Janota chce odřít potřebné!

Přechodného ministra Janotu jsem až do včerejška považoval za slušného profesionála, který chce pro národ udělat to nejlepší, co se v této úpadkové mezihře udělat dá. Ale včera se projevil jako profesní státní byrokrat, který odborně a perfektně provede to, co mu dovolí právě vládnoucí politická a ekonomická vrchnost.

Ano, v narůstání deficitů státního rozpočtu nelze pokračovat, na tom se shodují všichni zodpovědní odborníci. Avšak rozpočet má přítok a odtok a jeho saldo lze regulovat tam i onde. V příjmech nebo výdajích. Vladaři této buržoasní republičky, miliardáři, multimilionáři a jejich političtí sluhové a kumpáni, přece nebudou sahat do vlastních kapes, které si bohatě naplnili v době konjunktury, ale kterou nakonec svými čachry přivedli do dnešní krize. Manka z jejich hospodaření mají opět zaplatit ti nejpotřebnější, kteří ani v době konjunktury nebyli nijak přepláceni. Navíc byli využíváni jako zdroj dalších zisků z úvěrů, ke kterým je banky a velkoobchodníci rafinovanými marketingovými podfuky svedli.

Pan ministr Janota nehledá rovnováhu rozpočtu na jeho příjmové straně: zvyšováním zdanění nadprůměrných příjmu, zavedením daně z majetku nebo v nepřímém zdanění luxusní a nežádoucí spotřeby. Poslušný svých chlebodárců, volí cestu vladařů všech epoch. Cestu krácení mezd zaměstnanců a příjmů sociální vrstvy potřebných. Recept je jednoduchý: zmrazení nebo krácení mezd, příspěvků státu na zaručené zdravotnictví, snížení podpor rodinám s dětmi, snížení výdajů na vědu.

Od roku 1989 si u nás hrajeme na demokracii. Na republiku, která dává všem svým pracovitým občanům možnost prožívat důstojný život na úrovni 21. století. Ale skutečnost je stejná, jako za všech oligarchických vlád v lidské historii. Trvale narůstá egoismus a arogance bohatých a mocných, zatímco životní úroveň obecného lidu klesá, nejen relativně, ale často i absolutně.

Shodou okolností právě čtu knihu Z časů Ludvíka XIV. od Francoise Bluche. Ludvík byl veliký francouzský král, ale proválčil a prohýřil bohatství a národní síly Francie, kterou zanechal na pokraji státního bankrotu. Jeho styl vlády kopírovali všichni tehdejší boháči – vysoká církevní hierarchie a šlechta, přebujelá a zkorumpovaná státní byrokracie, finančníci a spekulanti. Zatím masa sedláků a prostého městského lidu trpěla dalšími novými daněmi a církevními poplatky, válečným drancováním, drahotou, epidemiemi a hladomory. A tato Ludvíkem XIV. počatá ekonomika a politický systém dospěl ještě v jeho století k výbuchu Velké francouzské revoluce 1789.

Kam a kdy dospěje tato naše demokracie?

3. května 2009