Návrat k poctivému podnikání?

Korupční skandály ve veřejném i v privátním sektoru postupně zachvacují společenský život v celém světě. Rozrůstají se jak co do počtu, tak i do finančního rozsahu jednotlivých případů. Občané všech zemí, jako koneční nakupující a jako daňoví poplatníci, kteří toto trpěné rozkrádání musí nakonec zaplatit, jsou stále více pobouřeni nestoudnou hrabivostí a nemorálností korupčního podnikání a požadují od „svých“ politiků nápravu. Ti ji na všech stranách slibují, zvlášť před volbami. Slibují, že zlepšenými zákony a jejích razantním prosazováním korupci potlačí. Ve skutečnosti nedělají nic, protože korupce je nejbohatším zdrojem příjmů politiků a jejich politických stran. Proto uzavírají tajné svazky s nejbohatšími a bohatými podnikateli a s jejich tajnými kartely, praktikují politiku podle jejich lobbingu a „usměrňují“ výkon státní správy podle jejich zájmů.

To platí v celém světě, ale naše ČR zaujímá ve světě jedno z předních míst v korupčnosti společenského života. Nyní, před volbami do sněmovny, předstírají všichni politici a jim věrní úředníci zvýšenou snahu s korupcí bojovat. Jedním z „vynálezů“ protikorupčních opatření je návrh na zrušení listinných akcií na majitele. V Hospodářských novinách z 25. února 2010 byl publikován názor Luboše Smrčka z VŠE – Obrana anonymních akcií, že tento krok v žádném případě korupci nevyřeší.

Jak se po česku říká, „jádro pudla“ je jinde. Tkví hluboko v minulosti začátku 90. let minulého století, kdy Klausovi „budovatelé českého kapitalismu“ tvořili jeho zákony a velmi „liberálně“, při zhasnutém světle“ pana Tomáše Ježka, je praktikovali. Neblahé důsledky toho přetrvávají až do dnešních časů. Český obchodní zákoník, a podle něho fungující obchodní společnosti, a trestní zákoník a jejich vágní výklad a uplatňování soudy, rozhodujícím podílem umožňují praktikovat lupičské a nemorální formy podnikání v Česku.

Konkrétně není dostatečně vymáhána a trestně postihována správa cizího majetku. Funkcionáři správních orgánů obchodních společností nejsou činěni osobně odpovědnými za plnění svých povinností, ani za škody, které na svěřeném majetku způsobují. A musí jim být orgány trestního řízení vždy dokázán úmysl poškozenému subjektu škodit. Naše nejvyšší „morální“ autorita, dnešní president republiky Václav Klaus odjakživa hlásá, že „podnikání se nesmí kriminalizovat“. Tito funkcionáři by měli být osobně majetkově i trestně odpovědni nejen za škodu na svěřeném majetku způsobenou úmyslně, ale i za škodu způsobenou nekompetentností a nedbalostí! Vždyť právě zato jsou již dnes „královsky“ odměňování a mají možnost se proti svým rizikům pojistit. Velkým nedostatkem a chybou našeho Obchodního zákoníku je zvlášť podcenění významu Dozorčí rady. Od počátku je její funkce degradována na jakousi kontrolní a revizní komisi a do dozorčích rad jsou dosazování různí nekompetentní vysloužilí politici nebo manažeři „za celoživotní zásluhy“, kteří z vděčnosti a za slušnou odměnu poslušně plní pokyny svých protektorů. V poslední platné verzi zákona dokonce vypadl paragraf, který říkal, že postavení členů odpovídá ustanovením Smlouvy mandátní. Společnost pak bez dohledu impotentní dozorčí rady zcela ovládá výkonný management představenstva. Také je podceňován význam a obsah manažerských smluv mezi společností a členy managementu a dozorčích rad, které by měly občanskoprávně vymezovat práva a povinnosti smluvních stran a odpovědnost za způsobené škody.

Pan Luboš Smrčka ve svém článku argumentuje tím, že ke korupci dochází i ze strany renomovaných společností s transparentní vlastnickou strukturou a poukazuje na aféry americké společnosti ENRON. Ale i v USA, všechny velké skandály a všechna podnikatelská selhání byla umožněna tam, kde výkonný management (Executive Officers) se vymkl kontrole „dozorčí rady“ – Board of Directors, kterou mají tvořit zástupci hlavních akcionářů a renomované nezávislé osoby.

Z výkonného managementu může být členem jen „president společnosti“ (CEO – Chief Executive Officer) a nanejvýš ještě jeden výkonný ředitel Senior Executive Officer – SEO.

(V německé praxi je dozorčí rada – Aufsichtsrat, ze zákona tvořena z jedné třetiny zástupci zaměstnanců).

