v létech 1972 až 1976 se uchýlil do klidu zapadlého hradu Houska jako kastelán, kam zval i své souputníky ze undergroundové skupiny Plastic People of the Universe a v tichém ústrani tam pořádali alkoholické jam-sessions. V roce 1976 s nimi byl odsouzen na osm měsíců do vězení. Ve 13. komnatě v záběrech z dnešního hradu Houska dnešní Plastici společně vpomínali. A z jejich undergrounďáckých projevů vyplývalo, že se i za normalizace protloukali muzicírováním za podstatného dopingu alkoholem a snad i tvrdšími drogami.

V roce 1977 se Karásek připojil k signatářům Charty 77 a směl se živit jen jako jako myč oken. Za normalizační akce Asanace v roce 1980 opuští ČSSR a uchyluje se s rodinou do švýcarského exilu, kde se opět živí jako protestantský kněz. Tam umírá také jeho druhá žena. Po listopadu 1989 se ihned vrací do vlastí a zapojuje do popřevratové politiky v okruhu Václava Havla. Také zase zpívá a přednáší o náboženství. Když mu v roce 1997 umírá žena,  znovu se romanticky zamiluje a žení a má další dvě dcery.

Po všech peripetiích polistopadového vývoje končí svojí politickou dráhu neúspěšnou kandidaturou do senátu za stranu Zelených. Musí se proto opět ohlédnou po nějakém občanském živobytí. A tak se vrací ke svému kněžskému povolání a stává se farářem v Praze u sv. Salvátora, kde rozdává věroučná moudra ovečkám své farnosti. A se svými přeživšími a stářím zmoudřelými kamarády z Plastic People občas vzpomíná u plných hrnců na „báječná léta pod psa“.

Asi jsem věnoval podrobnostem o Karáskovi příliš mnoho prostoru, ale uvedl jsem tím svůj pohled na obecnější problém. Problém lidí, kteří se považují za výjimečné, jakousi duchovní aristokracii, která si žije jen pro své uspokojení a necítí se být povinna, přinést na společný stůl nějaké k životu nezbytné živobytí (okna myli z donucení). A takovým přístupem k životu a k lidským povinnostem se ještě pyšní. A sobě podobnými z medií a „intelektuálských“ kruhů jsou za to velebeni jako výkvět společnosti. Biblické „V potu tváře chléb svůj dobývati budeš“ podle nich neplatí pro ně, ale jen pro plebs, fyzicky se lopotící za nuznou mzdu. Bohoslovci mu budou poskytovat pokryteckou duchovní útěchu, že lidský život je cestou slzavý údolím, ze kterého je jejich víra vykoupí a oni dojdou do království Kristova.

To se to samozvané „duchovní aristokracii“ žije! Jako když felkurát Katz říká v kapitole Švejk jde zaopatřovat: „To se nám to hoduje, když nám lidi půjčují peníze!“. Někdy peníze, někdy naivní lidskou důvěru.  

29. června 2009