Jak vzdělávat generace pro globální civilizaci?

Jsem neochvějným optimistou v tom smyslu, že odmítám resignovat na možnost positivního východiska z jakékoli svízelné situace. Zkušenost historická i moje osobní mi potvrzuje, že jednotlivec i lidské společenství, třeba pozvolna, s překonáním utrpení a vynaložením velkého úsilí, vrátí po všech krizích běh světa vždy zpět ke zdravému životu a vývoji. Tato životní filosofie má kořeny v mé výchově, vzdělání a životních zkušenostech (narozen r. 1934, základní škola 1940 až 1949, maturita 1954, promoce 1960), které mi dala doba „mých univerzit“. Co do podmínek přípravy na život ji hodnotím velmi pozitivně, rozhodně mnohem lépe, než období následujících, včetně doby dnešní.

Má výchova i vzdělání bylo racionální, mravní a vlastenecké, což jsou rysy, které v dnešních poměrech zcela chybí nebo živoří. Mohou se ozvat námitky, že právě doba mého mládí se kryje s obdobími největšího národního temna s nacistickou okupací a s komunistickou totalitou, kdy školní osnovy, oficiální propaganda, censura a policejní režim pro takovou výchovu nevytvářeli podmínky. Potvrzuje se však můj optimistický názor, že z historického pohledu krátké excesy antihumánních režimů nemohou zastavit setrvačnost zdravého běhu života národů. Zvláště v „dobách temna“ znásilňovaní lidé a národy daleko důsledněji lpí na životních hodnotách, než v dobách klidných a chrání je i s rizikem osobních obětí.

Pocházím z rodiny katolické, která náboženský život praktikovala vždy velmi střízlivě. V základní škole jsem chodil na hodiny náboženství a byl jsem i ministrantem, protože náš farář, ostatně též velmi světský, se přátelil s rodiči. Než jsem však opustil v patnácti létech měšťanskou školu, stal jsem se vyznavačem racionalismu a ateistou, ačkoli jsem si to tehdy neuvědomoval. Nedošlo k tomu násilnou indoktrinací, ale zcela přirozeně, díky racionalismu mých učitelů Měšťanská škola ve Mšeně u Mělníka měla vynikající učitelský sbor, kterému. poválečný nedostatek učebnic nejenže nevadil, ale naopak mu dával prostor pro rozvinutí vlastní erudice, pedagogického talentu a etického názoru.

Základy vzdělání v matematice, fysice, chemii, dějepisu, zeměpisu, češtině, ruštině a hudbě, v občanské a vlastenecké výchově, které mi škola dávala, byly v harmonické racionální a morální jednotě a rozhodujícím způsobem ovlivnily můj vznikající názor na svět. S tím byla v harmonii i výchova v rodině a společenské prostředí malého města, které ctilo poctivou práci, úctu a slušnost k spoluobčanům a které bylo po světové válce vlastenecké (silný vliv sokolství a skautingu) a většinou prosocialistické a prosovětské (osvobození Rudou armádou, Národní výbory,  souhlas se znárodněním majetku Němců a kolaborantů, bank a klíčového průmyslu, s pozemkovou reformou, Národní fronta se silnou KSČ atd.). Shodný vliv na mojí výchovu měla i škola střední (tehdy vynikající Průmyslová škola elektrotechnická v Praze 2, Na příkopě – dnes Fr. Křižíka) a Elektrotechnická fakulta ČVUT. Naši  pedagogové, vesměs „ze staré školy“ první republiky a jejích světově úspěšných průmyslových podniků, nepodlehli tlaku stalinistické indoktrinace a učili nás podle svého svědomí. S úctou vzpomínám upřímného marxisty, profesora na průmyslovce, který probudil můj zájem o politickou ekonomii a sám pak skončil jako oběť stalinistické zvůle.

Jejich výchova mě a mým spolužákům umožnila již v průběhu 50. let prohlédnou prolhanost a zrůdnost stalinismu a vypěstovat odpor k němu a k jeho přisluhovačům a pokračovat v něm přes Pražské jaro 1968 až do převratu v r. 1989.

