Tržní ekonomika v duchu Smithovy Teorie mravních citů

Naši kovaní pravičáci a neoliberálové (jak akademičtí teoretici, tak konjunkturální tlučhubové) se ohánějí klasikem osvícenského liberalismu Adamem Smithem a jeho (údajným) pojmem „neviditelné ruky trhu“. Ale jejich argumentace prozrazuje, že Smitha nikdy nečetli a proto ho ani nemohli pochopit. Třeba právě autentický Smithův pojem „neviditelné ruky“ si svévolně doplnili na „neviditelnou ruku trhu“, což on nikdy nevyslovil a neviditelnou ruku chápal ve všeobecném smyslu chodu dějin.

Svědčí to o jejich nevědomosti a lenosti. Péčí pražského Liberálního institutu vyšly v minulých létech v češtině obě Smithovy fundamentální teoretické práce. Dříve Pojednání o podstatě a původu bohatství národů a později i Teorie mravních citů. Takže při skutečném zájmu a přiměřené píli, mohli tyto práce skutečně prostudovat.

Popuzen jejich ignorancí, vypůjčil jsem si v knihovně ČAV Teorii mravních citů, kterou jsem dosud také nečetl, abych si sám doplnil vzdělání. A byl jsem překvapen, že knihu, vydanou již v roce 2005, jsem si zde vypůjčil zjevně jako první. Knihu opatřili předmluvou naši okázalí neoliberálové: Jiří Schwarz a Ján Pavlík a připojili i text Odkaz Adama Smitha v jazyku dneška z  pera F.A.Hayeka z  r. 1978. Pozoruhodné je, že obě tyto předmluvy, ač se neodvažují zpochybnit Smitha jako velikána ekonomického liberalismu a laissez faire, se snaží upozornit čtenáře, aby ho dnes nebrali doslova, že se také v něčem mýlil. Hayek hlavně zdůrazňuje, že Smith názor, že společenský život nelze reglementovat, nevyslovil  kategoricky, ale jen tak, že je dobré, ponechávat mu co nejvolnější průchod (laissez faire). A také je příznačné, že je právě citován Hayek a nikoli jeho učitel a zakladatel novodobého liberalismu Ludwig Mises. Důvod je zřejmý. Některé vývody obou zakladatelů liberalismu, osvícenského i moderního, nejsou pro dnešek dost neoliberální a tak jsou zlehčovány, nebo ještě raději zamlčovány. Připomíná mi to „teoretiky“ reálného socialismu Bilaka nebo Fojtíka kteří, když se jim nehodila Gorbačovova perestrojka, také říkali, že nemusíme od sovětských soudruhů přejímat nekriticky vše. Přes uvedené výhrady však komentátoři uznávají, že v Bohatství národů (v r. 1776) Smith mlčky předpokládal, že „neviditelná ruka“ a zásady laissez faire mohou vést k nejefektivnější společnosti pouze za předpokladu dodržování mravních principů. Sám Smith, když si uvědomil, že takto obecně nebyl pochopen, považoval za nutné Teorii mravních citů (z roku 1759) doplnit a vydat znovu. Hayek též přiznává, že Smith nikdy neglorifikoval bezohledný egoismus a že nikde nepíše, jak vysoká má být „odměna“ podnikatelů a jak s ní mají nakládat. Jen říká, že jejich odměna by měla mít takovou hodnotu, jakou připisují jejich službám ti, kteří je užívají.

Nyní obraťme znovu pozornost na samu Teorii mravních citů.

Je to dílo obsáhlé a odpovídající postavení jeho autora v době vzniku. Byla to doba osvícenství a Smith byl profesorem morální filosofie na universitě v Glasglow. V jeho postavení se slušelo, aby v knize pojednal téma zevrubně a v souvislosti s celým historickým vývojem evropské mravní filosofie a s bohatou citací svých předchůdců. Je tedy přirozené, že jeho teorie vychází z antiky a z křesťanství a je jejich transformaci do názorů osvícenských. Proto je jeho výklad osvícensky idealistický, založený na vrozených vlastnostech člověka, na jeho sympatiích a emocích a na jeho rozumu.

