Apologie liberálních utopií

V EKONOMU 44/2005 publikovali dva naši mladí a patřičně zapálení neoliberálové, pánové Jiří Schwarz jr. (22) a Josef Šíma (33) z okruhu Liberálního institutu, recenzi knihy Henryho Hazllita: Ekonomie v jedné lekci. Pro naše neoliberály je příznačné, jak nekriticky přijímají a dále šíří ideje svých idolů, kterými jsou Hayek, Rothbard nebo Hazlitt a jak se současně suverénně a bez zaváhání vypořádávají s trpaslíky Kaynesem, Samuelsonem, o Marxovi nemluvě. A pokud jde o Ludwiga von Misese se jeví, že ho čtou přes brýle oněch výše zmíněných, ale méně nadaných epigonů.

Svojí repliku na recenzi jsem nadepsal Apologie liberálních utopií, protože recenze Hazlittovy knihy je jedním z řady článků tohoto autorského okruhu, který nekriticky chválí vize liberálních fundamentalistů.

V historii lidstva vznikla bohatá série utopií,kterými se mnozí myslitelé snažili o nápravu zkaženého světa a nalezení jeho ideálního řádu. Prvním, nám známým, byl Platon, který se o to pokusil ve své Atlantidě. Z dalších utopistů známe Thomase Moora a jeho Utopii, Campanellu a jeho Sluneční stát, našeho Komenského, Saint-Simona a nakonec Marxe s vizí komunistické společnosti. Až na posledně jmenovaného se žádnému z předchůdců nedostalo splnění jejich utopických představ. Jen Marxovým následovníkům se podařilo získat takovou masovou podporu jeho myšlenek, že se zmocnili politické moci a začali s praktickou realizací postupným budováním komunistické společnosti.

Co všem utopistům bylo společné? Byla to víra, že všichni lidé, nebo alespoň jejich rozhodující většina, pochopí a přijmou jejich ideje a budou se aktivně podílet na vytvoření a udržování ideální společnosti a na její obraně před jejími škůdci (kterých bude stále se zmenšující menšina). To se nikomu z nich za života nesplnilo. Podařilo se to až Marxovým žákům za mimořádných politických předpokladů, kterými byly katastrofální následky dvou světových imperialistických válek ve 20. století a meziválečné světové hospodářské krize. Téměř na třetině zemské souše získali rozhodující část politicky angažovaných lidí pro komunistickou utopii a ostatní mocensky přinutili, aby se na její realizaci podíleli. První podmínka realizace ideální společnosti tím byla splněna. V jejím budování se s mnoha obtížemi dařilo pokračovat skoro 70 let. Ale plnění druhé podmínky, ochoty většiny účastníků, pokračovat a bránit vybudované etapy, stále sláblo a začalo se měnit v pasivní rezistenci a posléze v aktivní odpor proti pokračování. Konec 90. let 20. století znamenal i konec prvního praktického pokusu o realizaci ideální společnosti, který ovlivnil vývoj světa v průběhu téměř celého 20. století.

V měsíčníku Liberálního institutu TERRA LIBERA, červenec-srpen 2004, byl publikován článek Hanse H. Hoppa: Rothbardovsaká etika, který vysoce pozitivně komentuje další utopii, kterou nabízí Murray Rothbard. Jeho utopie je považována za liberální asi jen proto, že nepožaduje zrušení soukromého vlastnictví, zatím co všichni předcházející utopisté navrhovali zespolečenštění všech statků a zrušení soukromého vlastnictví. Místo regulování společnosti elitou, vládnoucí moudře ku jejímu prospěchu (např. komunistickou stranou, jejími sjezdy a politbyrem), spoléhá Rothbard, jako liberál, na regulaci tržními silami, při důsledném prosazení principu laissez faire ve všech společenských procesech.

Podívejme se však na zásady, kterými podmiňuje fungování takové ideální, totálně svobodné společnosti.

První podmínkou je obnovení morálky, Rothbardem zredukované na uznání principu prvotního přivlastnění a soukromého majetku. Že to je podstata morálky nám prý říká naše morální intuice (srovnej s třídním instinktem proletariátu, jako garanta a budovatele komunismu). A má to být morální přesvědčení, které nám dá sílu v ideologické bitvě se protivníky (srovnej s třídním uvědoměním proletariátu a jeho avantgardy – komunistické strany).