Osobní minulostí jsem začal proto, abych vysvětlil, proč se dnes opět nemohu smířit se stavem světa a zejména s českou současností. S tím, že se dnešní svět odklání od racionálního myšlení a výkladu světa a že zlehčuje nebo dokonce odmítá morálku jako nepotřebný balast. Nemohu se smířit s tím, že nejen politikové, kteří jsou vždy ochotni za volební úspěch a moc zradit cokoli a kohokoli, ale i vzdělaní a inteligentní lidé tento stav nejen trpí, ale  ještě dokonce jej obhajují a pomáhají rozvíjet.

Abych byl konkrétní, uvedu příklady. V televizní besedě na ČT 2 6.září tři známí seriosní intelektuálové, MUDr. Fr. Koukolík, básník Milan Uhde a prof. Jan Švejnar, diskutovali fenomén globalizace a jeho dopad do života lidstva. Probrali mnoho rozporných problému tohoto procesu a jejich možná řešení. Čím mne zklamal jmenovitě prof. Švejnar? Poté, co typicky po americku prohlásil „svojí“ Michiganskou universitu za nejlepší manažerskou školu světa, velmi positivně ohodnotil chování jejích prý nejlepších absolventů. Chválil to, že nestojí o zaměstnání ani v nejúspěšnějších finančních, obchodních a průmyslových korporacích, byť velmi dobře honorované vzhledem k renomé jeho univerzity. Místo toho mají namířeno do technologických a finančních center, kde chtějí zakládat vlastní podniky, s cílem co nejrychleji zbohatnout a vyšvihnout se do high society. Nevadí mu, že nežijí mladistvým ideálem odborně vyniknout v povolání a profesi, ale že preferují cíl – americký sen: peníze, miliony, stamiliony nebo nejraději přímo miliardy co nejrychleji získaných dolarů. Že Švejcar chválí právě tuto úplnou ztrátu ideálů (které nelze vyjádřit  množstvím peněz), která je primární příčinou těch negativních a hrozivých rysů globalizace, proti nímž diskutéři hledali recepty.

Já, na rozdíl od besedujících, bych chtěl akcentovat jiný problém, podle mne rozhodující, o kterém nehovořili. Nejen na této besedě, ale na myšlení dnešní doby je překvapující, že po více než dvou stech létech existence evropského filosofického racionalismu a humanismu došlo k takovému duchovnímu úpadku, že dnešní filosofické myšlení stojí bezradné před problémy světa a jeho budoucností. Intelektuální elity vyděšeně a bezradně vykreslují nejrůznější nevyhnutelné scénáře katastrofického vývoje. Je politování hodné, že intelektuálové nejsou schopni pochopit a vyložit příčiny dnešního stavu světa, ani tendence, které jej dále zhoršují a kteří tomu všemu svými zcestnými názory  a aktivitami ještě napomáhají.

Řešení tohoto problému vyžaduje rozhodnou změnu v orientaci vzdělání a výchovy nastupujících generací. Právě pokus o naznačení potřeby takové změny a současně reakce na vystoupení pedagogů na sněmu Svazu průmyslu a dopravy České republiky dne 21.9.2000 na MVB v Brně, byly hlavními podněty pro napsání tohoto mého článku. Na sněmu SPČR vystoupili představitelé našeho odborného školství, vysokého a učňovského, emeritní rektor VÚT Brno a vedoucí příslušného odboru Ministerstva školství, s tématem potřeby změn ve školní přípravě budoucích odborníků pro průmysl. Unisono s dnešní módou nekritického kopírování anglosaských, zejména amerických vzorů, vyhlásili požadavek zrušení našeho tradičního, podle nich zastaralého, systému encyklopedického vzdělání a zaměření přípravy žáků hlavně na schopnost vítězit ve tvrdé konkurenci tržní společnosti. Co by tato nová školská „reforma“ ve svých důsledcích znamenala?