Realita světa je však diametrálně jiná, nikoli idealisticky empatická, ale pragmaticky egoistická. A proto nemůže splňovat Smithem vysněnou podmínku mravnosti, nutnou pro efektivního fungování „neviditelné ruky“ ve světě laissez faire. Reálná etika a mravnost jsou v skutečnosti založeny na zcela jiných základech, než jaké si vysnil Adam Smith a s ním spříznění idealističtí filosofové.

Již Smithův současník H.T.Buckle, který považoval Bohatství národů za: „ … pravděpodobně nejvýznamnější knihu, jaká byla kdy napsána v lidských dějinách“, vyjádřil své pochybnosti o Smithově Teorii mravních citech a Bohatství národů, když napsal:

„Abychom porozuměli filosofii tohoto zdaleka největšího ze všech skotských myslitelů, musíme vzít obě díla dohromady a považovat je za jedno. Jsou totiž ve skutečnosti dvěma oddíly jednoho předmětu“. „V Mravních citech zkoumá sympatetickou část naší přiroze­nosti; v Bohatství národů zkoumá její část sobeckou. A jelikož my všichni jsme jak sympatetičtí, tak sobečtí … a jelikož tato klasifikace je primárním a vyčerpáva­jícím rozčleněním našich motivů k jednání, je evidentní, že pokud by byl Adam Smith dokonale naplnil svůj velkolepý projekt, byl by pozvedl svá studia lidské přirozenosti do podoby vědy… Již krátký pohled na tato dvě jeho díla prokáže existenci tohoto fundamentálního rozdílu a umožní nám pochopit, že každé z nich je doplňkem toho druhého. Takže abychom pochopili každé z nich, je nutné studovat je obě.“

Buckle upozorňuje čtenáře, že Smith se snaží takto podepřít svá tvrzení a zdůvodnit, proč musel napsat dvě nekonzistentní díla o lidské přirozenosti. Dále Buckle říká, že Smithovou metodou byla „zvláštní forma dedukce“, spočívající ve vyvozová­ní závěrů z premis, při nichž byla záměrně vypuštěna část relevantních výchozích dat, a považuje tuto metodu za nevědeckou.

Reálná, obecně vnímaná a praktikovaná morálka je souborem příkazů, zákazů a pravidel pro chování jedinců a skupin lidí (živočišného rodu homo sapiens sapiens), které mají harmonizovat koexistenci členů lidské společnosti, minimalizovat konflikty mezi nimi a optimalizovat podmínky pro zachování a všeobecný rozvoj lidského rodu v místním i planetárním rozměru.

(Čti můj esej: Příspěvek k zoologii člověka na mých webových stránkách trinkewitz.cz).

To je (můj) výklad tohoto pojmu, který zcela jistě ihned vyvolá nemalé množství námitek a otázek. Proto je třeba podat řadu doplňujících vysvětlení.

Morálka nikdy nebyla, není a nikdy nebude konečným souborem pravidel jednou pro vždy daných, ani souborem univerzálně platným pro jakékoli společenství lidí v času i prostoru.

Pojetí etiky a soubor morálních pravidel se neustále (i když velmi pozvolna) mění a liší se u různých lidských komunit podle místní kultury i podle historického času. Dokonce ani v určité komunitě, v určitém prostoru a času není jejich obsah přesně kodifikován. Pro každý „časoprostorový bod“ jsou vždy definována nějakou obecně uznávanou morální autoritou (individuální nebo skupinovou). V historickém vývoji, na počátku organizované lidské společnosti to byli šamani a stařešinové rodu či kmene, v židovském starověku to byli různíní proroci. V jiných teritoriích a dobách lze namátkou jmenovat apoštola Pavla, Budhu, Konfucia, Mohameda, Tomáše Aquinského, Husa, Luthera, Marxe, Gandhiho nebo Mao Ce Tunga. Morální normy jsou hlásány kněžími uznávaných náboženství a sekt nebo laickými moralisty – filosofy, literáty a jinými intelektuály. A jsou doplňovány o konvence, živelně přijímané v konkrétní lidské komunitě. Je známým faktem, že oddělené lidské komunity mají více či méně odlišný etický názor. A také to, i místně a kulturně určitá komunita mění svůj etický názor v času, v závislosti na vývojových změnách společenského života.

