Filosofové, kam s osvícenstvím?

V minulých dnech přinesl tisk referáty o zajímavých knihách dvou zahraničních filosofů, právě u nás vydaných. O starší práci (německé, r.1944) od Theodora W. Adorna a Maxe Horkheimera Dialektika osvícenství  a o soudobé práci rakouského Konrada P. Liessmanna: Teorie nevzdělanosti. Obě knihy, každá z trochu jiného úhlu, kladou otázku významu osvícenství pro dnešní stav světa, jeho výklad a chápání.

Referát o Adornově knize napsal známý filosof Miroslav Petříček. Leitmotivem jeho referátu jsou Adornovy a také vlastní Petříčkovy úvahy o tom, jakými cestami se ubíral vývoj společnosti a filosofie od proklamace vůdčích myšlenek osvícenství. Od XVIII. století, přes kolonialismus a velké imperialistické války XIX. a XX.století, až po šílenou ideologii a praxi nacismu, završenou holocaustem. Oba kladou kruciální otázku: Jak myslet po Osvětimi?

Petříček nám vnucuje názor, že historický vývoj vlastně prokázal selhání hlavního principu osvícenství, kterým bylo povýšení rozumu na rozhodující sílu společenského vývoje. Budu doslova citovat odstavec z Petříkova referátu v HN z 28. srpna 2009:

Jak myslet po Osvětimi? Otázka není pouze rétorická: rubem osvícenského optimismu bylo zjevně přehlížení riskantních aspektů racionality, jež postupem  evropských dějin vyšly zřetelně najevo. Což ale znamená, že sama (historická, ale jiná není) skutečnost popřela všechny ty formy vědění, které předpokládají, že myšlení – například v podobě vědy – je reálné, protože předví­dající moc. Ukazuje se, že je to spíše reálná bezmoc, neboť by bylo cynické a frivolní tvrdit, že skutečnost dává nějaký rozumný smysl.

V dalším textu Petříček pak shodně s Adornem vyslovuje názor, že porozumět dnešnímu světu lze jen tak, že se v jeho skutečnosti nehledají stopy rozumu (který zřejmě nehraje rozhodující roli), ale že se pátrá po zkušenostech z prožitého lidského utrpení.

Posloužím další citací Petříčka:

Naše poznávání světa si musí být spíše vědomo toho, co mu uniká, než toho, co chápe; pravda nespočívá ve shodě s poznávaným, nýbrž ve vědomí neshody s ním.

Že Petříček právě tyto názory přijímá a sdílí, mne nijak nepřekvapuje. Protože on je z těch akademických filosofů, kteří za velikost a opravdovost filosofie a základní metodu práce filosofů považují bezbřehé „filosofování“. Velikou intelektuální hru s nepřebernou a pestrou sbírkou světonázorů, kategorií, pojmů, škol, směrů a proudů bádání o podstatě, smyslu a směřování světa, které vyspekulovali jejich předchůdci. Tomuto druhu filosofů konfrontace s reálným světem skutečně v plném rozletu jejich fantazie překáží. Protože praxe a zkušenost obvykle jejich vyspekulované konstrukce zpochybňují nebo zcela vyvrací.

Méně pochopitelný je pro mne přístup samotného Adorna, který ve svých pracích vždy vycházel z klasiků německé filosofie: osvícenského Kanta, Hegela, Marxe a původně vlastně byl německým marxistou. Teprve vítězné tažení Hitlerova nacionálního socialismu a jeho rasové ideologie otřáslo Adornovou důvěrou k osvícenské představě pokrokového vývoje světa a lidské společnosti pod vládou rozumu.

Jako Němec židovského původu, Adorno musel emigrovat do Anglie a později do USA a také se zvlášť senzitivně a těžce vyrovnávat s faktem holocaustu. Duševně deprimován, začal považovat účelové a pragmatické ideologie a z nich odvozované pozitivní „zákony“ (z nich nejzrůdnější rasové zákony norimberské) za produkty racionalismu.

To však je chybné a ke skutečnému racionalismu nespravedlivé. Účelový pragmatismus není plodem racionalismu, ale naopak plodem iracionality. Zůstaneme-li u nacismu víme, že byl tak iracionální a pro své hlasatele a realizátory tak zhoubný, že je v krátkosti přivedl do totální záhuby. Sám Hitler nebyl racionalista, ale mystik!.