Již dnešní stav našeho systému všeobecného vzdělání je katastrofální po desítkách let zcestných experimentů prováděných na živých obětech nejen v dobách totality, ale i v posledním „demokratickém“ desetiletí. Dokladem toho je Krampolův pořad „Nikdo není dokonalý“ v televizi PRIMA, kde neuvěřitelné základní neznalosti (nepočítaje v to vyložené „homeless“) prokazují právě mladí lidé školního a poškolního věku. Kam se poděla idyla vzdělanosti z první republiky? Poesie, národní historie a mravy by nám dnes překážely v tržní rvačce o zisk a majetek (což konstatoval nedávno i profesor Knížák). Tržní mechanismus vyžaduje neustálý růst konsumu, bez ohledu na jeho racionalitu. Ideálním individuem pro tržní společnost je ten, kdo si umí opatřit jakýmkoli způsobem dostatek peněz a opět je co nejrychleji utratit za jakkoli nesmyslný a pochybný „požitek“. To zajišťuje trvalý růst hrubého produktu, rychlý obrat kapitálu a maximální tvorbu zisku. Co na tom, že se devastuje příroda, podlamuje zdraví populace, že postupuje dehumanisace a kriminalizace společenského života?

Duchovně omezené konzumní individuum se též snadněji ovládá vhodně naprogramovanými a řízenými mediálními prostředky, takže celý proces může hladce pokračovat až do úplného sebezničení. A právě takovou novou generaci individuí se snaživě chystají vychovat naši profesionální pedagogové a ministerští byrokraté.

Znovu se potvrzuje fakt, že naši samozvaní „intelektuálové“ dávno přijali za své životní krédo opisování a kopírování každé módní vlny a apologie kampaní, servírovaných aktuální politickou mocí.  Dnes je to módní vlna amerikanismu. Je však americké školství opravdu hodné následování? Jaká je vědomostní a etická úroveň žáků průměrné americké školy? Vyznačuje se minimální znalostí encyklopedických vědomostí, často pologramotností, chorobným egoismem a agresivitou, vrcholící vražednými útoky. Přiznávám, že jsem v USA nebyl, ale vycházím ze zpráv a komentářů denního i odborného tisku a z výsledků sociologických výzkumů. Velmi trefnou informaci o vzdělávání na amerických universitách např. podala v REFLEXU č. 21/2000 Veronika Bednářová, česká stipendistka Fulbrightova programu na Ohio University a New York University.

Ve své práci top-manažera a experta na řízení podniků jsem po roce 1989 spolupracoval s mnoha špičkovými partnery z USA. Musím potvrdit jejich vysokou profesionalitu v příslušném oboru, ale také jejich encyklopedickou nevzdělanost. Pokud jsem při společenských příležitostech chtěl obrátit rozhovor na kulturní nebo historické téma, propadl jsem se u partnera vždy do vakua. Nebyl schopen reagovat, nechápal zpravidla o čem mluvím. A nešlo nikdy o témata speciální, ale obecná, jejichž alespoň základní znalost jsem předpokládal. Po těchto zkušenostech se o to již nepokouším a vedu hovor pouze o byznysu nebo aktuálních událostech, právě frekventovaných v denních zpravodajstvích.

Vlastní fenomén globalizace je nevyhnutelným důsledkem dosaženého stupně vývoje lidstva, které dosáhlo takového stavu výrobních sil, materiálních zdrojů, forem a možností komunikace a mobility, že dává všem společenským procesům globální rozměr. Hrozbou pro zachování a uspokojování všestranných potřeb lidské existence však je, že hegemonem nastupujícího globálního řádu je nadnárodní finační kapitál s jeho kardinálním zájmem, kterým je nenasytná potřeba zisku a soustřeďování všeho bohatství světa do rukou stále se tenčící vrstvičky všemocných boháčů. Při naplňování tohoto cíle nezná finanční kapitál zábrany a nebere ohledy na jiné hodnoty, významné pro kohokoli jiného. Bezohledně a nevratně ničí životní prostředí, maří cizí materiální hodnoty a příležitosti je v budoucnu vytvářet. Způsobuje materiální a duchovní ožebračování miliardových populací handicapovaných společenství až po jejich genocidu epidemiemi a válkami.