Ačkoli jsou různé lidské komunity v jednotlivých aspektech odlišné, jsou to přesto vždy komunity stejného živočišného rodu, který má rozhodující vlastnosti a schopnosti společné. Je to zejména společenský život v rodinách a rodech, schopnost a využívání značně dokonalé komunikace, racionální myšlení a cílevědomá práce. Proto jsou ta nejzákladnější etická pravidla, jako pravidla efektivní koexistence lidí, ve všech komunitách a kulturách shodná:

NEZABIJEŠ! Především člena své rodiny, svého rodu, ale často zbytečně ani cizince nebo dřívějšího nepřítele. NEPOKRADEŠ!  Nedopustíš se INCESTU! Na základě neuvědomělého poznání, že je geneticky škodlivý.  NELŽI!  Dodržuj slovo. OCHRAŇUJ SLABÉ! Členy svého rodu; zejména ženy a dětí; jako podmínku zachování rodu.

ETIKA nemá původ v nějaké božské vůli a příkazu, ani není nadčasová a jednou pro vždy daná, ale je intuitivně poznanou podmínkou harmonických vztahů ve společenství lidí, zajišťujících optimální průběh reprodukce a zdokonalování živočišného rodu homo sapiens sapiens. Je to Misesův spontánní řád lidských činností. (Ludwig Mises – Liberalismus – 1924).

Je pochopitelné, že takto racionálně si pojem a potřebu etiky většina lidské populace neuvědomuje. Většina lidí pro to dosud nemá a ještě dlouho nebude mít podmínky. Čím méně obecně a racionálně jsou lidé vzdělaní, tím více potřebují náboženské zdůvodnění nutnosti mravného chování. Proto je ještě dnes často účelné, podporovat působení církví, které pravidla lidského jednání prezentují racionálně nevzdělanému lidu jako vůli boží.

Jinak je tomu u lidí, kterým se dostalo plného a racionálního vzdělání. Vzdělanci, intelektuálové všeho druhu, vůdcové političtí i ekonomičtí, nemají důvod setrvávat na iracionálních iluzích, ale měli by myslet a jednat racionálně, což znamená i eticky.

S takovým názorem však nesouhlasí krajní liberálové, libertini (de Sade) nebo amoralisté (Nietzsche), kteří považují etiku za slabost a mesiášské blouznění idealistů. A hlásají ničím neomezenou svobodu individua, které musí jít bezohledně jen za svým prospěchem ve smyslu jimi špatně interpretovaného „sociálního“ darwinismus. Odmítají omezování „posvátné“ svobody jedince jakýmikoli vynucovanými limitami chování, které často ztotožňují s konzervativními a religiózními názorovými východisky a postoji. To je názor evidentně zjednodušený a povrchní. Nevyřešeným problémem liberálního názoru je stanovení hranice individuální svobody různých jedinců, když se jejich zájmy střetávají.  Obvykle se přijímá názor, že svoboda jedince končí tam, kde by porušila svobodu jedinců ostatních. To odpovídá i křesťanskému pojetí: „Nečiň jinému to, co nechceš, aby on činil tobě“! Ve skutečnosti je bezohledně individualistické a egoistické chování škodlivé a neefektivní jak pro společnost, tak i pro bezohledně jednajícího jedince. Společnost (pojem, který neoliberálové neuznávají) a ostatní individua se proti němu musí bránit. Tím dochází ke ztrátám ničením hodnot a zbytečnými „transakčními“ náklady hospodářského a společenského procesu (policie, ochrana majetku a života, pojištění, soudy, bankroty, demoralizace společnosti, rozpad rodin, drogy, stávky, nepokoje, války).

Racionální etika by neměla nahrávat výtkám liberálů tím, že bude vyhlašovat dogmatické zákazy a příkazy, vyspekulované a motivované vírou nebo ideologií, ale pouze takové, které mají racionální zdůvodnění. Racionálně uvažující vůdčí osobnosti společnosti musí dospět k požadavku etického jednání ve všech rovinách společenského života právě pro to, že zaručuje nejvyšší celkovou efektivnost společenských procesů v globálním rozměru. Proto je etika, zahrnující společenský smír a solidaritu, rovnost ras, národů a kultur a šetrnost ke globálnímu životnímu prostředí, kategorickým požadavkem, o jehož prosazení stojí za to trvale a neúnavně usilovat až do úspěšného cíle.

