Co prognózuje THE ECONOMIST pro rok 2011

Dosavadní kapitalistický systém se brodí v obtížích. Celý svět ohlásil zastavení nebo dokonce pokles hospodářského růstu (HDP). I největší korporace zápasí s insolvencí, zastavují investice, omezují produkci a hromadně propouštějí zaměstnance. Burzovní indexy a ceny komodit procházejí nepředvídatelnými výkyvy. Dosud konzervativní a neoliberální vlády realizují obrovské finanční injekce do soukromého sektoru, přistupují fakticky k zestátňování insolventních korporací a urychlují legislativní kroky, vedoucí k zesílení státní regulace trhu. Snaží se zalepit své předlužené ekonomiky emisí peněz, krytých dalším zadlužováním státu na vrub budoucích fiskálních příjmů. Chtějí selhání soukromých korporací zachraňovat na vrub dalšího zadlužování několika budoucích generací občanů svých zemí.

V této situaci k závěru roku 2010 publikoval známý britský týdeník The Economist prognózy vývoje světové ekonomiky pro rok 2011 z pera renomovaných anglo-amerických profesorů ekonomie, včetně nobelistů za tento obor. Vesměs jsou skeptické. Považují symptomy odeznívající krize za křehké a nejisté a připouštějí i návrat k dalším poklesům ekonomiky. Dá se konstatovat, že žádný z autorů nenabízí cestu, jak z dnešní situace vybřednout a vrátit vývoj k stabilnímu růstu. Někteří autoři považují za svůj největší úspěch, že vzniklou krizi předvídali a varovali před ní. Vesměs považují cykličnost ekonomického vývoje za „přírodní“ zákon, který funguje slepě, bez možnosti jej lidmi ovlivnit. Proto se ani nesnaží najít a doporučit postupy a nástroje, jak se cykličnosti hlubokých propadů ekonomiky vyhnout (socioložka Šiklová říká, že „naturalizují ekonomiku“ v tom smyslu, že je doménou lidmi neovlivnitelných živlů).

Fanatičtí žrecové neoliberálních teorií ordinují světu stále stejný „lék“ pro udržování a povzbuzení trvalého ekonomického růstu, který považují za nutný (Bělohradského „růst růstu“). Léčení spočívá ve snižování daní pro korporace a boháče, aby je povzbudili k investování, a pro občánky-spotřebitele, aby povzbudili jejich konzum a tím vším dohromady růst HDP. To bez ohledu na další prohloubení deficitů veřejných rozpočtů, zvýšení jejich zátěže obsluhou dluhů, ale také na zrychlené vyčerpávání konečných přírodních zdrojů planety. Nikdo z těchto „vědců“ při tom neříká, jak by mohl svět z tohoto kolotoče marnotratnosti uniknout.

Musíme se proto ptát, co vede politiky, kapitalisty a jim sloužící ekonomické teoretiky a manažery k jednání, které se příčí zdravému rozumu? Odpověď je nasnadě! Je to otrocká podřízenost dnešnímu vládci světa – globálnímu kapitálu. Křečovitá snaha o neustálé zvyšování produkce a spotřeby má za hlavní cíl udržení růstu a maximalizace zisku z kapitálu a je proto společensky škodlivá a scestná. Její protagonisté to nepřiznávají, ale zaříkávají se úsilím o zachování zaměstnanosti a tím i existenčního standardu všech lidí. Je však třeba položit otázku, zda udržování růstu HDP a dosavadního konzumního stylu života v bohatých zemích je trvale možné, nebo jestli současná ekonomická recese není posledním varovným signálem neudržitelnosti dosavadní formy globálního kapitalismu.

