Klaus o DAVOSU 2009

Ekonomický týdeník EURO přinesl v únoru referát Václava Klause o jednání summitu světových politiků a ekonomů v Davosu o stavu světa.

Klaus se summitu opět po několika vynechaných létech zúčastnil a prezentoval tam své názory, jmenovitě na současnou světovou ekonomickou krizi. Tam a nyní v EURO vyslovil svůj názor na příčiny krize a na efektivnost jejího řešení regulačními opatřeními vlád jak v USA, tak v EU. Později doma se vyjádřil zjednodušeně tak, že krize je jako rýma, která sama přijde a sama také po čase odejde, ať je léčena, nebo není. Pro EURO to řekl odbornějším způsobem. Řekl, že kapitalistická ekonomika je cyklická ve své podstatě a že se s tím nedá nic dělat. Navíc, podle svého neoliberálního přesvědčení řekl, že jsou to právě regulační snahy vlád, které narušují autoregulační mechanismy tržní ekonomiky a tím nástupy krize urychlují a její odeznívání prodlužují.

První část názoru o zákonité cykličnosti kapitalistické ekonomiky není Klausovým objevem. Tu uznával i jeho historický odpůrce Keynes. Ten však navrhl strategii proticyklických opatření vlády, která by sice cykličnost ekonomiky nevyloučila, ale měla by její extrémně škodlivé důsledky tlumit a rychleji ji eliminovat. Tuto strategii vlády po velké krizi
30. let ve 20. století aplikovaly až do éry neokonzervativní renesance za Reagana a Thatcherové, Klausových to velkých vzorů. V důsledku následujících událostí ve světě, tato „nová“ ekonomika více-méně s řadou menších recesí fungovala, až konečně v minulém roce katastrofálně selhala.

Taká já se připojuji k první části názorů obou zmiňovaných pánů, že cykličnost kapitalistické tržní ekonomiky je nevyhnutelným důsledkem a projevem její podstaty.  V druhé části však nesouhlasím s  Klausovým fatalismem a přikláním k názoru Keynesovu, že periody a hloubky recesí lze relevantními zásahy vlády úspěšně zmírňovat.

Klausovy chybné závěry jsou důsledkem toho, že v teorii ustrnul na stupni statických rovnovážných modelů tržní ekonomiky. Jeho přednášky a argumentace jsou založeny na popisu rovnovážných stavů dnes všeobecně známými grafy. Např.: závislostí ceny a poptávky, mzdy a zaměstnanosti, ekvivalentní směny statků, mezního užitku, paretovského optima, rovnovážné úrokové míry, míry nezaměstnanosti a inflace atd. Na tomto stupni teorie se analyzuji podmínky její statické rovnováhy, zatímco je evidentní, že ekonomika se nepřetržitě mění a jejich chování je možno analyzovat jen dynamicky. To není žádný nový objev. Takové metody jsou rozpracovány a aplikovány a řada posledních Nobelových cen za ekonomii byla udělen právě jejím tvůrcům.

Pokusil jsem se v roce 1994, v článku „K teorii dynamické stability ekonomických soustav“ (měsíčník FINANCE A ÚVĚR 5/94), vysvětlit pomocí matematického aparátu teorie stability regulovaných soustav, proč je nestabilita ekonomiky jako dynamického systému přirozená a nevyhnutelná. Současně jsem poukázal, že dynamický systém, který nemá „zabudované“ nenulové inerciální tlumení, se může rozkmitat neomezeně. Při řešení stability technických systémů, které jsou nesrovnatelně jednodušší než ekonomika, se systémy pro udržení stability vybavují tlumicími prvky a regulátory se zápornou zpětnou vazbou. Nastavenými tak, aby celá soustava byla stabilní a aby se náhodně vzniklé nestabilní stavy co nejrychleji a bez oscilací utlumily. Dovoluji si tvrdit, že podobným způsobem, adekvátním složitosti problému, je možno stabilizovat i daleko složitější systém ekonomiky.

2.3.2009