Jedinou cestou k překonání této zhoubné hegemonie je nové osvícenství a nová demokratická revoluce v globálním rozměru. Demokraticky a sociálně uvědomělí občané hospodářsky a kulturně vyspělých zemí budou nuceni vytvořit silnou občanskou společnost, schopnou obhajovat životní zájmy a podmínky trvale udržitelného života lidstva jako celku. To bude vyžadovat, aby občanská společnost koncipovala a světově rozšířila obecně přijatelnou racionální a konstruktivní životní filosofii a morální kodex zbavený pokrytectví a předsudků, respektující přirozenost člověka jako živočicha obdařeného rozumem.

Možnost humanizace globalizačního procesu vidím v cílevědomém přeorientování zájmů nastupujících generací od zaslepené honby za majetkem, penězi a pokleslými požitky k zájmu o prožití zdravého a všestranně bohatého života, jehož kvalita je trvale udržitelná a schopná zlepšování. Bohatost života může stoupat i při snižování absolutní spotřeby materiálních zdrojů, která je dnes naprosto iracionální.

K životní spokojenosti bohatých musí patřit i odstranění extrémní chudoby. Nejen v jejich nejbližším okolí, ale i ve vzdálených a hluboce zaostalých oblastech světa. Nejde při tom o dobročinnost, ale o jejich vlastní zájem. Neboť, může být i ten nejbohatší člověk zcela spokojený a šťastný, když je nucen se dívat na hrůznou bídu kdekoli ve světě a když je objektivně ohrožován nemocemi, kriminalitou a revoltami, které bída plodí?

Žádoucí přeorientování zájmů lidí je možné pouze jejich cílevědomým vzděláváním a výchovou. To musí zvyšovat zájem o nemateriální požitky a snižovat zájem o požitky materiální. Omezovat bezohledný egoismus ve prospěch společenské solidarity a odpovědnosti. To konkrétně ve školách vyžaduje návrat k hlubokému encyklopedickému a humanitnímu vzdělávání a k etické výchově na úkor tréninku pro bezohledný konkurenční boj.

Znovu se vrátím k době mých školních let, jak jsem ji popsal. Přesto, že jsem dnes na konci své profesionální kariéry a zanedlouho odejdu na odpočinek, stále sleduji nejnovější vědecký a technologický pokrok a manažerské metody a aplikuji je ve své práci. Se svojí životní dráhou, profesionální i soukromou, mohu být spokojen. Zanechávám  za sebou konkrétní výsledky práce. Ve velké části světa dosud sloužící průmyslová zařízení, publikované odborné monografie a časopisecké statě, své žáky, slušný soukromý majetek a své tři dospělé, zdravé a inteligentní děti.

Mohu zcela odpovědně prohlásit, že jsem byl pro svou životní dráhu dobře připraven výchovou a školami, které mne vybavily širokým rozhledem a solidními základy vědomostí. To mi umožnilo vyrovnat se bez problémů se společenskými a hospodářskými změnami po r. 1989. Byl jsem na ně připraven a mohl jsem se stát ve vedoucích posicích i jejich spolutvůrcem. Např. při vytvoření prvního popřevratového průmyslového holdingu ČKD PRAHA a jeho nestandardní kupónové privatizaci, při zakládání Svazu průmyslu ČR, řešení nedobytných úvěrů TATRY Kopřivnice, řízení holdingu dceřiných společností ČEZ atd.

To vše mi dává právo varovat dnešní experimentátory, krátkozraké a konjunkturální napodobovatele pochybných vzorů a módních koncepcí před další devastací našeho školství. Zároveň vyzývám všechny povolané a odpovědné k tomu, aby všemi silami přispěli k renesanci osvědčené jednoty encyklopedického a humanitního vzdělání a etické výchovy, odpovídajícím dnešnímu stavu vědy a hospodářství a potřeb globalizovaného lidstva.

8.10.2000