Pokusme se definovat fenomén dnešního kapitálu z podmínek jeho existence. Globálním kapitálem je suma všeho majetku, vloženého do podnikání (podle Samuelsona reálným kapitálem jsou kapitálové statky včetně měnového zlata, ale nikoli „papírové“ peníze). Při čemž podnikání je definováno jako záměrná činnost s cílem vložený kapitál nejen trvale reprodukovat v původní výši, ale pokud možno jej co nejvíce rozmnožovat. „Hřiště“ pro podnikání – zdroje a trh – je však omezené a proto jsou jednotlivé podnikající subjekty nuceny mezi sebou bezohledně soupeřit o podíl na pohybu kapitálu a na jeho zvyšování – na zisku. Vlastníci kapitálu a jimi najatí manažeři nemohou jednat svobodně a podléhat jakýmkoli emocím, ale musejí chtě nechtě diktátu kapitálu sloužit. Pokud by tak nečinili, jejich kapitál by se rozplynul a oni by byli deklasování do podřízené třídy prodejců vlastní pracovní síly – třídy zaměstnanců. Diktát kapitálu, jako vládnoucího neosobního fenoménu, spolu s nemožností jeho stabilního fungování v konečném prostoru Země, je hlavní a nevyhnutelnou příčinou stále se opakujících a prohlubujících ekonomických a následně i společenských krizí.

Největším paradoxem je to, že nepřetržitě roste velikost a moc finančního kapitálu, který reálným kapitálem není a představuje jen sumu všech „papírových“ peněz v oběhu, které nejsou kryty kapitálem reálným. Je to fakticky suma všech dluhů (respektive pohledávek), které by měly být v budoucnu splaceny, ale fakticky nikdy splaceny být nemohou a neustále rostou. Tvorbu a tok těchto dluhů a pohledávek ovládají soukromé banky, které tak vládnou celé kapitalistické ekonomice. Finanční kapitál nevytváří žádnou přidanou hodnotu, ale jen se úrokem z úvěru fiktivních peněz přiživuje na jejím rozdělování. Tuto funkci finančního kapitálu si již dávno uvědomili lidé, kteří nominálně vládnou světu a veřejně ji odhalili. Nedávný průzkum v USA napočítal 20 bank, které rozpůjčily třicetkrát (!!!) více „peněz“, než činí jejich depozita. Banky tím vydělávají na půjčování peněz, které ve skutečnosti nemají. Skutečným problémem není podvod, ale legalizace podvodu.

Sir Josiah Stamp, ředitel Bank of England a druhý nejbohatší muž Británie své doby, řekl v roce 1927 na Texaské univerzitě:

„Moderní bankovní sytém vyrábí peníze z ničeho. Tento proces snad patří mezi nejvíce ohromující kejkle, jež byly kdy objeveny. Bankovnictví bylo počato v nerovnosti a porozeno v hříchu ……. Bankéři vlastní zeměkouli. Vezměte jim jí a ponechte jím moc vytvářet peníze a oni škrtnutím pera vytvoří dostatek peněz, aby si jí koupili zpět…. Vezměte jim tuto moc a veškeré bohatství jako je moje tím zmizí, ale pak tento svět bude lepší a šťastnější pro život

Dnes je kapitalismus založen na principech neomezovaného soukromého vlastnictví a přivlastňování společenského produktu, minimálně regulovaného státem. Pokud k nějaké regulaci dochází vydáváním zákonů, jsou to zákony vždy formulované tak, aby vyhovovaly vládě kapitálu, vrstvě kapitalistů a jejich pomahačů; aby řešily vztahy mezi kapitalisty a chránily jejich společné třídní zájmy před třídou ne-kapitalistů (zaměstnanců). Tato forma třídní vlády kapitálu se eufemisticky prezentuje jako pluralitní demokracie. Verbálně deklaruje ideály americké a francouzské buržoasní revoluce, zejména lidských práv, která prý jsou a priori přirozená. Za hlavní rysy této demokracie je prohlašováno všeobecné volební právo a rovnost všech občanů před zákonem. To údajně plně zaručuje vládu podle vůle většiny občanů a tudíž vládu spravedlivou.

Jak tedy já mohu tvrdit, že to není vláda všech občanů, ale vláda třídní? Protože vyhlašované podmínky rovnosti občanů fakticky splněny nejsou!

