Jirásek, Waltari, Eco, Pamuk

Právě jsem dočetl knihu Markéty Hejkalové: Fin Mika Waltari – Doba, život a knihy světoznámého spisovatele (Hejkal, Havlíčkův Brod 2007).  Waltari je u nás znám, vydáván a čten hlavně jako autor jeho nejslavnějšího historického románu Egypťan Sinuhet, který u nás poprvé vyšel již v roce 1965 (Dříve u nás vyšel jen Waltariho Cizinec přichází v roce 1941 – Finsko bylo spojencem nacistického Německa).

A to mne podnítilo k přemýšlení, proč si dnešní česká doba neváží díla našeho Aloise Jiráska, autora podobného žánru, ale zároveň horuje pro Waltariho, Umberta Eca, Orhana Pamuka a pro knihy typu Brownova Da Vinciho kod  nebo dokonce pro pohádky jako je Tolkienův Pán prstenů, nebo příběhy čarodějnického učně Harryho Pottera paní Rowllingové.

Jsem přesvědčen, že to je věčná snaha o překonání mindráku české malosti a snobská snaha, být na světové úrovni módy a vkusu. Kolik takových literárních módních vln bych mohl vzpomenout za dobu mého života!

Všichni zmínění autoři byli a jsou nepochybně nadaní, obratní a vzdělaní spisovatelé. Jejich knihy jsou čtivé, poutavé a zábavné. O tom není sporu. Nechci jim křivdit, ale všichni také vědomě psali knihy především pro zábavu, které si čtenářstvo žádá a proto jsou prodejné a zajišťují autorům dobrou, až skvělou obživu. Všichni, snad kromě Tolkiena, se snažili napsat bestsellery, knihy které se nejlépe prodávají. Toho se dá docílit pouze tím, že se autoři podřizují čtenářskému (ne)vkusu, který v průměru není ani náročný, ani vybroušený.

Náš Alois Jirásek byl také čtenářsky i honorářově úspěšný, ale původní a rozhodující pohnutkou ke psaní jeho děl, románů, povídek a dramat, byla vždy služba národní věci. Služba povzbuzování národního sebevědomí, které vyvrcholilo obnovením české národní samostatnosti a vznikem Československé republiky, na kterém se Jirásek podílel i přímou politickou aktivitou. A tato snaha nebyla na překážku tomu, aby i jeho příběhy byly poutavé, zábavné a vzrušující. Jeho díla nikdy nejsou suchopárně popisná, didaktická, mravoličná nebo zjednodušeně vlastenecká. Potvrzuje to jejich čtenářský i divácký úspěch, udržující se po celé generace od jejich vzniku až do dneška. Ze všech zmíním jenom obrovský úspěch televizního seriálu F.L. Věk, který, ač ještě černobílý, je vyžadován televizními diváky opakovaně.

Mojí generaci zastihla v jinošském věku tzv. Jiráskova akce, kterou prosadil komunistický ministr školství a kultury Zdeněk Nejedlý, velký Jiráskův ctitel. A moje generace četla celého Jiráska. Nikoli jen jako povinnou četbu na střední škole, ale jako vzrušující příběhy hrdinů naší historie, ať husitských Božích bojovníků nebo obětavých národních buditelů, ale i prostých a pracovitých venkovanů, lpících na své náboženské víře. Jako dospívající chlapce nás vzrušoval i milostný příběh hejtmana Jana Talafúse a jeho zajatkyně Márii v Bratrstvu.

Dnes je Jirásek nakladateli neprávem ignorován. Důvodem je zneužití jeho díla komunistickým režimem. Zejména jeho románů a dramat z doby husitské náboženské a společenské reformace a úspěšných válečných střetů husitů se silami církevního a feudálního konservatismu, domácí vysoké šlechty, kléru a Zikmundových křižáků. Komunisté ústy Zdeňka Nejedlého Jiráskova díla účelově vydávali za příklad boje lidových mas proti vládnoucí vysoké šlechtě a proti katolické církvi, materiálně ještě bohatší a ještě nemravnější. (Historický fakt: Účastníky kostnického církevního koncilu, který odsoudil Jana Husa na hranici, kněze Kristovy církve „obsluhovalo“ asi 1000 profesionálních prostitutek, seběhlých z celé „křesťanské“ Evropy).

Jirásek se v názoru na husitství a na české národní obrození shodoval s Palackým i s Masarykem a snažil se tento názor přístupnou zábavnou formou předat celému národu. Což se mu podařilo a tento názor byl většinou národa přijat (viz hesla a názvy legionářských pluků). To a také Jiráskova politická aktivita během I. světové války významně přispělo ke vzniku první Československé republiky.

To je dnes přehlíženo a Jiráskovo dílo je podceňováno a zařazováno mezi překonanou a umělecky nenáročnou lidovou četbu na úrovni kdysi oblíbených Vilímkových kalendářů pro prostý lid.

Ale jaké přednosti nebo jakou vyšší uměleckou hodnotu mají „historické“ romány, obdivované „náročnou“ vrstvou naší „inteligence“, v úvodu zmiňovaných zahraničních autorů? Proč jsem dal „historických“ do uvozovek? Protože v nich nejde o pravdivou interpretaci historie, ale jen o barvité a atraktivní historické prostředí, ve kterém si jejich libovolně fabulují detektivní, pohádkové, hororové, mystické, psychoanalytické a jiné nereálné příběhy, které si dnešní čtenářské publikum žádá a které se dobře prodávají. A naši „vzdělanci“ pokládají za moderní a společensky nezbytné tuto literární produkci konzumovat a „intelektuálně“ ji společensky reflektovat. Jirásek jim je nemoderní právě tím, že se maximálně drží historických faktů a že se nepouští do psychoanalytických vivisekcí aktérů svých historických románů. Jeho hrdinové jsou normální zdraví a činorodí lidé, kteří statečně a obětavě překonávají nepřízně své doby, bojují a pracují pro spokojený život svých bližních, pro lepší život svých rodin a svého národa a jejich lepší budoucnost. Takové „přízemní“ cíle ovšem naše dnešní „intelektuály“ (a jimi svedenou mládež) nudí a vyžívají se v líčení nejrůznějších deformit osobního i společenského života, zasazených do pseudohistorického barvitého prostředí.

21. září 2008