Na rozdíl od Adama Smitha, a s ním spřízněných morálních idealistů, lze najít a pojmenovat zcela objektivní zdroj etiky a mravních principů. Je jím zobecněný darwinismu, jako vědecká metoda výkladu vývoje živé přírody, včetně zkoumání a pochopení společenského chování člověka a lidské společnosti až po dnešní dobu

Základem darwinismu je zákon o vývoji druhů přirozeným výběrem. Ten dnešní molekulární biologie a molekulární genetika plně potvrzují a dále rozvíjejí.

Historie dokazuje, že ve vývoji druhu homo sapiens, v historické fázi jeho uvědomělého společenského života, je rozhodující komparativní výhodou konkrétní lidské komunity v ní  vládnoucí ideologie!

Potřeba regulace společenského života vedla ke vzniku náboženství a státu. Lidská společnost se vyvíjí ve formě ohraničených komunit, v nichž vždy panuje určitý společenský řád, který určuje vztahy mezi jejich příslušníky. Nerovnost mezi nimi tu není překážkou, ale naopak podmínkou optimálního rozvoje komunity. Přiměřená míra nerovnosti je pro přežívání komunity nutná a pozitivní, protože v ní zabezpečuje selektivní a tím i optimální reprodukci. Zároveň však platí, že nerovnost nesmí překročit mez, za kterou by již reprodukce nebyla optimální, a docházelo by k ohrožení budoucí existence komunity. Pozitivně se může vyvíjet jen taková komunita, ve které společenské vztahy a ideologie zabezpečují její optimální rozvoj jako celku (dostatek životních potřeb, zdraví, početní růst, vojenskou sílu). Při špatné ideologii a formě vlády je vývoj negativní a komunita slábne a upadá.  Pro člověka jako zoon politikon – zvířete společenského, je významnou komparativní výhodou využívání synergií, plynoucích ze společenského života a ze vzájemné podpory jedinců v kolektivu. Intenzita a efektivnost této podpory je závislá na kvalitě společenských vztahů v kolektivu. Je přirozené, že každý příslušník kolektivu chce získat maximum dosažitelných výhod především pro sebe. (To souhlasí se Smithovým egoismem individua). To je v něm vypěstováno a dědičně zakódováno Darwinovým zákonem přirozeného výběru. Každý jedinec je dítětem svých rodičů (a potomkem generací prarodičů), kteří ho mohli úspěšně zplodit a vychovat jen proto, že si vždy zajišťovali pro sebe (ego) nejlepší životní podmínky (příklady: dominantní samci ve stádech zahánějí samce slabší a sami oplodňují všechny samice; u dravců se samci nasytí z úlovku nejdříve a nejslabší mláďata často hladoví. To je tvrdý zákon přirozeného výběru: přežívání silných a vymírání slabých).

Úspěšnost lidského kolektivu závisí na efektivitě souhry jeho příslušníků při společných aktivitách. Nutná a účinná je dělba činností podle fyzických i mentálních sil, podle stáří a pohlaví jednotlivých členů. Proto se postupně vytvářejí a zpřesňují pravidla jejich soužití a vzájemných vztahů. Normy užitečného a neužitečného, dovoleného a nedovoleného či zakázaného (tabu) chování. Tato pravidla se mezi jedinci šíří příkladem i verbálně a tak živelně vznikají normy společenského chování jako základ morálky (přirozený řád podle Misese). I na takto předávané a děděné zvyky a vlastnosti se vztahuje Darwinův zákon přirozeného výběru Kolektivy s nejlepším využíváním synergických výhod společenského života nejlépe vzdorují hrozbám okolního prostředí a nejefektivněji využívají jeho zdroje. To jim zajišťuje úspěšnou existenci a nejlepší podmínky pro rozvoj, reprodukci a růst. Přirozeným výběrem tak dochází k šíření populace s nejlepší formou společenského života. Ukazuje se, že Darwinův zákon vývoje druhů přirozeným výběrem je obecným zákonem, který se trvale uplatňuje i v současnosti, byť si to většina populace, včetně vědců a politiků, neuvědomuje.

