Je spravedlnost cílem justice ?

V České republice si dnes justice takový cíl neklade. O tom svědčí zveřejněné informace o průběhu civilních i trestních soudních procesů. Jejich průběh a vyznění rozsudků se často příčí obecnému názoru na spravedlnost a morálce inteligentních občanů, která vychází z křesťanské  kulturní tradice a z idejí národního obrození.

Většina příslušníků naší justice je vyškolena v teorii kontinentálního pozitivního práva. Za cíl justičního procesu nepovažuje výkon spravedlnosti, ale rozsuzování kauz v doslovné shodě s literou pozitivních zákonů. Vůbec nepřihlíží k tomu, že positivní zákony jsou vždy produktem politických zájmů společenských vrstev, které jsou zastoupeny v zákonodárných sborech a nikoli výsledkem snahy o prosazení spravedlnosti. Že cílem justice by měla být spravedlnost, o tom svědčí i název příslušného Ministerstva spravedlnosti, nikoli Ministerstva práva. Odstrašujícím příkladem nemorálních pozitivních zákonů byly nacistické norimberské protižidovské zákony, které byly „demokraticky“ schváleny Říšským sněmem. Byly závazné pro německou justici a státní správu a proto plnění jejich litery nemohlo být trestným činem.   

Známý dnešní český advokát mafiánů, vrahů a miliardových podvodníků  JUDr. Tomáš Sokol veřejně hlásá, že jen pošetilec může očekávat, že cílem justice je nalezení spravedlnosti. Podle něho je soudní proces duelem žalobce, advokáta a soudce o to, kdo rafinovaněji předloží, vyvrátí či zamlčí důkazy a výloží skutkovou podstatu věci tak, aby dosáhl rozsudku podle svého návrhu. V tomto procesu pak mají advokáti profesionální povinnost hájit svého klienta všemi (já doplňuji i nemorálními a nezákonnými prostředky) před náležitým trestem.. Tito advokáti se řídí pouze chtivostí finanční odměny zisku a renomé úspěšnosti a neřídí se morálkou, stavovskými kodexy a ctí. Známý bývalý člen Ústavního soudu je označil za cyniky, kteří zrazují svojí akademickou přísahu.

Jaké jsou příčiny tohoto stavu naší justice?

  1. Celá justice je budována na kontinentální (pruské) teorii pozitivního práva
  2. Právnické vzdělání je vedeno zcela v duchu pozitivního práva
  3. Právníci nejsou zavazováni morální povinností hledání a uplatňování spravedlnosti, ani stavovským kodexem a ctí
  4. Činnost právníků se stala výdělečným podnikáním s cílem maximalizace hmotného zisku a společenské prestiže
  5. V justici jsou trpěny pletichy a korupce, ačkoli by měly být důvodem nekompromisní profesní a společenské diskvalifikace každého jejich aktéra, vyloučení z  profesní komory, odvolání z funkce a odnětí akademického titulu (čestným soudem i když nedojde k odsouzení pro trestný čin)
  6. Soudci si legislativně zajistili takovou míru nezávislosti, že intenzita a kvalita jejich práce je takřka nekontrolovatelná a nepostižitelná, takže mohou procesy prodlužovat do nekonečna a bez postihu vynášet opakovaně vadné rozsudky, které jsou často i několikrát vraceny soudy vyššími
  7. Není zaveden systém voleb soudců občany
  8. Nedbá se na kvalitu senátů s přísedícími z řad občanů a chybí porotní systém, který úspěšně fungoval již za Rakouska-Uherska

Co tedy učinit pro nápravu naprosto neuspokojivého současného stavu české justice?

Celý právnický stav by měl být morálně vázán povinností hledání a uplatňování spravedlnosti, jak je chápána občanskou společností. Protože předmětem soudního jednání je obvinění za trestný čin a jednání proti dobrým mravům (používaný odborný právní pojem), musí být povinností všech zúčastněných právníků rozhodovat spravedlivě podle mravních norem. Tedy uplatňovat sice literu zákona, ale vždy v duchu práva přirozeného.

Žalobci mají být zavázáni shromáždit důkazy a dokazovat vinu pouze s použitím relevantních důkazních nástrojů, bez použití pochybných nepřímých důkazů a výpovědí nevěrohodných svědků. Žalobu vést zcela objektivně s presumpcí neviny. Bez subjektivního zaujetí a nepodloženého fabulování průběhu a následků žalovaného činu.

