Světovost nebo architektonický exhibicionismus?

Bestia triumphans se probudila jako hororová Godzila. Vrcholová komise našich intelektuálů a uměnovědců vybrala projekt nové Národní knihovny, který před neopakovatelné panorama Pražského hradu má navršit obludnou hromadu, připomínající haldu důlní hlušiny, nebo obřího mraveniště termitů, nebo v ještě horším srovnání obří exkrement.

Je neuvěřitelné, jak ve snaze překonat údajnou „českou malost“ a vykompenzovat si vlastní deficit světovosti, jsou naši worldmeni obojího rodu ochotni znešvařit neopakovatelně krásnou tvář Prahy, kterou nám odkázala minulá staletí od desátého až po dvacáté. A přiznávat se k tomu, že chtějí dohnat Francouze, kteří podobným exhibicionismem znešvařili staletý Louvre skleněnými pyramidami zednářského mystika Francoise Mitterranda. V komentářích medií na obhajobu této volby se říká, že dnešní Česko se musí zbavit realisticko-socialistické přízemnosti a směle následovat avantgardní směry postmoderní doby. Vedle zmíněných pyramid v Louvru je zmiňována i opera v australském Sydney. Ale to je přiklad nesouměřitelný. Opera v Sydney je bezesporu vynikajícím projevem soudobého světonázoru a výtvarného cítění a nikoli neprávem byla v probíhající anketě o současných divech světa také nominována. Jde však o stavbu v moderním velkoměstě bez staletého historického vývoje architektury.

To, co nabídl architekt Jan Kaplický, dlouho působící v exilu ve Velké Británii, a co komise vybrala ve snaze prokázat svojí postmodernost, je vnitřní architekturou a infrastrukturou pro potřeby Národní knihovny snad špičkově funkční, jak se tvrdí, ale je naprosto neslučitelné se skutečností, duchem a tradicí pražské architektury a urbanismu.

Doposud vždy platilo a mělo by platit trvale, že architektonické ztvárnění každé stavby by mělo odpovídat jejímu funkčnímu určení a mělo by je výtvarnými prostředky vyjadřovat. Uvedu jen jedno srovnání x podobnou instituci z antiky. Celsovu knihovnu v maloasijském Efesu, postavenou v r. 20 po K. za vlády římského císaře Tiberia. Knihovna svým ušlechtilým architektonickým ztvárněním, sochařskou výzdobou a symbolikou jasně kolemjdoucímu a pozorovateli vypovídala, že je chrámem umění a vědy. Z tohoto hlediska si pak neumím představit, jak by neforemná hromada vítězného projektu Národní knihovny mohla vyjadřovat smysl a význam našeho národního a světového písemnictví i kultury obecně.

Dovolávám se proto soudnosti, odpovědnosti a snad i výtvarného a historického cítění rozhodujících činitelů našeho státu, aby realizaci tohoto projektu zabránili. A nebudou-li tak prozíraví a odpovědní, vyzvu znovu všechny rozumné občany republiky, vlastence a milovníky Prahy, aby realizaci  rozhodně zabránili svojí organizovanou občanskou aktivitou.

A pokud naši ambiciosní intelektuálové musí na důkaz své světovosti prosazovat v Praze exhibicionistické projekty tzv. světových architektů, ať to činí někde co nejdále na okraji Prahy a mimo dohled od jejího neopakovatelného historického centra.

4. března 2007

Vyšlo v HN 7.3.2007 pod názvem: Vyžeňte ten nechutný exkrement pryč


MUDr. František Koukolík – Jak krásný obraz

víkend HOSPODÁŘSKÝCH NOVIN 42/2005

Konstatuje návštěvnost a reakce návštěvníků výtvarných galérií. Sály „klasických“ děl (počítaje v to i Picassa a Dalího) jsou plné návštěvníků. Sály soudobého umění zejí prázdnotou. Ty budí lhostejnost a nudu ze stejnosti „od Madridu až po Veletržní palác“.

„Ti lidé si myslí, že si mohou dovolit všechno“ říkají i vzdělaní jedinci, kteří se ve výtvarném umění orientují a mají je rádi.

F. Koukolík nás seznamuje s provedeným experimentem.

Skupina lidí, kteří nebyli znalci umění, si prohlížela 300 výtvarných děl a hodnotila u každého svůj subjektivní dojem v deseti číslovaných stupních od krásný po ošklivý. Při tom byli zapojeni do skeneru, který sleduje činnost mozku. Portréty aktivují tu část mozku, která zpracovává tváře, krajiny zase tu část, která zpracovává budovy a podobné podněty. Pro vnímání abstraktních obrazů nemá mozek vyvinutý zpracovací systém. Výsledek je jednoznačný: jestliže jsou velmi různé obrazy hodnoceny jako krásné, aktivuje se spodní část levého čelního laloku, což je vrcholová oblast lidského systému odměny, který lidem dává slast a hybná část kůry je utlumena. Čím silnější byl prožitek ošklivosti, tím byla čelní kůra mozku utlumenější, zato hrozivě stoupala činnost hybné kůry – jako by říkala: „uteč od toho“ nebo „prašť do toho“.

Toto vědecky objektivně vysvětluje odpor lidí k exhibicionismu „post-moderních umělců“.


JÁ: Chtě nechtě, musím se opět opřít o Darwina.

V důsledku přirozeného výběru biogenetického, fylogenetického i ontogenetického by noví jedinci měli vnímat jako pozitivní takové psychické stimulace, které u jejich rodičů vedly k jejich zplození a u nich samých k úspěšnému přežití:

  • biogenetické – dokonalejší funkce smyslů: receptorů a vyhodnocení jejich signálů v mozku, funkce žláz s vnitřní sekrecí: hormonů apod.
  • fylogenetické – konvence, tradice komunit od rodiny po celé lidstvo
  • ontogenetické – stimulující (příjemně i nepříjemně):

zvuky, tóny, akordy, harmonie

barvy, tvary

vůně, doteky

podmíněné reflexy

A ze všech těchto složek vznikající emoce pozitivní i negativní:

  • sexuální přitažlivost nebo odpor
  • pocit bezpečí nebo strachu
  • pocit blaha, lhostejnosti nebo hnusu
UMĚNÍ KÝČ
nové formy, témata laciné, kopírované, povrchní výtvory
vlastní představivost podbízivá líbivost, nuda
objevování neznámých zážitků epigonství
svěží tvořivé vzrušení samoúčelný exhibicionismus