Homosexualita

Když zcela pomineme náboženský výklad světa a lidské existence, je jediným vědeckým výkladem vzniku a chování živočišného druhu homo sapiens Darwinova teorie, která letos oslavila 150. výročí zveřejnění. Tato teorie byla formulována v 19. století, když k ní bylo možno dospět na základě tehdy dosaženého  přírodovědeckého poznání. Je zcela přirozené, že dnes lze, na základě dalších objevů, původní Darwinovy závěry v jednotlivostech kritizovat a poukazovat na drobné nesrovnalosti. To však nemůže vyvrátit jejich obecnou platnost. Naopak. Nejnovější výsledky speciálních věd a jejich nových, dále specialisovaných oborů, stále více a průkazněji Darwinovu teorii potvrzují.

Dosud přehlíženým a nedoceněným činitelem Darwinova výběrového principu je kvalita společenského chování jak jedinců, tak jejich komunit. Nemohu zde tuto problematiku podrobně rozvádět, ale dovolím si upozornit na mojí teoretickou práci (bohužel medii odmítnutou), která je přístupná na těchto webových stránkách, pod názvem Příspěvek k zoologii člověka. Zde uvedu v krátkosti jen její základní argumenty a závěry.

Člověk je dnes nesporným vládcem planety Země, který nemá žádnou konkurenci v živočišném světě. Stal se jím přesto, že není mezi živočichy ani fyzicky nejsilnější, ani nejlépe vybavený pro boj na život a na smrt. Přednostmi, které rozhodly o jeho vůdčím postavení, jsou schopnosti abstraktního myšlení, dokonalé komunikace mezi příslušníky druhu, schopnost aktivního přetváření přírodních látek a předmětů podle jeho potřeb a využívání synergie činnosti ve skupině. Z paleontologie, archeologie a studia života dnešních primátů vyplývá, že člověk vždy žil v kolektivech, rodinách a tlupách, které vytvářely nejvhodnější podmínky pro obhájení života a přežití rodu. Člověk není jediným živočišným druhem, který žije ve skupinách. I jiní vyšší živočichové, a zejména savci: psi, bobři nebo primáti rovněž žijí ve smečkách nebo tlupách, které si společně obstarávají potravu, obydlí a obranu před nepřáteli.  I u těchto druhů dochází ke vzájemné komunikaci, k dělbě činností a hierarchickému upořádání vztahů mezi příslušníky skupiny. Na rozdíl od člověka jim však chybí schopnosti verbální komunikace, abstraktního myšlení a účelového přetváření přírodních látek a předmětů.

U kolektivů lidí závisí jeho úspěšnost na efektivitě souhry jeho příslušníků při společných aktivitách. Nutná a účinná je dělba činností mezi jeho členy podle fyzických i mentálních sil, stáří a pohlaví. Proto se v kolektivech postupně vytvářejí a zpřesňují pravidla soužití a vzájemných vztahů. Normy užitečného a neužitečného, dovoleného a nedovoleného, či zakázaného (tabu) chování. Tato pravidla se v kolektivu udržují a šíří příkladem i verbálně a tak postupně vznikají normy společenského chování jako základ morálky. A tyto předávané zvyky, stejně jako geneticky děděné vlastnosti, se uplatňují v Darwinově zákonu přirozeného výběru (o formální analýzu tohoto fenoménu se snaží memetika). Kolektivy s nejlepším využíváním synergických efektů společenského života nejlépe vzdorují hrozbám okolního prostředí a také nejlépe využívají jeho zdroje. A to jim zajišťuje úspěšnou existenci a nejlepší podmínky pro rozvoj a početní růst. Přirozeným výběrem tak dochází k šíření té části populace, která má nejlepší formu společenského života.

Darwinův zákon vzniku druhů přirozeným výběrem je obecným zákonem, který trvale platí i v současnosti, byť si to většina populace, včetně vědců a politiků, vůbec neuvědomuje. To platí zejména pro ideologii, která je rozhodující komparativní výhodou (nebo nevýhodou) komunity! Pro člověka, jako zoon politikon – zvířete společenského, je významnou komparativní výhodou využívání synergií, plynoucích ze společenského života a ze vzájemné podpory jedinců v kolektivu. Intenzita a efektivnost této podpory je závislá na kvalitě společenských vztahů.

