Každému, co mu náleží

Každou neděli a čtvrtek se těším na kvalitní televizní reportáže z méně známých končin světa. V poslední době, dne 27.3. v 8.00  to byl britský seriál Letem světem s reportérem Ianem Wrightem na PRIMĚ a v 10.55 na ČT 2 australský seriál Výpravy na konec světa s reportérem Davidem Adamsem. V úterý 29.3. pak na NOVĚ český seriál Nová cestománie.

Tentokrát jsem však byl trochu zklamán. Všechny reportáže byly tentokrát shodou náhod věnovány krajinám bývalého Sovětského svazu. Britská Uzbekistánu a Kirgyzstánu, australská Kamčatce a česká Turkmenistánu.

Nevím, jestli české komentáře byly doslovným překladem anglických originálů nebo jestli byly „vylepšeny“ při českém dabingu. Rozhodně však to, co bylo servírováno televiznímu divákovi, tendenčně a nepřátelsky zkreslovalo historické výsledky sovětské vlády.

Komentáře idealizovaly situaci tamějších národů v době panství carského Ruska a nejčernějšími barvami líčily období sovětské, za jehož největší provinění vesměs označovaly potlačování místních náboženství, islámu a šamanismu. Nic neřekly o dřívější strašlivé kulturní zaostalosti těchto končin a národů, které žily bez civilizačních vymožeností, gramotnosti, zdravotní péče, produktivního zemědělství a dobytkářství a které trpěly zvůlí carských protektorů a politickým a ekonomickým útlakem vlastních feudálů a náboženským fanatismem mohamedánských mulů nebo animalistických šamanů.

Leckomu bude asi nepříjemné, když budu citovat z reportáží o těchto zemích v 30. létech minulého století z pera Julia Fučíka. I když Fučík byl více než jiní meziváleční levicoví spisovatelé zaslepeným obdivovatelem všeho sovětského, jeho líčení otřesných sociálních a kulturních poměrů v carské Střední Asii je asi pravdivé. Jeho líčení potvrzuje i jiný autor, jednoznačně protisovětsky naladěný. Byl to Bohumil Sojka, který v meziválečné době vydal vlastním nákladem knihu (vytiskl DRUŽSTVOTISK Praha) pod titulem Plantážník z Turkestanu o tom, co zažil ve Střední Asii v létech 1914 až  1918, která tam prožil jako válečný zajatec. Pod Turkestánem rozuměl celou Střední Asii, jak bylo tehdy obvyklé.

Fučík v reportáži z Rudého Práva z 20.1.1935 (obsažené ve výboru V zemi milované – SNPL 1954), nazvané Putování Arminia Vamberiho, uvádí, že po  úplném ovládnutí Střední Asie carským Ruskem v  r. 1884 si ruští kolonizátoři v Taškentu i jinde postavili nové městské čtvrti s širokými bulváry, parky a zahradami, vybudovali tramvajovou dopravu a pro své děti postavili ruské školy. Tam nikam Uzbeci a ostatní národnosti neměli přístup, pouze v tramvajích měli vykázané oddělení. Byla to rasová segregace, podobná apartheidu nebo nedávným poměrům na jihu USA. K tomu Rusové podporovali náboženskou vládu islámských mullů, zakázali výstavbu místního průmyslu a žádali pouze pěstování bavlny, ale jen primitivním asijským způsobem. Místní populace byla z 98% negramotná. Sojka líčí, jak v městě Skobelevu (pojmenovaném po carském generálovi, který Střední Asii pro Rusko dobyl) ruská soldateska kradla místnímu obyvatelstvu majetek a bila dospělé i děti, když nebyli dost povolní a uctiví. K zajatcům byli obyvatelé přátelští a neskrývali před nimi odhodlání, povstat proti carské koloniální zvůli. Sojka také líčí anarchii po rychlém převzetí moci Rudými. Moskva byla daleko a místní mocipáni pod pláštíkem revoluce loupili, znásilňovali a vraždili až zcela rozvrátili instituce i hospodářství.

