Intelektuálové

K sedmdesátinám Václava Havla se v periodickém tisku vyrojila řada článků, hodnotících jeho celoživotní literární a politickou práci. Jak se sluší při takovém výročí, všechny články jedním hlasem obě tyto stránky jeho veřejných aktivit hodnotí pozitivně a velmi vysoko. Já si ostatně dovoluji zapochybovat, že by při této příležitosti redakční cenzura propustila nějaké hodnocení negativní. Havel je prezentován především jako velký intelektuální myslitel a politik, který byl rozhodujícím činitelem při rozpadu komunistického režimu v Československu a významným činitelem rozpadu celého sovětského komunistického bloku. Podobně je hodnoceno i jeho působení jako presidenta ČSFR a potom ČR i jeho dnešní působení jako aktéra různých globálních aktivit světových celebrit a intelektuálů.

Denní tisk publikoval výsledek jakéhosi britského průzkumu, podle kterého je dnes Havel čtvrtým nejvlivnějším intelektuálem světa. Tato adorace se snad společensky sluší při životním jubileu stárnoucího národního idolu, ale rozhodně nepodává kritický obraz jeho významu ani v literární, ani v politické rovině a přispívá tak ke zkreslování historické pravdy. Opět se potvrzuje skeptický názor na historiografii, že si ji píše a přehodnocuje každý historik a každá doba podle aktuální politické poptávky.

Abychom mohli objektivněji hodnotit Václava Havla jako intelektuála a veřejného aktéra, musíme podat výklad pojmů intelekt, intelektuální, inteligence, inteligentní, jako schopnosti efektivního myšlení a intelektuál(-ové), inteligence jako společenské skupiny.

  • Intelekt, inteligence je schopnost lidského individua racionálně a logicky reflektovat děje v přírodě i v lidské společnosti a efektivně řešit problémy, před které je tyto děje staví.
  • Intelektuální, inteligentní – je takový názor na problém či jeho řešení, který splňuje výše uvedená kriteria logiky, racionality a efektivnosti.
  • Intelektuálové,inteligence společenská vrstva lidí, kteří se vyznačují intelektem (inteligencí) a aktivně jej uplatňují ve svém společenském vystupování a kteří se také k vrstvě intelektuálů hlásí.

Tyto definice zřejmě nejsou shodné s běžně používanými a chápanými významy uvedených pojmů. Dnes se totiž sám považuje nebo je ostatními považován za intelektuála každý, kdo se především neživí produkcí užitných statků a služeb, nezbytných k životu lidské společnosti, ale který (v ideálním případě)  tvoří díla více či méně umělecká nebo vědecká, politické a náboženské ideologie apod. a nebo o nich pouze často na veřejnosti mluví a debatuje. To však podle výše uvedených definic pro zařazení jedinců a skupin mezi intelektuály (inteligenci) nestačí. Zásadní podmínkou je, aby se jejich díla a projevy vyznačovaly racionalitou, logikou a efektivitou a u umělců uměleckostí. Neproduktivní, nekonečné a neracionální úvahy a debaty, byť i diplomovaných „učenců“ (nikoli vědců!) a „myslitelů“, nečiní nikoho automaticky intelektuálem, ale řadí ho do skupiny podivínů, pomatenců nebo šarlatánů, které může společnost nanejvýš litovat a trpět.

Na myšlení velké části našich současných intelektuálů je překvapující, že po více než dvou stech let existence a vývoje evropského filosofického racionalismu a humanismu u nich došlo k takovému úpadku, že jejich dnešní filosofické myšlení stojí před problémy světa a jeho budoucnosti zcela bezradně. Intelektuální elita vyděšeně vykresluje nejrůznější scénáře nevyhnutelného katastrofického vývoje světa. Je politování hodné, že tito intelektuálové nejsou schopni pochopit a vyložit objektivní příčiny jeho dnešního stavu, ani tendence, které jej ovlivňují a dále zhoršují. A ještě se na tom svými scestnými názory  a aktivitami podílejí.

Intelektualita a inteligence jedince nejsou nutně podmíněny jeho formálním školním nebo akademickým vzděláním. Mnozí lidé, kterým se formálního vzdělání nedostalo, disponují vysokou inteligencí. Příkladem může být současný tibetský dalajláma, občanským jménem Tändzin Gjamccho. To je skutečný, světově významný intelektuál, nadaný mimořádnou přirozenou inteligencí. Neprošel v dnešním smyslu řádným formálním vzděláním, ale byl po léta školen v tradičních buddhistických naukách. Částečné základní vzdělání v moderních vědách mu poskytl Rakušan Heinrich Barter, který ve 40. létech minulého století byl sedm roků v jeho službách jako domácí učitel, když žil v Tibetu po útěku z britského zajetí v Indii. A až v dospělosti v exilu pobyl dalajláma krátce na univerzitě v USA. Příkladem opaku může být jistý prof. Ing. DrSc. z ČVUT , kterého jsem poznal v 90. létech ve vedení velké akciové společnosti. a jehož inteligence (ve smyslu mé definice) byla minimální.