Je přirozené, že každý příslušník kolektivu chce získat maximum dosažitelných výhod především pro sebe. Je to v něm vypěstováno a dědičně zakódováno přirozeným výběrem. Každý jedinec je dítětem svých rodičů (a potomkem generací prarodičů), kteří ho mohli úspěšně zplodit a vychovat jen proto, že si také pro sebe zajišťovali nejlepší životní podmínky (Příklady z živočišné říše: dominantní samci ve stádech zahánějí samce slabší a sami oplodňují všechny samice; u dravců se samci nasytí z úlovku nejdříve a nejslabší mláďata hladoví a hynou. To je tvrdý zákon přežívání silných a vymírání slabých).

Lidská společnost se vyvíjí ve formě ohraničených komunit, v nichž v každé panuje určitý společenský řád, který určuje nerovnost mezi jejich příslušníky. Pro přežívání komunity je přiměřená míra nerovnosti nutná a pozitivní, protože zabezpečuje optimální selektivní reprodukci. Vždy však platí, že míra nerovnost nesmí překročit mez, za kterou by reprodukce již nebyla optimální a ohrožovala by reprodukci komunity. Efektivnost společenského života lidských komunit je v historickém vývoji stále více ovlivňován jejich ideologií. Pozitivně se může vyvíjet jen taková komunita, ve které ideologie a společenské vztahy zabezpečují její optimální rozvoj jako celku (dostatek životních potřeb, zdraví jedinců, početní růst, vojenskou sílu). Potřeba regulace společenského života vývojově vedla ke vzniku náboženství a státu.  Při špatné ideologii a špatné vládě je vývoj komunity negativní, komunita slábne a může i zcela zaniknout.

Jen minimum příslušníků dnešních rozhodujících společenských elit si uvědomuje uvedené darwinistické mechanismy vývoje lidské populace a tak elity směrují své společenské a politické aktivity a celý společenský vývoj nesprávně. Částečně to činí nevědomky, vedené chybnými teoretickými východisky, většinou to činí záměrně, s krátkozrakým cílem egoistického osobního nebo skupinového prospěchu.

Jedním z módních a nebezpečných bludů, je hypertrofované pojetí svobody individua a falešné pojímání lidských práv. V citovaném eseji Příspěvek k zoologii člověka jsem se na historickém vývoji lidstva pokusil vyložit, že civilizovaná (podivošská) fáze lidské společnosti začíná se vznikem řádu společenského soužití ve stále větších komunitách (tlupa, rod, kmen, město – civis, stát). A že je to právě řád, který nutně omezuje absolutní svobodu jedince. Konkrétní, časově a místně omezenou, užší formou řádu může být kodex, tj. konečný počet verbálních nebo psaných pravidel (Chamirapiho zákoník), ale jeho nejširší formou je celý nepsaný souhrn morálních příkazů a pravidel, uznávaných většinou komunity.

To dnešní libertariáni (Rothbard i historičtí – Nietzsche aj.) neuznávají a prosazují požadavek absolutní svobody jedince. Jejich nejnebezpečnějšími aktuálními požadavky jsou: zákaz výchovy a racionálního vzdělávání  dětí (ať si rostou jako dříví v lese), svoboda šíření mystiky a iracionálních mýtů, svoboda narkomanie, absolutní sexuální nevázanost, odmítání funkce státu, odmítání produktivní práce a svoboda parazitování na společenských statcích a službách.

Aktuálním módním požadavkem (kterému mnozí politici z populistických pohnutek naslouchají a vyhovují) je propagace a svoboda  veřejných projevů homosexuality a podobných nepřirozených sexuálních praktik a jejich podpora ze strany politické reprezentace.

