Má stát právo odsuzovat děti?

S ohromujícím růstem kriminality dětí se rozvířila diskuse o věkové hranici jejich trestní odpovědnosti. Ozývají se názory, že by měla být snížena snad až na dvanáct let věku!

Nechce se mi uvěřit, že by tento názor mohl vyslovit někdo, kdo má nebo měl vlastní dětí, ale dokonce ani ten, kdo kdy měl s dětmi co činit a není sám psychicky narušen. Takové názory jsou projevem úplné ztráty citu k jakékoli jiné lidské bytosti. Jsou projevem krajního individualismu, který sám je produktem špatně chápaného, vykládaného a uplatňovaného zaslepeného liberalismu.

Konec dětství lidského jedince by nebylo možno exaktně stanovit ani kdyby všichni jedinci měli pro svůj vývoj absolutně stejné podmínky. Ty ve skutečnosti stejné ani zdaleka nemají. Jsou dány nejprve genetickou dědičností a potom materiálními a nemateriálními podmínkami, ve kterých se každý jedinec vyvíjí a dospívá. U některého může skutečně skončit doba dětství snad v oněch dvanácti létech. Dívky některých primitivních národů rodí své děti v tomto věku a musí převzít odpovědnost za jejich výchovu a za chod domácnosti a rodiny. Mnohé děti v rozvojových zemích musí od tohoto věku těžce pracovat a jsou třeba i hlavními živiteli rodiny.

V naších šťastnějších zemích sice nejde o tyto extrémy, ale i u nás existují značné rozdíly v podmínkách dospívání. Mnohé romské dítě se dříve seznamuje se sexualitou, mnohé musí již v dětském věku začít přispívat do rozpočtu rodiny. Třeba prostitucí nebo kriminální aktivitou. Značné rozdíly jsou však mezi „standardními“ rodinami naší společnosti, dané hmotnou nebo vzdělanostní úrovní atd.

Podle naších zákonů končí dětství vlastně postupně. První hranicí je obdržení občanského průkazu v patnácti létech. Pro dívky je tento věk i hranicí ochrany před sexuálním zneužitím. Dětství v plné míře v zákonném smyslu končí až plnoletostí v osmnácti létech.

Získání plnoletosti však neznamená, že psychický vývoj jedince je ukončen, že dosáhl zralosti a plné odpovědnosti za své jednání. Důkazem budiž to, že i soudy při rozhodování o trestu pro pachatele krátce po plnoletosti, berou tuto okolnost za polehčující. Lidský jedinec dozrává psychicky ještě řadu let po dosažení zákonné plnoletosti. Je v mládí lehkomyslnější, protože mu chybí životní zkušenost, podlehne často starší či protřelejší osobě nebo partě a dá se snadno svést. Z tohoto pohledu dospívá člověk do plné společenské odpovědnosti vlastně až ve věku kolem třicítky.

Za stav morálního vědomí a za vzory pro jednání našich dětí je plně odpovědna naše společnost a zejména pak naše vládní instituce. Z nejvyšších míst je odmítána potřeba morálky co by skrytého nástroje socialistických nebo jiných totalitních ideologií, která ohrožuje samu podstatu svobodné společnosti. Individuální úspěch, vyjádřený zejména v penězích, je povýšen na nejvyšší cíl usilování každého individua, které je nabádáno, aby pro jeho dosažení nebralo ohledy na nic jiného.

Vedle morálky, která je víceméně dobrovolnou záležitostí každého jednotlivce, je podrýváno i právní vědomí a zákonnost v tomto státě. Jak jinak posuzovat vyjádření premiéra vlády, že ústavu není nutno brát doslova, že Listina práv a svobod do ní vlastně nepatří?

Právní vědomí podrývají zejména laxní a někdy až podivný postup v celém průběhu trestního řízení, přehlížení rozkrádání a korupce ve velkém. V televizi, která má dnes největší vliv na mládež, se ji denně servírují nemorálnosti a zločiny jako standardní vzory chování. Ze škol je vytlačována mravní a náboženská výchova a jsou tam tolerovány takové jevy jako je narkomanie nebo šikana. Za tyto hrubé prohřešky celé dospělé a státotvorné populace, které jsou primární příčinou všeobecného růstu zločinnosti, nejen mládeže, mají být trestány děti?

Říkám: „Nikoli!“.

Volejme k odpovědnosti ty nejodpovědnější a dobře za to placené: naše politiky, ministry vlády, senátory a poslance -  zákonodárce, policii, žalobce a soudce, rady pro nejrůznější vysílání a ředitele televizí atd., ale také každý sám sebe.

Je však zřejmé, že ani zásadní změna v uvedeném smyslu by nevedla k rychlé nápravě toho, co byl za léta pokaženo. Je třeba hledat současně i cestu, které by vedla k žádoucímu zlepšení situace rychleji.

Zastávám názor, že trestní odpovědnost za trestné činy mladistvých nezletilých by měli nést jejich rodiče (zákonní zástupci). Podobně, jako je tomu u odpovědnosti za hmotnou škodu. Zcela oprávněný je tento požadavek když rodič přímo navádí své nezletilé dítě k trestnému činu. V takovém případě by měl rodič nést odpovědnost za trestný čin dítěte v plné míře. Časté jsou však trestné činy, které dítě provede o své vůli. V tom případě by vina rodiče měla být kvalifikována jako nedbalostní trestný čin s trestní sazbou, odpovídající nebezpečnosti a důsledku činu.

Může-li být odsouzen řidič automobilu za zabití z nedbalosti k nepodmíněnému trestu, proč by nemohl být za nedbalost při dohledu nad dítětem podobně odsouzen rodič? Vzniká námitka, který že rodič má nést odpovědnost? To by měl posuzovat soud.

Možná oba rodiče stejným nebo rozdílným dílem nebo ten z nich, který uplatňuje na dítě odpočet daně nebo pobírá sociální dávky. Pokud by dítě zůstalo bez rodičů v důsledku jejich uvěznění nebo kdyby soud rozhodl o jeho odebrání, bylo by dítě umístěno do ústavu. To nevylučuje zcela možnost, že by hranice trestní odpovědnosti byla snížena, např. na patnáct let věku, ale bylo by vždy pouze na soudu, aby rozhodl, že nezletilý pachatel je tak duševně zralý a osobně odpovědný, aby mohl být odsouzen. Dále bych se přimlouval za to, aby v těchto kauzách rozhodovala porota.

26.2.2000

Další článek na toto téma: Soudit děti II.