Zrušit koncesionářské poplatky?

Poslanecká sněmovna projednává návrh na zrušení koncesionářských poplatků za užívání veřejných medií. Pokusím se tento návrh podpořit.

Když osvícenský teoretik demokratické vlády Montesquieu definoval její principy, stanovil ji tři pilíře, tři oddělené nezávislé moci, které se vzájemně kontrolují. Moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Tento koncept byl ve své době geniální a plně vyhovoval stavu společenského vývoje v 18. století. Na jeho principu jsou koncipovány ústavy a politické systémy demokratických států. Ale jeho legislativní deklarování a formální uplatňování spolehlivé fungování a zachování demokratické vlády dostatečně nezaručuje. Z nesčetných selhání v různých dobách a na různých stranách světa uveďme jen příklad Německa mezi světovými válkami. Hitler se stal neomezeným diktátorem s titulem Vůdce v důsledku postupných kroků, které byly v souladu s ústavou a zákony tzv. Výmarské republiky.

Od vynálezu knihtisku se Evropě rozvíjela nová moc, jejíž význam byl zpočátku malý a se kterou teoretici demokracie ještě nepočítali. Je to moc informací, která je dnes neméně významná než první tři. Proto i ona musí být podrobena nejvyšší ústavní kontrole. Zabezpečení a obrana demokracie to nutně vyžaduje. Zevrubně se ohrožením demokracie a významem moci informací zabývá Noreen Hertz, profesorka na universitě v Cambridge, v knize „Plíživý převrat“, která u nás vyšla v nakladatelství Dokořán – Praha 2003.

Významným nedostatkem demokracie a přímou hrozbou pro ni je absence institucionální záruky úplnosti, pravdivosti a včasnosti informací pro občany a možnosti šíření názorů všech občanů, kteří se chtějí veřejně vyslovit. V ekonomice se uznává, že monopoly jsou škodlivé, protože omezují hospodářskou soutěž a brzdí uplatňování nejefektivnějších technologií a obchodních praktik. Proto jsou monopoly zákonem omezovány a státem kontrolovány. Ale v politice jsou informační monopoly trpěny bez omezení. Jaká je praxe ve vzorných demokraciích světa, v USA a v západní Evropě? V USA jsou všechna media soukromá a čistě komerční. V západní Evropě je to, až na malé výjimky, podobné. Trh informací ovládají mocná a bohatá soukromá media, provozovaná komerčně jako obchodní společnosti ovládané konkrétními vlastníky, známými jako mediální magnáti. V západní Evropě jsou vedle komerčních medií zřizována také media veřejnoprávní, závislá na státní moci tím jen tím, že ta jen dohlíží na jejich nestrannost a nezávislost a přispívá na jejich provoz ze státního rozpočtu.

Veřejnoprávní media jsou jako konkurence přirozeně „trnem v oku“ soukromých mediálních impérií a ta proto vyvíjejí trvalý tlak na vlády a parlamenty, aby veřejnoprávní media a jejich podpora byly zrušeny a mediální sektor totálně zprivatizován. Tyto snahy jsou jedním z významných kroků „plíživého převratu“ podle Noreen Hertzové. Při něm probíhá postupná demontáž demokratického systému vlády, ve kterém mají být zdrojem moci občané. Moc lidu je stále více vytlačována mocí nevolené globální oligarchie, tvořené vlastníky a manažery nejbohatších nadnárodních obchodních korporací. Tato oligarchie je mocnější a bohatší než politická reprezentace i těch dnes nejmocnějších států, takže ji může stále více nerespektovat a dokonce si jí podřizovat. Je evidentní, že oligarchie nerozhoduje ve společenských procesech v zájmu celé lidské populace, ale podle kriteria svého nejvyššího zisku a bez veřejné kontroly. Cíleně je paralyzován zájem občanů o občanské aktivity a o účast na politice. Stále rostoucí, až totální kontrola všech druhů informačních medií je  nástrojem realizace plíživého převratu. Těmto cílům odpovídá skladba programů komerčních medií. V informační části se nabízí hlavně společenský bulvár a zprávy sportovní. V části „kulturní“ především nenáročná zábava, působící na primitivní smyslnost a požitkářství. Tím si soukromá media zajišťují vysokou sledovanost a následně ovládnutí trhu reklamy a zisky z ní. V druhém plánu pak v politickém zpravodajství a komentářích šíří účelově vybírané, neúplné a zfalšované informace, kterými desinformují a obelhávají jejich příjemce tak, aby se jako občané a voliči chovali podle zájmů a plánů jejich majitelů. Třeba aby občané do zastupitelstev všech stupňů volili jim sloužící politiky a pasivně přijímali politický vývoj, který zkracuje jejich občanská a lidská práva a snižuje jejich existenční statut a jistoty.

Je zřejmé, že vlastnictví informačních medií a jejich ovládnutí je určující podmínkou uchopení politické moci a vlády. Pokud má být v dnešních podmínkách skutečně demokratická forma vlády, je nutné podřídit informační moc ústavní kontrole na stejné úrovni, na jaké jsou kontrolovány moci zákonodárná, výkonná a soudní.