Kapitalisté a jimi placení pomahači disponují ekonomickou mocí, která jim umožňuje plně ovládnout i moc politickou. Mohou financovat politické strany, které slouží jejich zájmům. Ovládají rozhodující informační media, která umožňují klamat občany a propagovat programy a cíle, které vyhovují zájmům kapitalistů. Tak mohou „demokraticky“ obsadit všechny složky státní moci (parlament, vládu, soudy, státní správu) svými lidmi. Tato státní moc pak vytváří zákony a interpretuj je zase jen v zájmu vládnoucí třídy. Takže vše, co se v zájmu kapitálu děje, je tím pádem vždy zákonné! Pro vládu kapitálu je rozhodující, jak je rozdělován společenský produkt. Zákony jsou stanoveny tak, že zaměstnanci (pokud najdou zaměstnání) dostanou ze společenského produktu zaplacenou jenom marginální cenu své práce. Ostatní vytvořená přidaná hodnota (nadhodnota) připadne podnikateli jako odměna za to, že pro tvorbu společenského produktu poskytl kapitál. Tato odměna o několik řádů převyšuje cenu práce zaměstnanců a (vedle nevýznamného použití pro luxusní život třídy kapitalistů) plyne do nekončící akumulace kapitálu ve stále se zužujícím počtu finančně-průmyslových globálních monopolů. Naplňuje se tak vysmívaná Leninova prognóza, že vývoj kapitalismu spěje ke vzniku světového supermonopolu.

Aby lidstvo předešlo svému civilizačnímu úpadku, musí se vymanit z tohoto zotročení kapitálem. Především musí najít a zavést nový režim rozdělování společenského produktu, který by vedl k trvale udržitelnému, ekonomicky i společensky optimálnímu vývoji lidstva (viz Strauss-Kahn – generální ředitel MMF – HN z 29.12.2010).

V lednu 2009 se pod patronací Sarkozyho a Merkelové sešla v Paříži porada politiků a ekonomů na nejvyšší světové úrovni, aby se poradila o nutnosti a možnosti zformování globálního, tzv. nového kapitalismu. Nemělo by jít o popření kapitalismu, ale o nalezení jeho racionálnější formy, která by byla odolnější proti společenským krizím (ekonomickým i politickým) a zabezpečovala plynulejší a efektivnější rozvoj lidstva. Nemůže při tom jít pouze o racionálnější světovou ekonomiku, ale i prosazení vyšší formy demokracie, založené na postupném a důsledném zavádění demokracie přímé. USA jsou zemí, která má největší zkušenosti s velkou krizí 30. let minulého století a která trvale praktikuje minimalizaci zásahů státu do soukromého podnikání. Proto se její presidenti, bývalý Bush i současný Obama, kongres i senát shodli v tom, že není správné sanovat korporace, které se do krizového stavu dostaly špatným a hazardním podnikáním svých manažerů. Že bude lepší nechat tyto korporace projít kontrolovaným úpadkem nebo je převzít do dočasného státního vlastnictví. Obama je názoru, že chod hospodářství by neměl být stimulován snižováním daní a tím prohlubováním zadlužení státu, ale že měl by být stimulován efektivními státními investicemi do infrastruktury, veřejných služeb, vzdělání, národního zdraví a do rozvoje technologií a zvyšování produktivity práce, zajišťujících udržitelný rozvoj snižováním čerpání neobnovitelných zdrojů a ochranou planetárního životního prostředí. Recese by měla mít ozdravující účinek v tom, že odbourá na jedné straně hypertrofovaný konzum zbytečností omezením spotřebních úvěrů a na druhé straně odbourá zbytečné produkční kapacity. Kapitál by měl být efektivněji alokován do oblastí racionálních potřeb společnosti, do nichž patří rozvoj vědy a vzdělanosti, sociální pomoc nezaměstnaným a handicapovaným skupinám lidí, péče o kulturní rozvoj pro všechny a o jejich zdraví, účinná pomoc rozvojovým zemím a celosvětová ochrana a zlepšování životního prostředí.   Dnešní civilizační úroveň lidstva a její národní i mezinárodní instituce jsou schopné žádoucí a udržitelný rozvoj celého světa zabezpečit. Produkční potenciál světa je schopen plně pokrýt všechny racionální potřeby lidstva bez udržování plné zaměstnanosti a při zkracování pracovní doby. Nezaměstnatelní lidé mohou dostávat sociální podporu na úrovni důstojného životního minima za podmínky, že budou vykonávat veřejně prospěšné práce. O nutnosti politiky udržitelného rozvoje mluví zprávy WWF, ekologů a četných jiných badatelů. Podle nich při dosavadním způsobu života se celé lidstvo nachází na počátku nevratného krizového vývoje, který ohrožuje jeho existenci. Pro zastavení tohoto vývoje je nezbytné, aby byl vyhlášen výjimečný stav pro celou planetu a zavedeno takové globální zákonodárství, které krizový vývoj zastaví a zabezpečí trvale udržitelný rozvoj.