Fučík v reportáži Na kolchozy Ferganské doliny píše, že to hnalo vodu na mlýn místním feudálům, kmenovým náčelníkům, islámské církevní hierarchii i nacionalistům, kteří odpověděli stejně bezohledným terorem tzv. basmačů, namířeným nejen proti Rusům, ale i proti vlastnímu lidu. Ani po definitivním vítězství sovětů ve Střední Asii se v jejích specifických společenských poměrech nikdy nepodařilo vymítit zneužívání politické moci a klientelismus. Ještě po smrti Brežněva, za vlády Andropova, byli do Střední Asie vysláni zvláštní vyšetřovatelé s plnou mocí nejvyšší prokuratury, aby odhalili úplatkářské aféry, vydírání a zpronevěry státních peněz vysokými vládními a stranickými funkcionáři.

Až v době Gorbačovovy glasnosti o tom referoval zejména časopis OGOŇOK, který byl k dostání i v tehdejší ČSSR a těšil se obrovskému zájmu. Dodnes živými rezidui těchto poměrů jsou nedemokratické režimy ve všech tamních post-sovětských republikách. Přesto sovětské zřízení přineslo tamním národům, etnikům a krajinám základy moderní civilizace, pomohlo jim vypracovat spisovné formy jejich mateřských jazyků a vytvořit psanou národní literaturu. Naučilo je číst a psát, umožnilo vzdělat vlastní středoškolskou a vysokoškolskou inteligenci, pozvedlo úroveň zdravotní péče, dalo jim vlastní průmysl. Záporným rysem tohoto procesu bylo, že byl prosazován příliš uspěchaně, necitlivě a násilně. Ale tak se choval sovětský režim i v evropské části SSSR. V 80. létech, když jsem Střední Asii poznal, nebylo tam již vyznávání islámu zakázáno a v Taškentu bylo dokonce sídlo Úřadu islámského náboženství pro Střední Asii a Kazachstán.

Pokud chtěly být shora uvedené televizní reportáže pravdivé a poctivé, měly uvést i tato nesporná fakta. Že vliv sovětů byl i pozitivní, vyplyne ze srovnání dnešní kulturní úrovně bývalé sovětské Střední Asie s úrovní sousedních zemí: Indie, Afghánistánu nebo Íránu, z nichž přinesly reportáže předcházející díly seriálů, např. britského Letem světem – Severní Indie z 13. března.

Naprosto neobjektivní a tendenční bylo „shazování“ sovětské výstavby měst ve Střední Asii. Ano, stavěla se tam paneláková sídliště, socialisticko-realistické veřejné stavby, památníky a sochy, ale nepříliš horší než podobná v některých nesocialistických zemích.

Já osobně jsem pracoval v létech 1973 až 1974 v Pákistánu a v roce 1993 jsem navštívil pracovně i Indii. Jako turista jsem v roce 1987 navštívil sovětský Uzbekistán a Tádžikistán a proto mohu objektivně srovnávat. V sovětské Střední Asii jsem očekával zaostalost, podobnou té pákistánské. Ale mohu říci, že jsem byl velmi pozitivně překvapen kulturní úrovní tehdejší sovětské Střední Asie. Zejména v uzbeckém Taškentu, který v mnoha směrech převyšoval celkovou kulturností většinu měst v evropské části SSSR. Zastihl jsem jej v dubnu, v době již plně jarní. V centru města byly všude zahradní restaurace s čistě bíle prostřenými stoly, z nichž na žádném nechyběla kytice tulipánů. V bělostně čistých úborech kuchaři vařili a podávali národní jídlo plov (srovnej turecký pilaf) z rýže a skopového masa. Zástupy vymydlených a nastrojených místních obyvatel se bavily, jedly a vyhlížely velmi spokojeně. Úroveň služeb pro turisty byla bez chyby.

Myslím, že šíření polopravd a překrucené pravdy se příčí opravdovému demokratismu a že je v rozporu s novinářskou etikou.

10.4.2005