Dále není možno souhlasit se srovnáváním akcií na majitele s bankovkami. Vývoj dnes i u peněžních plateb směřuje stále rychleji k bezhotovostním operacím a pohyb peněz se uskutečňuje pohyby na účtech. To přispívá k transparentnosti všech finančních operací a toků a povinné zaknihování akcií by tento trend podpořilo.

K jednání proti dobrým mravům (i našimi zákony používaný pojem) a popírání smyslu akciové společnosti přispívá u nás i nedostatečná ochrana minoritních akcionářů. Lobbingem a korumpováním politiků prosazuje velkokapitál zákony, které vyhovují jeho snaze po koncentraci v rukou největších společností a vlastníků. Nejprve bylo prosazeno nucené vykupování akcií majoritními akcionáři za „odhadní“ cenu (patřičně minimalizovanou zkorumpovanými odhadci), aby jim minoritní akcionáři (většinou „lidoví kapitalisté“ z podvodné Klausovy kupónové privatizace) nekompilovali na valných hromadách schvalování jejich triků. V dalším kroku zrušili formu zaknihovaných akcií na jméno a vydali listinné akcie na majitele. Tím znemožnili obchodování s nimi na burze a zcela skryli vlastnickou strukturu akciových společností. Zbylí minoritní akcionáři jsou bezmocní, zpravidla zcela připravováni o dividendy ze svého „kapitálu“. Valné hromady, ovládané majoritními vlastníky, obvykle žádnou dividendu nerozdělují a vytvořený zisk používají na prakticky bezúročné půjčky pro jiné své společnosti. Prakticky se jedná o nemorální, ale zákonem posvěcené okrádání drobných akcionářů o jejich „posvátný“ soukromý majetek. Příkladem je ostravská společnost ArcelorMittal, se kterou vede sdružení minoritních akcionářů marný boj o dividendy.

Žádná z výše kritizovaných nehorázností „Klausova českého kapitalismu“ není nová. Trvají a rozšiřují se od zahájení polistopadové privatizace, až po dnešní dobu. Již při tvorbě původního Obchodního zákoníku v létech 1990 – 1991 (jako představitelé ČKD PRAHA a Unie podnikatelských svazů) jsme poukazovali na jeho chudost a „děravost“ v porovnání např. s německým Aktiengesellschaftgestz, který měl několikanásobně větší rozsah. U „divokých privatizátorů“ Klausovy skupiny však nebyl zájem o německou „puntičkářskou byrokracii“ a vzorem jim byl primitivní britský kapitalismus 18. století. Na neutěšený stav privatizovaných českých akciovek reagoval můj článek v Hospodářských novinách ze 17. září 1992 – Změnit řízení akciových společností, který si každý může přečíst. Další pokus, zlepšit alespoň poměry v akciových společnostech a s.r.o. s většinovou účastí státu, jsem učinil v lednu 1999 dopisem na tehdejšího ministra financí a vicepremiéra vlády Miloše Zemana, Pavla Mertlíka, ve kterém jsem poukazoval na reformu řízení „státních“ akciovek v Rakousku. Tehdy jsem pracoval jako vedoucí oddělení správy kapitálových účastí na GŘ ČEZ. Ministr mi sice poděkoval a odpověděl příznivě, ale brzy nato z vlády odešel a nepravosti mohly nerušeně dále narůstat. A ještě před tím v roce 1996, jsem pro tehdejší Sdružení investičních společností na jejich žádost vypracoval osmistránkový elaborát: Akciová společnost, její účel a právní vztahy, kde jsem vysvětlil obecně uznávaná pravidla řízení akciové společnosti, tzv. Corporate Governance. Materiál však nebyl použit, protože Sdružení nešlo o dlouhodobou efektivnost ovládaných podniků, ale o maximalizaci krátkodobého zisku. Jediného úspěchu jsem dosáhl jako vrcholový funkcionář Svazu průmyslu ČR tím, že se mi podařilo prosadit do jeho stanov Etický kodex člena SPČR, i když v konečné verzi proti mému návrhu značně oktrojovaný.

V tomto krátkém ohlédnutí zpět jsem chtěl zainteresované veřejnosti ukázat, že cesty k nápravě dnešní hospodářské a veřejné sféry jsou známé a schůdné. Že spočívají především v pozdvižení etiky veškerého společenského života, ve zlepšení a dodržování zákonů, ale že k tomu chybí politická vůle. Že by se občané neměli s tímto stavem smiřovat, ale měli by vyvíjet velmi silný celospolečenský tlak na všechny politické představitele, aby se začali chovat tak, jak je jejich povinností. Poctivě a usilovně sloužit státu, tj. zájmům a přáním většiny občanů, kteří jim jejich moc jenom dočasně propůjčují. Nikoli sloužit jen zájmům svým osobním a svých spolčenců v politických stranách a v jejich klientele.

Právě k tomu mají občané příležitost při květnových volbách do poslanecké sněmovny.

9. března 2010

Napsáno pro blog.idnes