V ekonomické oblasti by měla legislativa zavést následující opatření: progresivní daň z osobních příjmů, progresivní spotřební daně na neekologickou a luxusní spotřebu, důsledné a zvýšené zpoplatnění všech těžeb neobnovitelných surovin a externalit, volný světový trh všech produkčních faktorů, úplný zákaz jakýchkoli dotací produkce ze státních rozpočtů, povinnou nabídku celé produkce za tržní ceny (pro zabránění spekulacím by měly být vytvořeny dostatečné globální rezervy strategických komodit a jejich tržní ceny regulovány nabídkou z rezerv – analogicky s regulací kursů a inflace centrálními bankami), kvalifikace ničení produkce jako trestného činu.

V roce 1994 jsem v měsíčníku Finance a úvěr publikoval stať: K teorii dynamické stability ekonomických soustav. Stoupenci klasické ekonomie hledí na tržní ekonomiku jako na rovnovážný systém, který je samoregulující, fungující na základě tržních mechanizmů. Tvrdí, že do těchto mechanizmu je nepřípustně rušivě zasahovat z apriorních pohnutek (viz „naturalizace“ ekonomiky). Realita hospodářských cyklů, které nepřetržitě ztrpčují život občanů, podnikatelů a politiků však ukazuje, že trvalejší rovnovážný stav ekonomiky ve skutečnosti nikdy nenastává. Ekonomika je v neustálém cyklickém pohybu, takže ji lze analyzovat pouze jako dynamicky rovnovážný systém.

K analýze se pokusme použít teorie, vypracované pro samočinnou regulaci technických zařízení. Ta umožňuje stanovit, za jakých podmínek, počátečních i systémových, je dynamický systém stabilní, s tendencí konvergovat, nebo nestabilní, s tendencí se rozkmitat s rostoucí amplitudou. Pokud je systém inherentně nestabilní, je nutné jej vhodným regulátorem stabilizovat. Připojením regulátoru se vytvoří regulační obvod, který se při vhodné kombinaci vlastností dynamického systému a regulátoru vyznačuje samočinnou regulací. Stabilní regulační obvod po narušení rovnovážného stavu náhodnou změnou některé veličiny zaujme, po krátkém, nejlépe aperiodickém přechodovém ději, nový rovnovážný stav. Analýza stability regulačního obvodu je složitá, zvláště nejsou-li vztahy mezi veličinami v soustavě lineární. Pro posouzení stability jednoduchých regulačních obvodů byla vypracována řada exaktních i empirických kriterií. Důležitou charakteristikou regulačního obvodu, používanou při analýze jeho stability, je tzv, přechodová funkce, která se experimentálně zjišťuje tak, že v rozpojeném regulačním obvodu se na vstupu regulátoru skokem změní velikost vstupní veličiny a sleduje se průběh veličiny výstupní. Přechodová funkce jednoduchých regulačních obvodů má nejčastěji formu funkce exponenciální s dopravním zpožděním, matematicky popsané vztahem:

 y = 0                                                           pro    t  <   t1

y =  y0 .  [ 1 -  exp { ( t1 – t)/ T }]                pro   t  >  t1

kde   t1     je dopravní zpoždění odezvy výstupní veličiny (čas)

         T     je časová konstanta exponenciální funkce (čas)

Dalším důležitým parametrem je zesílení regulačního obvodu. Zesílení se rovná ustálené hodnotě sledované veličiny na výstupu regulované soustavy po jednotkové změně vstupní veličiny v rozpojeném regulačním obvodu. Pro rychlé posouzení stability regulačního obvodu uvedeného typu se nejlépe hodí kriterium podle Küpfmüllera: regulační obvod je stabilní, když je splněna podmínka, že časová konstanta exponenciální funkce je větší, než tzv. dopravní zpoždění.

