Vláda oligarchie

Opakem demokracie je podle Aristotela oligarchie, tedy vláda malé skupiny bohatých na úkor chudých, která je jedním z typů zvráceného ústavního zřízení. Tato vláda zabezpečuje příslušníkům oligarchie maximální podíl na zdrojích a bohatství ovládané komunity a na jejich užívání. Ovládanému zbytku populace je ponecháváno minimální množství životních potřeb, zabezpečující mu skromné přežívání a vlastní reprodukci.

Poslední nepokrytou vládou oligarchie byl ve Starém světě feudalismus. Byla to oligarchie feudální třídy, historicky vzniklá vývojem společnosti po rozpadu západní Římské říše. Celé období feudalismu bylo obdobím boje uvnitř třídy feudálů mezi centrální mocí krále a skupinovou mocí lokálních feudálních pánů, vyšší a nižší šlechty. Většina populace se zpočátku živila primitivním zemědělstvím a svému feudálnímu pánovi (šlechtici nebo církvi) odevzdávala naturální daň. Během dalšího vývoje, se zdokonalováním zemědělské a řemeslné výroby, dochází v podhradí a v okolí hradů ke vzniku městeček a měst, osídlených řemeslníky a kupci, kterým feudální páni dávají určitá práva osobní a majetková a od kterých vybírají daň již v peněžní formě. Tak za feudální oligarchie vzniká postupně stav měšťanský, zárodek třídy buržoazie, který rychle ekonomický sílí, až svou ekonomickou mocí feudálům konkuruje a později je převyšuje a začíná usilovat i o podíl na moci politické. Třída feudálů se však nechce o svá privilegia dělit a tak dochází k násilnému mocenskému boji, vrcholícímu v buržoasních revolucích. V Anglii boj vyúsťuje v popravu krále Karla I. a vznik Cromwellovy diktatury. V amerických koloniích Anglie vniká buržoasní republika Spojených států. Ve Francii vývoj dospěje k nejvýznamnější buržoasní Velké francouzské revoluci, která nastartovala definitivní zánik feudalismu v celé Evropě.

Velká francouzská revoluce ideologicky stavěla na proklamování svobody a rovnosti všech lidí, na hlásání demokracie pro všechny občany bez rozdílu původu, společenského postavení nebo majetku. Byly to krásné ideály, které se však rychle vytratily a vývoj spěl k vládě nové oligarchie, tentokrát majetkové. Vlády v „demokratické“ Evropě a Americe se ujala bohatá buržoasie a zbytky majetné aristokracie. Chudý zbytek populace byl odsouzen ke špatně placené, namáhavé a nezdravé práci, která mu opět zabezpečovala jen nejnutnější životní potřeby. Nejvíce zneužívanou třídou byl v té době průmyslový a zemědělský proletariát – lidé, kteří si zajišťovali obživu prací za mzdu u podnikající buržoasie. Poněkud lépe na tom byli drobní zemědělci, ale i ti byli nuceni prodávat své produkty za minimální výkupní ceny, diktované obchodníky, kteří sklízeli zisk. Za této situace sílila nespokojenost proletariátu, docházelo k jeho organizovanému odporu, ke stávkám a vzpourám. Jejich výsledkem byly částečné politické a ekonomické reformy buržoasní demokracie, které však požadavky proletariátu zásadně nevyřešily. Tato situace trvala a vyhrocovala se až do I. světové války, ve které nejsilnější evropské a později i světové státy hledaly řešení svých ekonomických a společenských problémů v dobytí světové hegemonie nad přírodními a lidskými zdroji a nad trhy. Ve vyčerpávající válce se však záměry nacionálních buržoasních oligarchií Evropy zhroutily a válka vyústila v lidové revoluce. Tak v Rusku vznikl na desítky let marxistický socialistický režim, který vítězstvím ve II. světové válce přerostl v supervelmoc, které mohly konkurovat pouze USA. V ostatních zemích Evropy se buržoasii podařilo obnovit svojí vládu, ale jen za cenu velkých ústupků socialistickému hnutí, kterými čelila hrozbě příkladu jeho vítězství ve „státě dělníků a rolníků“ – v Sovětském svazu.