Tento stav vyplývá z toho, že fenomén homosexuality je špatně chápán a vykládán. Základní příčinou je idealistický světový názor a z něho vycházející filosofické školy, které hledají transcendentní původ a smysl lidské existence a které pracují s pojmy vrozeného dobra a zla, ctnosti a hříchu, božského daru nezcizitelné svobody jedince, nedotknutelného práva na život atd.

Objektivní vědecká pravda je však taková, že lidská existence, jak individuální, tak společenská, nemá žádny „vyšší“ smysl, ani poslání. Druh homo sapiens prostě existuje jako projev a stupeň vývoje materiálního světa a o jeho další existenci a rozvoji bude rozhodovat jen to, jak si zabezpečí svojí početní a kvalitní reprodukci. Kvalitní reprodukce znamená především to, že každá následující generace bude zdravější a lépe přizpůsobená aktuálním životním podmínkám a že bude v této vyšší kvalitě cílevědomě regulovat svojí početnost. Pokud vývoj lidstva nepovede cestou polské filmové satiry SEXMISE bude nutno, aby mužové plodili a ženy rodily nové zdravější a kvalitnější děti dalších generací a aby se těmto dětem dostalo nejlepší možné péče všeho druhu (zdraví, výchova, vzdělání).

Tento požadavek jedinci s homosexuální deformací nemohou plnit!

Jsou-li geneticky deformovaní tak, že nemají potřebu a schopnost úspěšné sexuální interakce s jedinci opačného pohlaví, je nutno je považovat za neplnohodnotné jedince svého živočišného druhu, kteří nejsou schopni zajistit jeho reprodukci.

Jsou to svého druhu jedinci tělesně handicapovaní (mrzáci)!

Tak, jako moderní lidstvo nediskriminuje a nepronásleduje jiné mrzáky: slepce, hluché a němé, chromé, mentálně nedostatečné atd. (kteří byli a jsou. primitivními a málo civilizovanými komunitami usmrcováni), ale poskytuje jim společenskou pomoc, ať z veřejných prostředků sociální pomoci, nebo formou soukromé charity, musí podobně humánně tolerovat i mrzáky sexuální orientace a poskytovat jim, pokud to potřebují, přiměřenou nutnou pomoc.

Naproti tomu si však tato minorita tělesně postižených nemůže dělat nároky na nějaké privilegované postavení ve společnosti. Např. konkrétně požadovat pro spolu žijící homosexuální páry stejná práva a společenskou podporu jako normální rodina, kterou podporuje stát jako instituci, zabezpečující zdravou reprodukci obyvatelstva. V demokratické a liberální společnosti jistě nikdo nesmí překážet homosexuálům v jejich soužití, ani je jakkoli persekvovat nebo skandalizovat. Ale jejich sexuální praktiky však nesmí být žádným způsobem propagovány a být tak špatným příkladem pro majoritní zdravou společnost, zejména pak pro mládež. Zákony a justice by měly každou propagaci homosexuality a ostatních nenormálních sexuálních praktik posuzovat jako úmyslné ohrožování zdraví a morálky společnosti a postihovat je podle zákona. Ve svých uzavřených společnostech se mohou takoví dospělí jedinci vyžívat podle svého založení, ale jen pokud při tom neporušují zákony. Současně jim však zákony a justice musí poskytovat ochranu proti šikanovaní nebo skandalizaci z důvodu jejich sexuální orientace.

Pokud si spolu žijící homosexuální páry chtějí vzájemně zajistit dědická, majetková a podobná práva, mohou tak činit smlouvami podle soukromého práva, nikoli však vyžadovat stejná práva, jaká jsou určena pro podporu a ochranu normální rodiny.

Takovéto zákonné a liberální uspořádání vztahů mezi zdravou částí populace a její sexuálně handicapovanou menšinou by humánním a zároveň plně racionálním způsobem vyřešilo sporné a společensky nevyřešené požadavky homosexuálů a současně utlumilo nepřiměřené obranné reakce sexuálně zdravé většiny populace.

Proto je třeba se zbavit všech idealistických názorů na lidskou existenci a vycházet z dosaženého vědeckého poznání evoluce živé přírody, kterou již před 150 léty vyložil Charles Darwin.

16. srpna 2008