Obhájci musí shromáždit, předložit a zdůvodnit důkazy, které svědčí ve prospěch obviněného a musí vyžadovat plné respektování jeho práva na spravedlivý proces a vyžadovat plné uznání všech polehčujících okolnosti. Nesmí však dosahovat osvobození nebo nejnižšího trestu svého klienta nemorálními prostředky jako je třeba ničení nebo falšování důkazů a svědectví. Takové jejich jednání musí být nejen trestně postižitelné podle zákona, ale musí být nekompromisně odsouzeno i morálně. Takoví advokáti by měli být vylučováni z profesních komor a zbavováni advokátní licence.

Soudci jsou rozhodujícími aktéry soudních procesů. Hlavně jejich nejvyšším závazkem úředním a mravním je nalezení spravedlnosti. Nejen podle litery zákona, ale zejména podle morálních pravidel a přirozeného práva. Musí nezaujatě posuzovat důkazy a argumenty obžaloby i obhajoby. Zvažovat všechny okolnosti, které k žalovaným skutkům vedly a doprovázely je. Všechny přitěžující a polehčující okolnosti, které ovlivňují rozsudek a výši postihu provinilce.

Občané se často právem ptají, k čemu se nákladná justice zřizuje a čím jim slouží, když jim nezaručuje spravedlnost a bezpečí před zločinem a zvůlí soukromou i státní. Zatím se jim jeví jen jako zdroj dobré obživy pro právníky všeho druhu.

Zde bude snad účelné se vrátit k historii vzniku zákonů a soudnictví. Původní zákony vycházely z tradičních pravidel soužití starověké společnosti, ze vžité morálky a chápání spravedlnosti. Nejstarší zákoníky vycházely z prosté zásady odplaty „zub za zub“. Čím se kdo provinil proti druhému, tím mu budiž i oplaceno. Podle citu lidí je to řešení nejspravedlivější. Jenže v reálném světě neexistuje takové jednoduché řešení, které by nemělo podmiňující podmínky a souvislosti. Příkladem může být odvěký nejtěžší zločin, usmrcení člověka jiným člověkem. Podle zákona „zub za zub“ by měl být pachatel potrestán smrtí. Všichni však víme, že k usmrcení mohlo dojít za okolností, které provinění pachatele snižují. Ten mohl zabít bez úmyslu zabíjet, z neopatrnosti nebo nešťastnou shodou okolností. A i když zabil úmyslně, mohl to udělat promyšleně a se záměrem získat nějakou výhodu. Nebo to udělal v duševním rozrušení, nebo podle zlomyslného cizího návodu. Nebo dokonce v oprávněné obraně sebe nebo svých blízkých před násilníkem, třeba jen domnělým. To vše mluví proti použití pravidla „zub za zub“. Ale také z hlediska společenského zájmu nemusí být trest smrti tím nejefektivnějším řešením. Popravou zdravého člověka se ničí jeho pracovní síla a jeho rodina se může nezaviněně dostat do zoufalé materiální situace, což jistě není v zájmu lidské komunity.

Proto musí být reforma našeho právního systému pojata tak, aby psané zákony byly vždy oním uváděným minimem morálky a aby byly uplatňovány v duchu přirozeného práva. O to vždy vědomě musí usilovat navrhovatelé zákonů a v tom smyslu musí celý právnický stav působit na zákonodárce, aby takové zákony přijímaly a špatné rušili.

Aby se vyloučil dosavadní nešvar, že pachateli je umožněno před vzetím do vazby a soudem ještě zvýšit rozsah již započatého trestného jednání nebo zahladit důkazy o něm, musí být ve všech kauzách povinností soudců uložit neprodleně všechna potřebná předběžná opatření proti obviněnému, aby během soudního řízení nemohlo docházet ke ztrátě a falšování důkazů, ovlivňování svědků, úniku výtěžku z žalované činnosti. S tím souvisí i povinnost soudců vést soudní proces co nejrychleji k vynesení rozsudku, aby se poškozeným dostalo co nejrychleji satisfakce a viníci  byli o rychle potrestáni.

Aby se předešlo častému rušení rozsudků vyššími soudy při odvoláních pro procesní chyby nebo nesprávný výklad zákonů, musí být v soudnictví uplatněno hodnocení kvality soudců a jejich rozsudků a proti opakovaně a hrubě chybujícím soudcům uplatněny účinné kárné postihy a uzákoněna možnost jejich odvolání.

15. července 2007

( Pro HN, rubriku PRÁVEM )