Ruská verze komunismu vycházela od počátku z chybných tezí Marxova a Engelsova „vědeckého komunismu“. Nedialekticky aplikujícího principy hegelovské dialektiky i na společenský pohyb a vývoj. Očekávaný společenský vývoj měl spočívat v boji protikladů mezi proletariátem a buržoasií a v nastolení diktatury proletariátu. Po jejím vítězství měl vládnout „nový člověk“ – uvědoměle pracující na společném díle komunistické společnosti a podílející se rovnostářsky na jejím produktu a bohatství. Pro dosažení tohoto „ušlechtilého cíle“ bylo dovoleno použití neomezené násilí proti jeho odpůrcům. Nejprve za ohrožení komunistické vlády občanskou válkou a intervencí imperialistických mocností v Rusku. A později za osobní diktatury paranoického Josifa V. Stalina, který vytvořil teorii zostřování třídního boje v období budování komunismu. Nejen ohrožením SSSR ze strany kapitalistických států, ale i strany vnitřních nepřátel, včetně nepřátel uvnitř samotné komunistické strany. To vedlo k vytvoření totalitního policejního režimu, bezohledně pošlapávajícího základy lidské morálky a zbavujícího obyvatelstvo lidských práv. Tento režim ve 20. a 30. létech minulého století násilně realizoval rychlý růst ekonomického a vojenského potenciálu SSSR, takže odolal útoku hitlerovského Německa, spolu se spojenci ve válce zvítězil a stal se druhou globální velmocí za USA. Po smrti Stalina, v období prudkého ekonomického a vědeckého rozvoje v nejvyspělejších zemí světa, nebyl již strnulý sovětský komunistický režim schopen s  nimi udržet krok a spěl k rozkladu ekonomickému i společenskému. V závěru 80. a na počátku 90. let minulého století se komunistický režim v SSSR a jeho evropských satelitech rozpadl a začal tam vývoj restaurace kapitalismu a buržoasní demokracie.

Od této fáze vývoje se buržoasie ve vyspělých kapitalistických zemích zbavila strachu před socialistickými hnutími a zahájila ideologické a politické tažení proti nim a proti třídě zaměstnanců, kterou se všemožně snaží odradit od organizování v odborovém hnutí a v socialistických politických stranách. S využitím své ekonomické moci a korumpováním politiků, se postupně „legální“ cestou zmocňuje politické moci a formuje „demokratické“ zákonodárství k trvalému udržení své vlády, moci ekonomické i politické. Buduje svojí vládu oligarchie, která stále více nabývá charakteru nového feudalismu, kde neomezeně vládne a bohatne třída majetkové aristokracie a kde zbytek společnosti relativně, ale někdy i absolutně, stále více chudne.

Po pádu komunistických vlád se „osvobozená“ stará buržoasie, spolu s nelegálními „podnikateli“ z éry socialismu a s aparátníky a nomenklaturními kádry minulého režimu, kteří s ním kolaborovali jen z prospěchářských pohnutek, se vrhla do rozkrádání státního a družstevního majetku = národního kapitálu. To probíhalo ve všech postkomunistických státech, s rozdíly jen ve formách a rychlosti. U nás v ČSR to byly čisté krádeže, podvody a zneužívání záměrně prodlužovaného právního „vakua“. To jejich aktérům umožňovala politika rychlého budování nového českého kapitalismu, prosazovaná po rozbití ČSFR Václavem Klausem a realizovaná jeho „občanskými“ (rozuměj buržoasními) koaličními vládami s ODA a KDU-ČSL. Jejich politika je charakterizována následujícími výroky Tomáše Ježka z ODA: „Je třeba přechodně zhasnout světlo“ nebo „Ekonomové musí předbíhat právníky“. Během privatizačních procesů „malé privatizace“, „kupónové privatizace“ a „velké privatizace“ byl rozkraden, zašantročen a nenapravitelně znehodnocen státní a družstevní kapitál ve výši přes 3 biliony Kč v cenové úrovni r. 1992. Hlavním ideologickým podvodem, používaným pravicovými neoliberálními „teoretiky“ dodnes, je teze o neefektivnosti jakéhokoli podnikání s kapitálem ve veřejném vlastnictví a z toho vyplývající nutnosti totální privatizace všech podniků a institucí. Včetně těch, které zabezpečují veřejné služby (přirozené monopoly, hromadná doprava, povinné zdravotní pojištění a zdravotnictví, povinné důchodové pojištění a sociální péče, správa veřejného majetku, soudnictví, bezpečnostní služby, policie, vězeňství, atd.). S tímto posvěcením pokračuje rozkrádání veřejného majetku ještě dnes.

