„Spící“ od Toyen za 20 milionů

Boháči nevědí co se svými „úsporami“. Mohli by je investovat do reálného kapitálu a zvyšovat dále produkční kapacity, které však nenacházejí koupěschopnou poptávku.

Tak si koupí předražený obraz. Ten nevynáší žádný zisk a chová se jako zakopaný poklad.

Tím se ale makroekonomicky nic nevyřeší. Za obraz někdo obdrží „peníze“, které nepředstavují ekvivalent za vytvořený užitný statek. Vznikly jen „NAFOUKNUTÍM  BUBLINY“, kšeftařským nadhodnocením „nedocenitelné umělecké hodnoty“ obrazu.

Co ten někdo si má s těmi penězi počít? Může je „projíst“ nebo proinvestovat. Proti investicím má stejné zábrany, jako boháč na začátku. Když je projí, pak tyto uměle vytvořené peníze přibudou v oběhu a roztáčejí inflační spirálu.

Nebo dejme tomu, že obraz koupí banka a vede jej jako svá stálá aktiva, tj. část vlastního kapitálu. To by se zdálo být relevantní, ale jen potud, pokud trh neztratí důvěru v tuto „komoditu“. Ztratí-li důvěru, bublina splaskne (investice byla špatná) a banka má ztrátu, hodnota obrazu se ztratila – „vypařila“, což v krajní míře může vést k nelikvidnosti – bankrotu – banky (viz podobnost s aférou nadhodnocených diamantů).

TAKŽE:

toto „kšeftování“ s uměním má následující negativní dopady do ekonomiky:

  • růst množství oběživa a nárůst inflace
  • vznik bubliny fiktivních peněz, která může splasknou a zahájit krizi

To vše jen proto, že společenský produkt se rozděluje neefektivně! Proto boháči musí být progresivně zdaňováni a jejich nezasloužené „úspory“ transferovány do veřejných rozpočtů, odkud pak mohou být alokovány do společensky žádoucích produktů a služeb.

23.3.2009