Fridrich A. Hayek o tom píše ve své knize Osudná domýšlivost. Uznává současnost dědičnosti genetické a kulturní (tradice). Tvrdí, že máme dvě morálky: mikro (v rodině a rodu: altruismus, solidarita) a makro (vůči všem ostatním: egoismus). Připouští, že spontánně vznikající morální pravidla mohou být i škodlivá. Že myšlení není strůjcem, ale produktem – hle čirý marxismus!

Evoluce podle něho postupuje v čase – instinkt (geneticky) > zvyk (nápodobou) > rozum (abstrakce).

Také říká, že mechanismus kulturní evoluce není darwinovský. Říká, že je lamarckovský, nikoli genetický. To je zřejmě zúžené chápání darwinismu a nelze s ním souhlasit. Hayek měl říci, že kulturní hodnoty se nepřenášejí geneticky, což je pravda. Ale i v mezigenerační dědičnosti kulturní se uplatňuje darwinistický přirozený výběr.

Komunity s lepšími kulturními  tradicemi mají komparativní výhody, díky nímž se reprodukují efektivněji než komunity ostatní.

A nyní zpět k mravní podmínce fungování laissez faire.

Cílem (seriózního) podnikání je vytvoření přidané hodnoty a její rozdělení mezi účastníky produkčního procesu (stake holders). Je přirozené, že každý účastník se egoisticky snaží maximalizovat podíl svůj, svůj zisk. Musí však při tom zachovávat „dobré mravy“ (viz Občanský zákoník č.40/1964 Sb., § 39), nikoli svůj zisk bezohledně a krátkodobě maximalizovat. V opačném případě musí počítat s tím, že narazí na obrannou reakci ostatních účastníků – konkurentů, případně na zásah státní moci. Největšího zisku lze dosáhnou cestou nezákonnou (celní a daňové úniky, nerovnoprávné smluvní vztahy, korupce, klamné informace, lstivé jednání, podvod, krádež, špionáž, vražda). Proto musí vždy zvažovat stupeň rizika neúspěchu a svou ochotu konkrétní riziko podstoupit.

Jestliže v podnikání panují poměry, kdy se účastníci chovají bezohledně (neeticky), způsobuje to vysokou nejistotu úspěšnosti a zvyšuje to transakční náklady. Obchodní vztahy se navazují s velikými obtížemi, těžko se rozvíjejí podnikatelské záměry. Proto mnohem efektivnější je stav, ve kterém vedle dobrých zákonů a jejich rychlé vykonatelnosti, platí a fungují pravidla podnikatelské etiky. Racionálně je zcela nezbytné definovat etický kodex podnikání a jeho všeobecné dodržování důsledně prosazovat a nedodržování rychle a tvrdě postihovat. Toho, kdo se bude hrubě a opakovaně proti etice podnikání prohřešovat, by ostatní podnikatelé měli ostrakizovat a zcela vytěsnit z okruhu slušných podnikatelů. Nikoli státní exekutivou, ale veřejným míněním, lidmi, kteří s ním nebudou jednat, ani obchodovat. Takový požadavek se může někomu zdát idealistickým. V tom, že spoléhá na dobré vlastnosti (sympatii, ctnosti) lidí, vedených dnes k zaslepenému egoismu. Jsem však toho názoru, že právě pragmaticky a racionálně uvažující seriózní podnikatelé a manažeři, mající především zájem na dlouhodobé výkonnosti a prosperitě svých podniků, by měli mít prvořadý zájem na věrohodném, eticky silném a stabilním prostředí, ekonomickém i politickém. Požadavek etičnosti platí i uvnitř podniků.  Aby podnik mohl navenek vystupovat a působit eticky věrohodně jako celek, musí vytvořit etické prostředí i uvnitř. Znamená to obecně dodržování pravidel poctívé corporate governance a vytváření činorodé a etické podnikové kultury. Dobře vedený podnik by měl uspokojovat nejen své vlastníky, ale všechny účastníky jeho podnikání, jeho stake holders, což jsou jeho obchodní partneři, zákazníci, zaměstnanci, obyvatelé, místní správa a občanské iniciativy v regionu podniku.

22. února 2010