V politické rovině buržoasní propaganda a ideologie prosazují tezi, že lidé nevytvářejí společnost, která má společné veřejné zájmy a normy koexistence, ale že lidé existují jen jako jednotlivci, kteří tvrdě obhajují vždy jen své zájmy individuální. Tato ideologie tudíž popírá i existenci společenských tříd, definovaných stejnými zájmy a postavením ve společnosti. Tím popírá i existenci třídního boje. Tvrdí, že společenské třídy a třídní boj jsou marxistickými konstrukcemi a příčinou vzniku a existence totalitních režimů ve státech se socialistickou vládou. Buržoasie předstírá, že její vláda je legitimní a demokratická a že zaručuje všem jednotlivcům stejné příležitosti, všestrannou maximální svobodu individua, jeho rovná práva občanská i lidská. Tvrdí, že nevede organizovaný třídní boj proti ostatním (prý neexistujícím) společenským třídám nebo vrstvám (zaměstnanců, drobných podnikatelů, důchodců). To je ale veliká lež! Můžeme poukázat na příklady z historie, že když je ohrožena její oligarchická vláda, buržoasie bez zábran použije nejhrubější násilí a pošlapání lidských práv, aby svojí vládu udržela. Bez podrobností můžeme uvést kruté vypořádání s Pařížskou komunou v r. 1871, se Spartakovci v Německu po I. světové válce, hitlerovský nacismus, Frankův puč proti demokratické vládě v Španělsku, britskou intervenci do občanské války v Řecku po II. světové válce, z USA inspirované a podporované ultrapravicové puče a občanské války v Guatemale nebo Nicaragui, Pinochetův puč v Chile, atd.

To vše jsou příklady, kdy lidové (socializující) režimy vznikly spontánně buď z rozvratu po prohraných válkách, nebo dokonce legitimně v míru podle zákonů buržoasní demokracie, ale kterými se oligarchická buržoasie cítila ohrožena. Ta se pak uchyluje k nepokrytému třídnímu boji a krvavým násilím a represáliemi realizuje kontrarevoluční návrat ke své neomezené vládě.

U nás v ČR je velkým trvalým propagandistickým a desinformačním hitem éra komunistického režimu po Únoru 1948. Je zcela nepochybné, že tento režim byl po celou dobu své existence nedemokratický, násilnický a často přímo zločinný i podle jeho vlastních „třídních“ zákonů, a že jeho porážka byla, po celá desetiletí jeho existence, přáním většiny našeho národa. Dnešní propaganda však záměrně a dezinformačně zamlčuje a neobjektivně interpretuje fakta, která k jeho vzniku vedla.

Lid Československa byl zklamán výsledky vnitřní i zahraniční politiky ČSR v 30. létech minulého století a před II. světovou válkou. Byl zklamán zradou „velkých západních demokracií“ kolem „Mnichova 1938“ a upřímně obdivoval „velkého slovanského a socialistického bratra SSSR“ a jeho geniálního vůdce J. V. Stalina. KSČ, vedená stalinisty Klementem Gottwaldem a jeho skupinou, dovedla využít této nálady a programem budování státu lidové demokracie bez panství velkokapitálu (znárodněním klíčového průmyslu, dolů, bank a velkostatků) vyhrála v r. 1946 zcela svobodné parlamentní volby se ziskem 41% hlasů voličů. Jejich koaliční vláda, s Národními socialisty, Lidovci, Sociálními demokraty a slovenskými stranami, vyhlásila Dvouletý plán hospodářského rozvoje. Současně s tím však komunisté začali cílevědomě infiltrovat ministerstva, Národní výbory a státní aparát svými členy. Zvláště policii, výzvědné a bezpečnostní služby a armádu. Když nekomunistické strany neuspěly s požadavky na zastavení tohoto procesu, rozhodly se vyvolat vládní krizi. Počítaly s pomocí presidenta E. Beneše v tom, že jejich demisi nepřijme a jmenuje vládu úřednickou a vyhlásí nové parlamentní volby, o nichž se domnívaly, že je společně vyhrají. Komunisté je však v této krizi „přetaktizovali“ a president demisi ministrů přijal a pověřil Gottwalda jejich nahrazením novými lidmi. Ten našel v nekomunistických stranách členy, kteří byli ochotni v jeho obnovené vládě nahradit své odstoupivší spolustraníky. Z toho je patrné, jaká byla soudržnost a disciplina v buržoasních stranách (včetně sociálních demokratů). Získal i nestraníka Jana Masaryka a tím definitivně otevřel KSČ cestu k její diktatuře.