Když uvedené poznatky aplikujme na chování ekonomiky, zesílení y0 odpovídají keynesiánské multiplikátory. Přijmeme-li názor, že v otevřeném regulačním obvodu se neuplatňují zpětné vazby, které teoretickou velikost multiplikátoru snižují, nabývají multiplikátory velikosti několika násobků (2 až 5). Čas  t1 je dopravním zpožděním, se kterým regulační obvod reaguje na skokovou změnu veličiny na vstupu rozpojeného obvodu. Z ekonomické praxe víme, že tato dopravní zpoždění vznikají a že jsou příčinou nestability ekonomiky a vzniku hospodářských cyklů. Evidentní jsou např. zpoždění odezvy u mezd nebo cen při reakci na měnové impulsy. U mezd je periodicita tarifních vyjednávání obvykle jeden rok, který celý může představovat dopravní zpoždění u této veličiny. U mezd je také nejvýraznější i marginální hodnota časové konstanty T. Ke zvýšení mezd dochází po ukončení vyjednávání skokem, tedy  T = 0.  V tom případě mají změny mezd evidentně negativní vliv na stabilitu ekonomiky, protože platí: t1 >> T a soustava je nutně nestabilní.I když je zvolený příklad extrémní, lze za znalosti chování ekonomiky usoudit, že u převážné většiny destabilizujících vlivů nebude podmínka stability splněna a že většina dějů v ekonomice má sklon k nestabilnímu průběhu. Sofistikovanými metodami zkoumání stability ekonomických procesů se zabývá Ronald Shone z University of Cambridge v knize Economic Dynamics – Phase diagrams and their economic application, kde využívá výpočty metodou konečných prvků ve fázové rovině. Pozoruhodné je, že tuto knihu naši „renomovaní“ ekonomové vůbec neznají a vlastní ji pouze Ústav teoretické fyziky (!!!) ČAV.

Z výše uvedeného vyplývá nutnost použití stabilizačních opatření v ekonomice. Ta mohou být dvojího druhu. Prvními mohou být tlumicí mechanizmy, které v soustavě fungují trvale. Mohou to být různé nelinearity, které působí progresivně s velikostí odchylky, např. progresivní zdanění, omezení zdrojů apod. Druhou cestou – subjektivní a proto riskantní – je přímý regulační zásah vlády, jenž např. spočívá ve mzdové nebo cenové regulaci, v daňových opatřeních, regulaci investic nebo limitování dovozů, v regulaci množství nebo směnitelnosti oběživa apod. I pro tato opatření lze využít analogii se samočinnou regulací technických soustav, kde stabilizace regulačních obvodů je teoreticky i technicky propracovaná.

Jak nakonec shrnout výsledky této exkurse do hraniční oblasti na styku ekonomie a techniky?

Jde o pokus objektivně prokázat, že samoregulační schopnosti přirozeně vzniklých ekonomických soustav jsou ze samého principu slabé a že je nutné je doplňovat stabilizačními mechanismy – regulátory – a tlumícími prvky, které je mohou učinit automaticky stabilnějšími. Ukazuje se, že na samoregulační schopnost ekonomiky nelze spoléhat. Při silnějších destabilizačních vlivech je nutný zásah z vnějšku, důkladně uváženým a rychlým regulačním opatřením. Takové zvyšování stability ekonomiky musí být doménou vlády; která nemůže nikdy zcela spoléhat na její samoregulační schopnosti a musí včas aplikovat stabilizační opatření výše uvedených typů.

1. ledna 2011