Petříček ale uchvátaně spěje ještě dále a „vylévá s vodou z vaničky i dítě“! Generalizuje zkušenost s holocaustem a nepřípustně ji aplikuje na všechno myšlení, včetně vědy (cituji):  … skutečnost popřela (!!!) všechny  ty formy vědění, které předpokládají, že myšlení – například v podobě vědy – je reálné …

Pro mne Adorno jen znovu potvrzuje, že mnozí marxisté jsou obvykle v koncích se svým dialektickým materialismem, když se mají vyrovnávat s  problematikou (řečeno marxisticky) zpětného vlivu kulturní nadstavby na vývoj materiální základny. Když náš zvěčnělý filosof Machovec (který byl celoživotním nedogmatickým a nerežimním marxistou) psal svojí vynikající analýzu křesťanství: Ježíš pro moderního člověka, hledal etické imperativy a zdroje morálky mimo materiální svět. Přestože je možné, najít příčiny nevyhnutelné racionality vývoje živé přírody, a zvlášť světa lidí, v plném pochopení darwinismu a jeho principu přirozeného výběru. Podle něj přežívají a rozvíjí se jedinci a komunity s nejefektivnějším individuálním i společenským vybavením pro obhájení své existence a zajištění své rozšířené reprodukce. Proto se živý svět neustále vyvíjí k vyšší dokonalosti, výkonnosti a racionalitě. V civilizovaném stadiu vývoje druhu homo sapiens je rozhodující komparativní výhodou (nebo nevýhodou) konkrétních soutěžících lidských komunit jejich kulturní úroveň. Jejich efektivní ideologie, společenský systém,  morálka a úroveň věd a technologií. Morálka nikoli z božských výšin přikázaná, ale jako historický vzniklý souhrn návyků a pravidel, které vytvářejí nejpříznivější podmínky pro minimálně konfliktní a tudíž nejefektivnější rozvoj dané lidské komunity. S postupující globalizací a se stoupající četností a hloubkou interakcí mezi specifickými teritoriálními kulturami, se postupně vytváří jednotná světová morálka, v níž místní specifika pomalu zanikají.

Za veliký Adornův objev považuje Petříček povýšení eseje na základní metodu filosofické práce a vysvětluje jeho přednosti (cituji):

že se vzpírá sklonu „mít“ něco jakožto pevné, nepochybné, dané, u čehož lze spočinout – to je velmi zásadní přehodnocení tradičního evropského racionalismu. Filosofie má povinnost zachraňovat to, co se racionalizaci vzpírá: přivádět k řeči umlčované je požadavek mravní, dokonce základ mravnosti (zde Petříček chybně ztotožňuje racionalismus s mechanickým materialismem La Mettrieho).

Adorno nazval svojí ranou práci Dialektika osvícenství. Již jsem uvedl, že byl celoživotním (v USA nutně zamlčeným) marxistou. Pak ale to, co Petříček považuje za jeho objev eseje jako metody popření tradičního (já dodávám mechanického!) evropského  racionalismu, jsou principy materialistické dialektiky! Principem hegelovské a marxovské dialektiky je právě to, že nikdy nepovažuje dosažené poznání za konečné a absolutní. Vždy poukazuje na jeho relativitu místní, časovou i vztahovou. Tato dialektika říká, že svět je poznatelný, ale nikdy absolutně a definitivně. Ale také to, že svět je objektivně reálný a že jeho poznávání a poznání lidským rozumem je jeho relativně pravdivým obrazem (odrazem) v našem individuálním i kolektivním vědomí.

Na závěr mých výhrad k Petříčkově stati mohu absolutně souhlasit jen s jedním z jeho tvrzení! Totiž, že (cituji): ... filosofie může vedle mnoha jiných funkcí plnit  nepochybně s úspěchem i funkci ohlupování. A to Petříček svojí statí právě udělal.

O Liessmannově knize referoval Zdenko Pavelka pod titulkem Kde žijeme? V antiosvícenství a neofeudalismu!  Pavelkovy a Liesmannovy názory zde nebudu rozebírat, protože se zastávají osvícenského racionalismu a já s nimi plně souhlasím. Proto všem čtenářům Liessmannovu knihu vřele doporučuji (vydala ACADEMIA 2008).

7. září 2009

Nabídnuto HN a blog.idnes