Je zřejmé, že nová Gottwaldova vláda byla formálně zcela legitimní podle platné ústavy a zákonů ČSR. Jakékoli ilegální akce proti ní a platným zákonům byly stihatelné a podle zákona trestné. Každý kdo se odhodlal vykonávat diverzi nebo špionáž proti vládě a platným zákonům, dobrovolně podstupoval a přijímal riziko trestního stíhání. To si všichni odpůrci uvědomovali a takové riziko přijímali. To vyjádřila i netragičtější oběť komunistického teroru v ČSR, paní Milada Horáková, v procesu, jehož průběh nedávno přinesla Česká televize. Přiznala svoje aktivity proti režimu a vydala se pravomoci soudu.

Zločinnost jejího procesu spočívala ve vykonstruované kvalifikaci jejích aktivit jako velezrady a v rozsudku, který svojí nepřiměřeností, zvlášť v případě ženy zasloužilé v boji proti nacismu, byl krutý a neomluvitelný.

Nyní je opět aktuální otázka uznání tzv. 3. odboje. Odboj občanů proti poúnorovému režimu byl legitimní, až když režim začal praktikovat bezohledný boj nejen proti organizované a ozbrojené opozici, napojené na nepřátelské tajné služby, ale proti všem občanům, které považoval za potenciálně pro sebe nebezpečné. Když poslal do vězení a koncentračních táborů elitu armádních a policejních důstojníků, bohaté a střední podnikatelské a rolnické vrstvy, nekomunistickou inteligenci a funkcionáře nekomunistických politických stran. Většinou jen na udání bez důkazů o jejich nelegální činnosti a odsuzoval je v procesech s vykonstruovanými obviněními a důkazy. Zbytky těchto vrstev a rodiny pronásledovaných a potrestaných vyvlastňoval, ekonomicky ničil a vytlačoval na okraj společnosti. Pro zastrašení ostatního obyvatelstva používal lživou propagandu a kruté tresty pro odsouzené, vždy dlouhé mnohaleté nebo doživotní tresty vězení a často i tresty smrti (více než 300).

Je však také pravdou, že s ilegálním bojem proti poúnorovému režimu začali poražení politici a společenské vrstvy, které představovali, ihned po legitimním ustavení nové vlády Klementa Gottwalda. Začali organizovat ilegální protirežimní činnost a spolupráci se zahraničními tajnými službami. Smyslem těchto aktivit nemohla být ještě obrana proti teprve začínajícímu komunistickému teroru, ale byl to jednoznačně boj poražené třídy – buržoasie, který měl vést k obnovení její moci nelegitimním způsobem, násilným zpětným převratem za pomoci zahraničních třídních spojenců. A tím vlastně vyprovokovali vystupňování teroru, kterým komunisté na jejich aktivity odpovídali.

Všeobecně známým příkladem je „odboj“ bratří Mašínů. Tito mladíci, ze známé důstojnické rodiny škpt. Josefa Mašína, byli vychováni v prostředí privilegované buržoasie a vzorem jim jistě byl jejich otec, hrdina 2. odboje, kterého po dopadení v ozbrojeném boji nacisté mučili a potom popravili. Bratří Mašínové se rozhodli pro ozbrojený boj proti legálnímu lidově-demokratickému režimu netvrdším způsobem, formou teroru. Jejich nepřáteli nebyly špičky režimu a orgány jeho moci, ale každý, kdo proti režimu nebojoval (kdo nejde s námi, jde proti nám). Tak byli schopni cynicky zavraždit řadové venkovské policajty a pokladníka státního podniku.

Dnešní „demokratický“ svět, v čele s USA, všeobecně odsuzuje teror jako prostředek mocenského boje. Ale dělá to farizejsky. Odsuzuje jen teror proti své buržoasně-demokratické světovládě majetkové oligarchie. Teror svůj a svých spojenců zamlčuje a trpí. Dnes se mluví zejména o teroru islamistů a jim podobných fundamentalistických náboženských, nacionalistických nebo marxistických hnutí v Třetím světě. Nemluví se o státním teroru velmocí proti národně-osvobozeneckým a socialistickým hnutím, ani o „zakladatelích“ teroru proti britské mandátní správě a pokojným arabským obyvatelům Palestiny před vznikem státu Izrael, o sionistických teroristických organizacích. Česká pravice a její politická reprezentace v tomto duchu nestoudně schvaluje odporný teror bratří Mašínů, protože mířil proti jejím třídním nepřátelům. Ač to vždy byl a navždy zůstane zločin mnohonásobné vraždy bezbranných obětí, za který jsou Mašínové v ČR obviňováni. Proto by bylo přímo urážkou účastníku skutečného a statečného 3. odboje – odboje proti zločinům komunistické moci, kdyby chladnokrevní vrahové Mašínové byli uznáni za jeho součást

6. října 2010