Musíme se proto ptát, jaké hodnoty přinášejí neplodní a samozvaní „intelektuálové“ do společenského produktu a jakým právem se z něj přiživují. I když je dnešní lidská společnost velmi strukturovaná a její fungování je zabezpečováno obrovským počtem specializovaných činností, stále platí, že všichni členové této společnosti kryjí své životní potřeby z produkce základních materiálních statků a služeb. Vedle této základní produkce společnost vytváří mnoho statků a služeb zbytných. Ale jen některé z těch jsou lidmi přijímané jako užitečné, protože jim obohacují život. Mnohé z nich jsou pro lidskou populaci škodlivé, a přesto jsou produkovány různými podnikavci, s cílem dosahování nadprůměrného zisku a nepřiměřeného podílu na společenském produktu. Takoví podnikavci využívají důvěřivosti a neinformovanosti cílových spotřebitelů. Zneužívají k tomu dezinformace, které šíří všemi sdělovacími prostředky, jejichž většinu ovládají. K ním patří i zmínění neplodní intelektuálové. Když „hauzírují“ se svými iracionálními, společensky nepotřebnými až škodlivými výtvory, které si pomocí svých osobních konexí a mediálních pozic navzájem vychvalují a jejichž hodnotu značně přeceňují. A parazitují tak na rozdělování základního společenského produktu, na jehož tvorbě se nepodílejí nebo dokonce jeho tvorbu narušují a snižují.

Své úvahy jsem začal u Václava Havla, který je svými epigony veleben jako přední světový intelektuál současnosti a který je zván do světa a který k nám do Česka zve sobě podobné celebrity. Při tom šíří své idealistické názory o transcendentální podstatě světa a propaguje z nich odvozené sterilní recepty na zlepšení jeho tristního stavu. Neobjektivně jsou též zveličovány i Havlovy zásluhy na pádu sovětského komunistického bloku. Pravdou je, že komunistický blok se rozpadl samovolně, když již nebyl dále schopen řešit své rostoucí vnitřní problémy a konkurovat kapitalistickému světu v komplexní společenské produktivitě. Tou je míněna nejen produktivita materiální výroby, ale i efektivita všech společenských procesů, které rozhodují o síle každého lidského společenství.

Subjektivně byl rozhodujícím startérem rozpadu sovětského komunismu Michail Gorbačov, který pochopil nutnost změny politického a ekonomického systému SSSR a nastartoval procesy, jejichž konec nedohlédl, ani neplánoval tak, kam potom dospěly. Havel byl v tehdejší československé situaci jedinou dostatečně veřejně známou osobností, připravenou nahradit bezradné domácí komunistické vedení, formulovat výchozí, ač značně idealistickou představu o budoucí „občanské“ demokracii a ochotnou převzít politickou moc. Politický vývoj ČSFR a potom ČR ukázal, že realita dnešní české parlamentní demokracie se zásadně rozešla s původními (ale i dnešními) Havlovými idealistickými představami o občanské společnosti a nepolitické politice.

Závěrem chci vyzvat všechny vzdělané a soudné spoluobčany, aby kriticky zvažovali, koho mají považovat za intelektuály, hodné toho jména. Takové, kteří jim mohou být průvodci a rádci v životních situacích. Bez ohledu na to, jestli oni sami a navzájem se za intelektuály označují.

„Potrefené husy“ – jaloví intelektuálové se jistě hned ozvou s námitkou, že nikdo nemá právo ani kompetenci rozhodovat o tom, jestli jsou  něčí názory a činy racionální a společensky efektivní a tedy podle mé definice inteligentní. Že každý jedinec musí mít naprostou svobodu myšlení, nepotlačovanou žádnými konvencemi nebo výkonnou mocí.

Otázkou však zůstává, kde končí svoboda tvořivého a poctivého myšlení a konání a kde začíná neumění a neschopnost, vypočítavost, exhibicionismus a všechny podobné formy předstíraného intelektu a intelektualismu, sloužícího jen k legalizaci společenského parasitismu, určitých jedinců nebo skupin. Každý z těch, kteří se považují a prohlašují za intelektuály, musí sám přísně sebekriticky zvážit své pohnutky a schopnosti a rozhodnout, je-li lidské společnosti nějak k užitku nebo jestli je v ní pouze parazitem. A není-li toho schopen nebo to udělat nechce, musí počítat s tím, že to za něho udělá veřejné mínění.

31. října 2006