Vyřešila sněmovna trestání dětí?

Po dlouhé nerozhodnosti reagovala sněmovna na rostoucí kriminalitu dětí snížením hranice jejich trestní odpovědnosti z patnácti na čtrnáct let věku. Není to jistě šťastné opatření. Konec dětství jedinců není možno exaktně stanovit ani kdyby všichni měli pro svůj vývoj stejné podmínky. I v naší společnosti existují značné rozdíly v podmínkách dospívání. Mnohé romské dítě se dříve seznamuje se sexualitou a musí již v dětském věku přispívat do příjmů rodiny. Třeba prostitucí nebo kriminální aktivitou.

Značné rozdíly jsou však i mezi „standardními“ rodinami naší společnosti ve hmotné nebo vzdělanostní úrovní. Podle naších zákonů končí dětství vlastně postupně. První hranicí je obdržení občanského průkazu v patnácti létech. Až dosud byl tento věk i hranicí ochrany dětí před sexuálním zneužitím. Podle zákona dětství definitivně končí až plnoletostí v osmnácti létech. Ta však neznamená, že psychický vývoj jedince je ukončen a že tím dosáhl zralosti a plné odpovědnosti za své jednání. I soudy při trestání pachatelů krátce po dosažení plnoletosti, berou tuto okolnost za polehčující. Mladý člověk je vždy lehkomyslnější, protože mu chybí životní zkušenost, spíše podlehne protřelejší osobě nebo partě a dá se svést. Hranice plné společenské odpovědnosti se tak posouvá až do třetí dekády věku.

Za stav morálního vědomí a za vytváření vzorů pro naše děti je plně odpovědna naše společnost a její instituce. Dnes je i na nejvyšších vládních místech zlehčována nezbytnost morálky, která je označována za nástroj ideologií, které ohrožují svrchovanou svobodu individua. Úspěch, vyjádřený zejména v penězích, je povýšen na nejvyšší cíl usilování svobodného individua, nabádaného, aby nebralo ohledy na nic jiného. Vedle morálky, která je dobrovolnou záležitostí každého jednotlivce, je však podrýváno i právní vědomí a zákonnost v tomto státě. Jak jinak posuzovat vyjádření Václava Klause, ještě jako premiéra vlády, že ústavu není nutno brát doslova, že Listina práv a svobod do ní vlastně nepatří?

Právní vědomí podrývá i laxní a častopodivný průběh trestních řízení, přehlížení rozkrádání a korupce ve velkém. V komerčních televizích, které mají dnes největší vliv na mládež, se denně servírují nemorálnosti a zločiny jako standardní vzory chování. Ze škol všech stupňů byla vytlačena občanská, mravní a náboženská výchova a jsou tam tolerovány jevy jako nepoctivost, šikana a narkomanie. Za tyto hrubé prohřešky celé dospělé státotvorné populace, které jsou primární příčinou všeobecného růstu zločinnosti mají být trestány naše děti!

Namísto toho volejme k odpovědnosti ty nejodpovědnější a dobře za to placené: politiky, vládu, senátory a poslance, policii, žalobce a soudce, rady pro nejrůznější vysílání a ředitele medií, ale také každý sám sebe. Je však zřejmé, že ani zásadní změna v uvedeném smyslu by nevedla k rychlé nápravě toho, co byl za léta pokaženo. Současně je třeba hledat i cestu, která by vedla k žádoucímu zlepšení situace rychleji. Především musíme požadovat na našich žalobcích, soudcích a soudech, aby využívali náš platný právní řád a plně postihovali rodiče dětských pachatelů trestných činů.

Trestní zákon, v § 217 – Ohrožování mravní výchovy mládeže, ukládá trestní odpovědnost za trestnou činnost dětí (až do 18 let věku) jejich rodičům (pěstounům) jestliže, byť i z nedbalosti, a) umožní jí vést zahálčivý nebo nemravný život, b) svádí ji k tomu. Trestní sazba je zde až dvě léta odnětí svobody.

Otázku, který z rodičů má nést odpovědnost by měl posoudit soud. To neznamená, že by se trestní odpovědnost vyspělejších dětí zcela vyloučila, ale bylo by vždy jen na soudu, aby rozhodl, který nezletilý pachatel je tak duševně zralý a osobně odpovědný, aby měl být trestán. A stálo by za úvahu, zda by v těchto kauzách neměla rozhodovat porota.

Starší článek k tomuto tématu: Soudit děti I.

12.12.2005