Šetřit či nešetřit, toť otázka!

Kapitalismus USA a EU (ale i Číny a Japonska) už druhým rokem vězí v historicky nevídané hospodářské recesi. Zažívá hluboké poklesy HDP a nebývalý růst nezaměstnanosti ve všech profesích. Vůdčí politici a jejich ekonomičtí poradci usilovně vymýšlejí strategie, soubory opatření a nové zákony, které by měly krizový stav světové ekonomiky vyřešit.

Jejich prvními velkými kroky bylo „napumpování“ obrovských peněžních částek do krachujících bank a dotování celých průmyslových odvětví. K těmto rozpočtovým výdajům se dále trvale přičítají zvýšené sociální dávky pro rostoucí počty nezaměstnaných a insolventních dlužníků. To vše na účet již vyčerpaných státních rozpočtů, které se musí stále více zadlužovat u bank, na úkor svých budoucích rozpočtových příjmů, na dlouhou řadu let dopředu. Řada členských zemí EU stojí na pokraji státních bankrotů a nemůže již získat další úvěry od bank. Obyvatelé, vědomi si ohrožení pokračujícím růstem masové nezaměstnanosti a možným zhroucením sociálního a penzijního systému, omezují zbytný konzum a začínají výrazně šetřit pro očekávané horší časy. Nastala doba zkoušky pro ekonomické teoretiky, politiky a manažery světa velkých financí. Zkouška pravdy konzervativně-liberálních teorií, které dosud vládnou ve světové ekonomice a politice. Pohleďme, jak protichůdné recepty vycházejí z úst a per jejich jednotlivých hlasatelů.

Jedni říkají, že je nutno rozhýbat spotřebu. Jak podnikovou, obnovením růstu investic, tak i obyvatelstva zvýšením poptávky. Pro obojí se však nedostává peněz. Banky váhají poskytovat úvěry živořícím podnikům a také se jim nevracejí peníze ze splátek úvěrů pro obyvatelstvo, u něhož závratně vzrostl počet exekucí. Pomoci by mohlo i zvýšení veřejných výdajů do strukturálních investic s multiplikativním vlivem na zavádění nových technologií, přinášejících růst HDP. Vyžadovalo by to však ještě vyšší zadlužení státních rozpočtů.

Druzí říkají, že je především nutno zpomalit a absolutně snížit zadlužení státu. Především snížením jeho výdajů na sociální politiku a na státní správu, ale také na podporu vědy a kultury a na veřejné investice. Což jsou doporučení zcela protichůdná doporučením na zvyšování celkové spotřeby.

Všichni dohromady však tvrdošíjně lpí na nezpochybnitelném konzervativně-liberálním dogmatu, že jedinou podmínkou stability kapitalistické ekonomiky je nepřetržitý růst společenského produktu – HDP.  Jen se nemohou dohodnout, jak toho docílit a trvale udržet.

Použijme příkladů z českého ekonomického tisku, jmenovitě z Hospodářských novin.

Předseda představenstva a generální ředitel největší české banky ČSOB, pan Ing. Pavel Kavánek poskytl HN rozhovor, kde nezapřel své fundamentální bankéřské ledví. O co vlastně bankám jde? Jejich majitelům – akcionářům jde o pravidelnou a co nejvyšší dividendu (v USA kvartální, v Česku roční). Pro ni jsou rozhodnuti obětovat všechno a všechny ostatní. Proto si najímají a odměňují vysokými bonusy takové manažery jako je pan Kavánek, kteří jim nejvyšší dividendu vytvoří. A právě tato bankéřská hamižnost byla příčinou dnešní světové ekonomické krize. Banky shromažďují „úspory“ kapitalistů i zaměstnanců, ale nemohou je nechat mrtvě ležet ve svých trezorech a ve svém účetnictví. Musí je disponovat dále do úvěrů, za které vybírají nemalý úrok a který tvoří jejich hlavní příjem a zisk. A když zájem podniků o úvěry nebyl schopen vyčerpat jejich depozita, roztočili manažeři amerických bank obrovský kolotoč úvěrů pro obyvatelstvo, hypotečních i spotřebních, v míře, která zdaleka překračovala přiměřenost jejich kapitálových rezerv. A aby banky maximálně podpořily zájem, přestaly vyžadovat záruky a zástavy a spoléhaly se jen na momentální příjmovou situaci svých klientů. Když se začaly splátky úvěrů zadrhávat, banky začaly trpět nedostatkem likvidních (tj. pohotových) peněz a musely si je „vytvářet“ prodejem nových rafinovaných bankovních produktů, tzv. derivátů a když to ještě nestačilo, tak derivátů derivátů v několika dalších krocích. A tak to pokračovalo „až se ucho utrhlo“ a největší americké banky se začaly řetězově hroutit. Těmto bankovním rejdům chtějí nyní zabránit USA i EU zlepšením a doplněním národního a mezinárodního dozoru nad finančními trhy. A také tím, že by si státní půjčky přestaly brát od soukromých bank, ale vydávaly by své dluhopisy prostřednictvím centrálních bank. Ale pan Kavánek vlády i nás poučuje, že to je cesta špatná, protože dnešní globální ekonomika vyžaduje i modernizaci finančního trhu a jeho produktů a že se vlastně banky nedopustily žádných chyb ani špatností, které jsou vydávány za příčiny dnešní krize. Že se vlastně prezidenti a premiéři USA a EU nemají do finančního trhu plést a ponechat vše samoupravujícímu působení tržních mechanismů.

ERGO: Šetření je cestou do pekel, musí se co nejvíce utrácet, brát si bezhlavě co nejvíce úvěrů a dávat bankám vydělávat!

Pan Nečas, místopředseda ODS a bývalý ministr sociálních věcí Topolánkovy vlády to vidí opačně. Podle něho je třeba šetřit, kde se dá. Hlavně na chudině a na námezdně pracujících. Lid nemá moc utrácet, ale platit si soukromně zdravotní a penzijní pojištění, střádat a dávat úspory do spořitelny. Spoření občanů má být státem podporováno, zejména daňově. To znamená, že Nečas chce snížit spotřebu domácností, která tvoří významný podíl HDP a také přináší do státního rozpočtu daň z přidané hodnoty. Té DPH, která je zase významnou částí daňových příjmů státu. Že tím zkomplikuje situaci bankéřům (viz Kavánek) mu nedochází. V bankách se jim budou úspory hromadit a co ony s nimi? Musí je, chtě–nechtě, zase rozpůjčovat za každou cenu. Přece musí jejich akcionářům vydělávat na dividendu.

Není to zajímavé? Dva experti ze stejné pravicové konzervativně-liberální líhně (nebo dokonce strany?) a ordinují tak protichůdné recepty! Byl bych moc rád, kdyby mi to oba vysvětlili.

18. ledna 2010