Nebojme se pojmenovat příčiny zla

Čeští intelektuálové, alespoň ti hodní toho jména, se konečně zbavili popřevratových iluzí, že sametový převrat byl počátkem zlatého věku pravdy a lásky, věku spravedlnosti, humanity a té pravé demokracie. Konečně přestali přičítat původ všeho zla světa i české mizérie komunismu a komunistům a nahlédli, že každou, i minulou a dnešní českou mizérii mají na svědomí titíž lidé nebo jejich nástupci stejné nátury.

Ze všech hlasů, které se v rostoucím počtu začaly dnes ozývat, se zmíním o názorech známých aktérů naší popřevratové politické scény.

Ve středu 2. dubna 2008, u příležitosti zahájení Pedagogických dnů na Univerzitě Hradec Králové, vystoupil prof. PhDr. Petr Piťha, CSc., s přednáškou: Velká iluze českého školství, která je následně šířena na internetu (co také zbývá, když tisk o kritiku nestojí). V té přednášce, nikoli poprvé, Piťha kritizuje stav a směřování českého základního školství. Nejen podle něj, je zanedbáváno osvědčené a tradiční humanitní zaměření české školy a škola prakticky resignovala na výchovu občanskou a mravní. Učitelům je zakázáno používání i těch nejmírnějších výchovných nástrojů a jsou bez možnosti obrany vystavení hrubostem a násilí ze strany žáků. Při konfliktech se žáky a s jejich nekritickými rodiči jsou vždy stavění do pozice žalovaných a provinilých. Piťha poukazuje na to, že „socialistické“ školství v mnoha směrech fungovalo lépe než to dnešní právě proto, že zachovalo mnoho v minulosti osvědčených pedagogických forem a metod. Ale dnešní reformátoři a anarcholiberálové zavrhli „socialistické“ školství totálně a tak vylili s vodou z vaničky i dítě, jak se obrazně říkává.

V rozhlasových hovorech „Host do domu“ jsem náhodou vyslechl rozhovor se známou herečkou, bývalou poslankyní a dnešní společenskou aktivistkou Táňou Fišerovou. Vyzývala posluchače a celou veřejnost, aby se konečně přestali dívat na totalitní minulost a na dnešní „demokratickou“ přítomnost zkreslujícími brýlemi primitivního antikomunismu. Zamýšlela se nad tím, proč je stav naší dnešní společnosti v mnoha důležitých aspektech tak neuspokojivý, proč jsou občané nespokojeni s vládou, parlamentem i politickými stranami; proč jim ve velké většině nedůvěřují a propadají politické pasivitě a nezájmu o veřejný život. Proč nabyli přesvědčení, že „těm nahoře“ jde jenom o jejich osobní prospěch a naprosto přehlížejí přání a názory občanů. Že mají zájem jen o jejich volební hlasy, které si „nakupují“ před volbami líbivými sliby, které ve skutečnosti nemíní splnit. Občané dospívají k názoru, že nemohou nic změnit a nejsou na tom o mnoho lépe, než za komunismu. Fišerová vidí příčiny v tom, že „u kormidel“ jak politického, tak hospodářského dění jsou lidé stejného typu, jako za komunistické totality. Po převratu to byli doslova titíž kariéristé a chamtivci, kteří tvořili normalizační režim nebo mu sloužili, a kteří uměli svou pravou tvář i za nového režimu skrýt a zaujmout v něm znovu rozhodující pozice. Dnes již tato první garnitura „budovatelů kapitalismu“ vymřela, nebo odešla se značným kapitálem na odpočinek. Ale po ní nastoupili její charakteroví dědicové nebo často i přímo její dědicové pokrevní. A tak Fišerová konečně dospěla k názoru, že za špatnosti každého režimu není odpovědná právě jen jeho ideologie a společenský systém, ale že špatnost vyplývá z uchvácení moci bezohlednými a moci chtivými kariéristy a chamtivci bez mravních zásad, často nevzdělanými a tvořivé práce neschopnými, a jejich loupeživými „bratrstvy“, či mafiemi.