Druhou podmínkou, nebo spíše taktikou, je rezignace na možnost převýchovy oponentů z řad starších generací (zejména akademických) a zaměření se na laickou veřejnost. Cituji ze stati H.H.Hoppe: … zejména na intelektuálně nedotčenou mládež, jejíž idealismus ji činí velice vnímavou k morální důslednosti (srovnej se shodnou „úspěšnou“ taktikou III. Komunistické internacionály nebo fašistických režimů).

Třetí podmínkou je nepřípustnost jakýchkoli kompromisů v principech a teorii cílového anarchokapitalismu. Možné jsou jen drobné taktické ústupky, sloužící konečnému cíli.

Cituji: … pouze teoretický purismus, radikalismus a nesmlouvavost mohou vést … k celkovému vítězství (srovnej s 21 Leninovými podmínkami vstupu dělnických stran do III. Komunistické internacionály). Rothbard kritizuje Hayeka, kterého (spolu s Friedmanem) považuje za umírněného liberála a etatistu, protože obhajuje nezbytnost státu. Odsuzuje jeho Constitution of Liberty, kde Hayek požaduje projekt liberální Utopie a radikální vůdce, kteří by jej realizovali, a prohlašuje Hayeka za propagátora švédského socialismu. Při tom právě sám Rothbard splňuje oba Hayekovy požadavky tím, že předkládá projekt liberální utopie a snaží se shromáždit radikální liberály pro její realizaci.

Z výše uvedeného zcela jasně vysvítá utopičnost Rothbardova projektu ideální společnosti a navrhované cesty realizace. Nejenže nelze uvěřit ve stabilitu a udržitelnost společenského systému, který by fungoval na principech Rothbardovy morálky, ale ještě nesnadnější je představa společenské transformace, která by k ní vedla. Hrůzy bolševického vyvlastňování, fyzické a duševní likvidace odpůrců socializace, násilné kolektivizace, znásilňování a glajchšaltování duchovní stránky lidství a strašlivého fyzického strádání, by asi zbledly před chaosem a utrpením lidstva v průběhu totální likvidace všech institucí státu, které jistě nejsou dokonalé, ale jsou fungujícím produktem civilizačního vývoje člověka jako živočišného druhu, podle zákonů objevených Darwinem.

Rothbard předpokládá, že ideální společnost bude fungovat na principu úplné privatizace uspokojování všech potřeb jednotlivců. Např. státní soudnictví nahrazuje komerčně fungující arbitráží. Ochranu majetku a života si představuje jako služby, nakupované od soukromých bezpečnostních agentur. Jak to již dnes někde funguje, známe z USA nebo Brazílie. Bohatí, kterým lze něco ukrást nebo je unést a vydírat, se stěhují do exklusivních ghett, která hlídají dnem i nocí soukromé agentury. Mimo ghetto vycházejí pouze v doprovodu početných ozbrojených bodygardů. Lze toto považovat za opravdový ideál svobodné existence lidského individua? A jak by to bylo při konfliktech různých zájmových skupin nebo národů? Vedly by se soukromé války za použití placených žoldnéřských armád? Zdá se, že se postupnou profesionalizací všech dosavadních armád k tomuto cíli blížíme. Takový vývoj asi očekávají scénáristé hollywoodských katastrofických filmů, když budoucnost lidstva líčí jako nepřetržité globální a kosmické války šílených diktátorů, velících masám zotročených podlidí.

Myšlenka ideálního komunismu, jak si jej představovali Marx s Engelsem i jejich předchůdci a následovníci, byla také krásná a mravná. Jeho předpokladem byla uvědomělá dělnická třída; ideální komunistický člověk, který bude pro společnost pracovat vždy ze všech svých sil a ze společného bohatství si vždy bude brát jen tolik, kolik potřebuje pro svojí zdravou a spokojenou existenci a nakolik to dovolí dosažené bohatství společnosti. Nebude chtít nic na úkor svých soudruhů, ale bude se s nimi o vše vždy nezištně a spravedlivě dělit. Byla tato představa špatná z hlediska křesťanské morálky? Ale reálné chování lidských jedinců se neřídí vrozenými ctnostmi (jak předpokládal J.S.Mill), vzájemnou láskou a entusiasmem, ale drsnými zákony Darwinovými. Historická společenská praxe prokázala, že člověk se jen zcela výjimečně chová uvědoměle a entuziasticky podle přání konstruktérů ideálních společností. Že vedle morálních návyků a morálního donucení, které se v jeho chování a jednání také nesporně uplatňují, hraje nejvýznamnější roli donucení a hrozba trestem od mocí, jako jsou rodina, komunita a stát, které si jedinci víceméně dobrovolně vytvářejí a také je respektují.

11.11.2005