Co s třetím odbojem?

V poslanecké sněmovně se začal projednávat zákon o „třetím odboji“. Je neodpustitelným dluhem našeho popřevratového režimu, že se nevyrovnal s činy a důsledky režimu minulého. Že nepotrestal strůjce, aktivisty a kolaboranty poúnorového stalinistického „socialismu“, ani jejich pokračovatele po sovětské okupaci, v éře Brežněvova „reálného“ socialismu. Nepotrestáni zůstali všichni iniciátoři a realizátoři teroru, kteří prokazatelně páchali trestnou činnost i podle tehdy platné ústavy a zákonů. Naopak. Většině z nich, kromě nejviditelnějších špiček režimu, bylo dovoleno opět zaujmout významná až rozhodující postavení v celé struktuře nového režimu. Zatímco příslušníci STB, prokurátoři a soudci, vysocí funkcionáři komunistické státní správy a důstojníci armády požívají vysoké důchody, včetně všech příplatků, jejich oběti a aktivní disidenti a odbojáři živoří s důchody, jejichž ubohost vyplývá z podřadných zaměstnání, ke kterým je režim odsoudil. Částečným aktem spravedlnosti byly jen restituce ukradeného majetku, ale i při těch poškození mnohdy prohráli boj s režimisty, kteří jejich majetek nabyli „v dobré víře“! Tento dluh by měl zákon o třetím odboji konečně odčinit.

Ale předkladatelům zákona vůbec nejde o akt spravedlnosti, ale vygenerovali jej cíleně jako nástroj politického boje tvrdé politické pravice a českého neoliberalismu s politickou levicí a s ideou sociálně-tržní společnosti.

Hlavní autor zákona, ODS, má plnou hubu demokracie a občanských práv, plnou hubu boje proti radikálním levicovým silám a marxistickému učení o třídním boji. Ale to, co předvedla v návrhu zákona o třetím odboji, je exemplárním důkazem, že právě radikální pravice, v čele s ODS, roztáčí kolo zostřeného třídního boje. Přesně podle Stalinova učení o nevyhnutelnosti zostřování třídního boje v době společenské krize.

Třída buržoasie, která vidí, že celosvětově je ohrožena její vláda ekonomickou, ekologickou a populační krizí, se snaží nedemokratickými praktikami a mocenskými prostředky vyřadit z boje organizace a aktivity svého protivníka, třídy námezdních zaměstnanců, drobných podnikatelů a rolníků a bezprávné populace nerozvinutých zemí. A neváhá při tom používat i nejostřejších forem boje, až po pronásledování, věznění a fyzickou likvidaci svých protivníků. A předložený zákon o třetím odboji ji má dát ideologický nástroj pro tento skrývaný třídní boj.

Zákon je koncipován tak, že odsuzuje každého, kdo byl kdykoli členem komunistické strany nebo levicové organizace, bez ohledu na to, co v ní kdy a konkrétně dělal. Odsuzuje tím i takové osobnosti jako Vladislava Vančuru nebo Alexandra Dubčeka. Kopíruje tak americký McCarthysmus, který držel přesvědčeného nekomunistu Jiřího Voskovce rok v internačním táboře proto, že byl „předčasným antifašistou“, když podporoval republikánské Španělsko již před vstupem SSSR do války na straně Spojenců! A zároveň amnestuje a honestuje každého, kdo „komunisty“ v třídním boji znásilňoval a vraždil.

Konkrétně mám na mysli bratry Mašínovy, kteří v době míru bez zábran terorizovali a vraždili řadové občany a úředníky legitimního režimu, který byl ustaven procedurami standardní parlamentní demokracie. Že se režim zvrhává do policejní diktatury, nemohli řadoví občané tehdy ještě vědět a „dělali jen svojí práci“, jak rádi říkají Američané. Mašínové a jiní informovanější lidé měli právo na odboj, ale neměli právo ignorovat nejzákladnější lidské právo v civilizované společnosti, právo na život. Již více než sto let platí mezinárodní konvence, že ani ve válce nesmí být usmrcen nepřítel, který se již nebrání nebo se vzdal. V opačném případě se jedná o vraždu! Mašínovi zůstávají vrahy, které je možno jen omlouvat pro jejich mládí a výchovu k bojovnému vlastenectví, ale jejichž krvelačné vraždění přesto zůstává těžkým zločinem, nad kterým by měli projevit upřímnou lítost. Vraždy jim nemohou být odpuštěny, jen jim může být prominut trest.

31.1.2010