Informační moc by se v Ústavě měla stát čtvrtou nezávislou mocí, jako nutná součást záruk demokratického politického systému. Ústavní činitelé této nové moci by měli být voleni přímo občany, podobně jako se to zamýšlí u volby presidenta republiky. Praktické uplatňování této moci by spočívalo ve zřízení veřejnoprávních medií všech typů na celostátní i regionální úrovni. Ta by měla být z většiny financována z vlastní kapitoly státního rozpočtu a jen částečně ze svých komerčních aktivit. Tato media musí být zcela nezávislá na ostatních institucích státní moci. Přímo Ústavou by musely být stanoveny řídící orgány pro všechny druhy medií a závazná pravidla vytváření jejich řídících orgánů, mediálních rad, z reprezentantů nejvýznamnějších a neopominutelných nadstranických institucí společenského a národního života, zásadně s vyloučením vlivu politických stran a zájmových (korporativních) organizací. Např. z univerzit a AV ČR, státem uznaných církví, umělců, neziskových sdružení a nadací a všeobecně uznávaných osobností národního života. Členy těchto rad by měl, na návrh v ústavě taxativně stanovených institucí, volit senát a jmenovat je president republiky na funkční období cca 3 až 5 roků (a stejně je i odvolávat). Redakční práce všech těchto veřejnoprávních medií by musela být naprosto objektivní (např. podle vzoru BBC) a sloužit co nejúplnějšímu, nejpohotovějšímu a pravdivému informování občanů. Velký prostor by měl být poskytován jejich příležitostným a nezávislým dopisovatelům a organizování veřejných diskusí k aktuálním společenským událostem a problémům. To vše s vyloučením jakékoli redakční cenzury, s výjimkou názorů, jejich šíření je zákonem zakázáno. Úkolem mediálních rad by byla kontrola profesionality a objektivity medií a kvalifikovaný a náročný personální výběr jejich profesionálního vedení. TO by mělo být zárukou nekompromisního dodržování kodexu novinářské objektivity a pravdivosti.

Aby se současně omezilo desinformační a demoralizující působení komerčních medií, je nutno daňovou novelou znevýhodnit mediální reklamu a snížit rozsah reklamního trhu. Reklama a propagace, uplatňované v rozumné míře, slouží k informování spotřebitelů o výrobcích a službách na trhu. Jako takové jsou potřebné a je možné je uznat jako nutné náklady trhu zboží a služeb, které zákazník platí v jejich ceně. Zákonodárce je proto uznává jako náklady, vynaložené oprávněně k dosažení zisku.

V dnešní podobě se však reklama rozbujela na trhu jako zhoubný nádor. Nejenže bezohledně atakuje a obtěžuje občana na místech veřejných, ale vlezle za ním proniká až do jeho soukromí a navíc mu hluboko sahá do kapsy, když u některých produktů vytváří podstatnou část nákladů a zvyšuje jejich ceny. V mnoha případech provokuje spotřebu zbytečného zboží a požitků. Podněcuje neracionální potřeby a způsobuje tím plýtvání a vyčerpávání neobnovitelných přírodních zdrojů a zatěžování životního prostředí zplodinami a odpady, které by nemusely vzniknout. Vrcholem iracionality a nemorálnosti je propagace produktů, které škodí zdraví, počítaje v to i „léky“ a „doplňky stravy“ bez lékařského předpisu.

Reklama tohoto druhu a takového rozsahu (její náklady jsou v ČR kolem 1% HDP) se stala vysoce ziskovým byznysem, ve kterém se „živí“ obrovské množství firem a osob. Nikoli prodeje tiskovin a koncesionářské poplatky, ale příjem z reklamy je hlavní částí tržeb a zisků komerčních medií. Při prosperitě, zajištěné tržbami z reklamy, mohou pak bájně bohatá a všemocná media dělat žurnalistiku a publicistiku podle zájmů jejich majitelů a politických sil, které jim slouží.

Za této situace má společnost právo, a její politická reprezentace povinnost, moc soukromých medií kontrolovat, regulovat a racionálně omezovat.

Regulace reklamy, která přesahuje její racionální funkci, by měla být prováděna čistě ekonomickými nástroji. Jednoduchým řešením, by mohla být změna daňových pravidel. Jako započitatelné by měly být uznávány pouze náklady na reklamu přiměřenou, vyjádřené limitem – určitým procentem z obratu či z přidané hodnoty, nebo (u obchodníků) z celkové obchodní marže ve zdaňovacím období. Další náklady na reklamu by nebyly uznávány jako nutné  pro dosažení zisku. Podnikatel by se sám rozhodoval, zda si o výdaje na dražší reklamu bude krátit svůj zisk.

Předem již slyším námitky o kacířství a neslýchanosti mých návrhů. Také argumenty o reklamě jako sektoru s významnou tvorbou HDP, o pracovních příležitostech pro desetitisíce až miliony lidí, o multiplikačních ekonomických efektech v celém národním hospodářství atd. Chápu, že navrhovaná opatření v reklamě nemůže provést ČR osamoceně, protože by ji to mohlo ekonomicky znevýhodnit proti ostatním státům. Je však možné vnést takovou legislativní iniciativu do agendy Evropské unie a pokusit se prosadit tuto koncepci v celé EU.

9. listopadu 2009