Já si dovoluji dodat, že za taková „bratrstva“ je třeba pokládat i naše parlamentní politické strany, jejichž programem je získání výhod pouze pro jejich členy a klienty. Klasik moderního liberalismu Ludwig Mises (Liberalismus – 1924) je nazývá die Interessen Parteien – zájmové strany. Dělící čára ve společnosti tedy nevede mezi socialisty a liberály, ale mezi lidmi slušnými a darebáky (O tom mluvil spisovatel Arnošt Lustig v televizním vyprávění o chování komunistů v nacistických koncentračních táborech a o jejich pozdějším osudu ve éře československého stalinismu).

I já se připojuji k hlasům, kritizujícím dnešní stav české společnosti a obecněji i stav celého dnešního světa, plného válek, bídy, útlaku a ničení životního prostředí. Napsal jsem již dříve k těmto tématům řadu článků a úvah. Ale většinu, těch nejzávažnějších, mi periodický tisk odmítl vytisknout. Takže i mě zbývá pouze jediná cesta pro svobodné šíření názorů, kterou je internet; buď vlastní stránky nebo psaní blogů.

Avšak nářky nad neradostným stavem nikomu nepomohou. Kritika je sice potřebná, ale aby byla účinná a respektovaná, musí být doprovázena hledáním příčin kritizovaných jevů a také cest k jejich nápravě. A to, bohužel, většinou kritice chybí Proto je třeba tuto „nedotaženost“ kritiky napravit a doplnit ji diagnózou a návrhem na terapii.

Hlavní chybu v uvažování dnešních intelektuálů prezentoval na světovém fóru, brzy po pádu sovětské formy socialismu, známý americký profesor Fukuyama v knize Konec dějin a poslední člověk (The End of History and The Last Man – 1992). Tehdy vyslovil názor, že lidstvo dosáhlo konečného stavu společenského vývoje (jak dialektické !!!) v liberálně demokratickém a liberálně tržním společenském systému amerického typu. Tento systém prohlásil za nejlepší a jediný možný, který všechny státy, národy a kultury nadšeně přijmou a dále jej jen budou bezkonfliktně rozvíjet pod vedením USA. A naši papouškující intelektuální konformisté to nekriticky převzali a jásali spolu s ním. Brzy však přišlo rozčarování. Většina států dřívějšího Třetího světa, Číny a neevropských kultur, projevila nesouhlas s touto představou světa. Nejen verbálně, ale vyjádřený i praktickým kulturním, politickým i ozbrojeným odporem. Zatím posledním a nejdrastičtějším projevem toho byl úspěšný útok islámských radikálů na Světové obchodní centrum v New Yorku 11. září 2001.

Ale s americkým pojetím demokracie a „svobodného“ (jak pro koho!) obchodu nesouhlasí ani nevládní politické síly ve vyspělých zemích, včetně samotných USA. Ty považují globalizaci, probíhající podle amerických pravidel, za v mnoha směrech škodlivou, ohrožující svobodnou existenci lidí a jejich budoucnost deformováním demokracie a ničením životního prostředí. Mezi tato kritiky patří i současný papež Benedikt XVI. Ten spatřuje příčiny úpadku morálky a růstu masové bídy v globální bezuzdné honbě obřích nadnárodních korporací a monopolů za maximálním ziskem. A neváhá to naplno říkat. Naši (a nejen naši) intelektuálové, jako Piťha nebo Fišerová, osobně poctiví a hodní tohoto označení, se stále ještě bojí stejně naplno říci, kde opravdu je „ten zakopaný pes“.

Příčina všech zcela zbytečných neduhů a hrůz dnešního světa tkví v neomezené vládě světového kapitálu, umožňované falešnou interpretaci liberálních principů ve společenských a ekonomických vztazích a vnucované celému lidstvu třídou kapitalistů v jejím úzce třídním zájmu. Tento pokračující proces je kamuflován povrchními řečmi o neomezených lidských právech, o nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, o „právním“ státu a jeho minimalizaci. Tyto polopravdy jsou šířeny sdělovacími prostředky, které nejsou ani nezávisle, ani objektivní, ale jsou plně ve službách vládnoucí třídy. A zkorumpovaná inteligence a manažeři korporací a „veřejných“ služeb, štědře za to placení, tuto vládu kapitálu „vědecky“ a teoreticky zdůvodňují a v praxi realizují.

Zde se pokusme zeptat, existuje-li z této situace východisko a shodněme se, že existuje. Budiž to dnešní paralela známých Vaculíkových 2000 slov z roku 1968. Východisko spočívá v tom, že nejuvědomělejší část slušných občanů se bude politicky maximálně angažovat, zakládat nová politická hnutí a strany, které budou usilovat o skutečnou demokracii pro většinu lidí. Že si zvolí poslance a zastupitele, kteří budou svědomitě a neúplatně sloužit občanské společnosti a kteří budou navrhovat a přijímat zákony v zájmu nejširšího okruhu občanů. Kteří budou nekompromisně vystupovat proti všem formám a projevům korupce. Uplatňovat a vyžadovat morálku v celém společenském životě a starat se o to, aby v tomto duchu byla vzdělávána a vychovávána nová generace.

Toto není výzva pro návrat do reálného socialismu, ani odmítání liberálního ekonomického systému, ani výzva k potlačení osobní podnikavosti a tvořivosti, .ale je to výzva k realizaci skutečného a všeobecného liberalismu v duchu myšlenek Ludwiga Misese. Je to výzva k ukončení anarchie a bezohledné hrabivosti kapitálu, ženoucího se jen za maximálním okamžitým ziskem (američtí investoři vše měří jen podle pravidelnosti a výše čtvrtletních dividend), bez ohledu na dlouhodobé zájmy světové populace. Statisticky je prokázáno, že nejrychlejší a všeobecný ekonomický a společenský rozvoj celé společnosti nastává při nižší míře nerovnosti v rozdělování společenského produktu. Že hospodářské krize a recese způsobuje chamtivé a sobecké stupňování rozdílů v tomto rozdělování. Že vede ke stupňování společenského napětí, které může v krajnosti vést až k revolučnímu řešení (zde doporučuji přečtení článku Alana S. Blindera v The New York Times z 5. září 2008: On Economic Growth, A Real Partisan Divide, profesora v Princetonu a bývalého místopředsedy Federálního reservního fondu USA).

Toto je výzva k opuštění fundamentalisticky pravicového vidění světa (záměrně vytvářeného a šířeného vládnoucí třídou kapitalistů), které není racionální a vede ke společenskému vývoji, neefektivnímu ve všech směrech. Vyvolává zbytečné společenské a ekonomické krize až po válečné konflikty a terorismus, ničí materiální i duchovní statky lidstva, rabuje a přírodní prostředí ve kterém lidstvo žije, poškozuje duševní a fyzické zdraví populace, snižuje potenciál efektivnosti života lidské společnosti.

Tato výzva nesměřuje k požadavku plánovaného řízení společenského života všemocným a vševědoucím státním aparátem. Naopak. Požaduje všestranný a opravdový liberalismus, kontrolovaný volenými demokratickými institucemi a orgány , které jsou trvale pod kontrolou občanů a jsou z jejich vůle kdykoli odvolatelné. Svoboda poctivého podnikání a ochrana soukromého majetku a zisku musí být zaručena. Protože je dostatečně prokázáno, že extrémní rozdíly v rozdělování společenského produktu jsou společensky i ekonomicky škodlivé, musí být uzákoněno progresivní zdanění zisku a přepychových produktů. Tak, aby při i při zachování výrazné odměny za podnikavost, kreativitu a píli podnikatelů a vynikajících špičkových individualit, byly pokryty přiměřené materiální i duchovní potřeby všech vrstev společnosti. Tak, aby se společnost nemusela uchylovat k ponižující praxi vyžebrávané dobročinnosti. Každá společnost, bohatá i chudší, se musí postarat o důstojný život všech svých občanů, ale v diferencovaně v míře, kterou si každý individuálně zasloužil svým podílem na jejím bohatství. To není čirá utopie, protože takový systém úspěšně funguje desítky let v celé Skandinávii, od Dánska, až po Finsko. Jen pro ilustraci: světoznámý finský spisovatel Mika Waltari platil roční daň z příjmu 8 milionů finských marek, což bylo 64% jeho příjmu! Co tomu dnes říká naše ODS a zvláště pan poslanec Tlustý?

V celém dnešním, stále více globalizovaném světě, se musí tyto principy prosazovat postupně, ale co nejrychleji. Jen to může vést k definitivnímu „konci dějin“, o kterém snil v roce 1992 pan profesor Fukuyama (Považujeme-li za dějiny jen dějiny válek, bojů a revolucí).

18. září 2008