Dopis romským aktivistům

K napsání tohoto dopisu mne vyprovokoval diskusní pořad paní Jílkové “Máte slovo“ ( CT1 – 7.2.2008 ) na téma problémů českých Romů. Chtěl bych se k tomuto problému vyslovit na základě mých osobních zkušeností.

V roce 1963 jsem byl začínajícím inženýrem s tehdy mírně nadprůměrným měsíčním platem 1500Kč. Oženil jsem se a nastěhoval do části rozděleného bytu babičky mé ženy ve Slezské ulici na pražských Vinohradech. Dům byl patřičně starý a zastarale vybavený: elektrické napětí 110 V, bez koupelny atd. Bylo třeba jej alespoň částečně zmodernizovat. Problémem tehdy byly peníze, nedostatek materiálu a řemeslníků. Nezbývalo, než si pomoci sám. Koupelnu jsem budoval tak, že jsem použil písek, který na dvorku „zapomněli“ zedníci OPBH (Obvodního podniku bytového hospodářství), dva pytle cementu jsem sehnal v prodejně na nádraží Praha-střed a dovezl si je na Vinohrady na vypůjčeném dvojkoláku, vápno pod obkládačky jsem si přivezl ve kbelíku tramvají od strýčka z Komořan, který tam stavěl rodinný domek. Jen na obklad koupelny, rozvod plynu a vody jsem si sehnal řemeslníky – meloucháře.

Proč to rozebírám tak podrobně?

 Ve zmiňované diskusi paní Jílkové se romští aktivisté „strefovali“ do pana Čunka, jak nelidsky vystěhoval část vsetínských Romů do značně zdevastovaných domů někde v podhůří. Vzpomněl jsem si na reportáž z návštěvy jedné přestěhované romské rodiny v takovém domě, zinscenované proti panu Čunkovi. Obyvatelka, hystericky ječící Romka, ukazovala na kameru v jakém stavu mají koupelnu. Skutečně žádný komfort to nebyl, měla opadané některé obkládačky, ale koupelna to byla. Podotýkám, že já český inženýr, jsem neměl koupelnu žádnou. Pravděpodobně i jiné části domu nebyly v bezvadném stavu, ale dům byl obyvatelný a jistě i opravitelný. Nepochybuji, že nezaměstnaní mužští obyvatelé domu by si při troše snahy a píle mohli nejnutnější opravy domu udělat svépomocí, jako kdysi já zaměstnaný po práci, a udělat si dům obyvatelnější. Ale oni se raději povalují, popíjejí a hlavně požadují na „gadžích“, aby jim vše dodali hotové „pod nos“, na což, podle jejich mínění, mají právo jako diskriminovaná etnická minorita.

Druhá moje zkušenost je z doby o pět roků později, kdy jsem, jako již přední technik, dostal podnikový byt 3 + 1 v nadstandardním bytovém věžáku v Praze 10 Na Skalce. Podotýkám, že v tom úplně novém podnikovém domě dostalo současně byty i několik romských dělnických rodin. Záhy jsem zde byl zvolen domovním důvěrníkem a řešil některé domovní problémy. Asi po dvou létech bydlení mne pozvala jedna romská rodina, abych se přišel podívat do jejich bytu, že mají nefunkční některé jeho vybavení, které jim nechce správa domu opravit. Byl jsem zděšen stavem toho bytu. Ve vstupní chodbě byla omítka stěn sedřena až na cihlu od dětských trojkolek a zašpiněná od jiných dětských „her“, PVC na podlaze špinavé a potrhané. V koupelně byl ve vaně na mnoha místech omlácen smalt, vodovodní baterie a sprchové hadice byly polámané a utrhané. Prostě, podle pojmu Romy do češtiny zavedeného, byl byt značně „vybydlený“. Tak dokáží zdevastovat téměř nový byt jen nekulturní nebo demoralizovaní lidé, ať jsou bílí nebo snědí. Zde to konkrétně byli Romové, zdánlivě zcela „integrovaní“.

Třetí zkušenost je z konce 70. let. To jsem po rozvodu znovu začínal v novém manželství. Výměnou původního bytu jeden za dva, jsem získal nový podnikový byt v sídlišti Bohnice. I zde jsme měli romské spoluobyvatele, jejichž děti moje manželka učitelka také učila. Zde byly problémy s romskými dětmi, které byly značně neukázněné. Následkem byly počmárané zdi a stěny uvnitř i vně domu, rozbitá okna, skla a ovládání výtahu, nepořádek před domem, na chodbách a ve sklepích. Sklepy byly i vykrádány, ale pachatelé nebyli přistiženi, byli jen podezřelí. Ale tento stav byl jen dočasný. Romští otcové byli přístupní stížnostem spoluobyvatel a postupně u svých dětí zjednali pořádek. Nakonec se soužití „bílých“ a Romů ustálilo na uspokojivé úrovni pro všechny.

Dá se říci, že tito „naši“ Romové se skutečně integrovali do majoritní komunity jak na pracovištích v továrnách, tak i v bydlišti. Takže taktika integrace Romů za socialistického režimu alespoň v Česku měla úspěch. Romové byli donuceni pracovat a posílat své děti do škol, ale zato měli stejně placenou práci jako majoritní populace, možnost zvyšovat si kvalifikaci i stejný přístup k podnikovým bytům.

Po převratu 1989 došlo k idealisticky nereálnému uplatňování lidských práv (volba místa pobytu, zrušení povinnosti pracovat, laxní sociální dohled atd.) a k dogmatickému uplatňování názoru (hlavně Václavem Klausem), že stát nemá občany dirigovat a vychovávat, ale že vše vyřeší automatismus trhu. Tím došlo k zastavení integrace a naopak k zesílení segregace Romů, což ještě zhoršovalo stěhování civilizačně nejzaostalejších Romů ze Slovenska (kde za Slovenského štátu Romy vyhlazovali a za socialismu i dnes je ještě výrazně diskriminují) do Česka. Teprve za vlád sociálních demokratů se začaly řešit problémy se všemi asociálními minoritami (notoricky nezaměstnaných, bezdomovců, narkomanů atd.) zneužívajícími sociální systém. Různí falešní humanisté mají za zlé panu Čunkovi, že má odvahu mluvit o problémech otevřeně a prakticky je řešit v mezích zákonů. Stát musí zákony a práva uplatňovat u všech občanů stejně. Orgány činné v trestním řízení pak musí brát ohled (diferencovaně od případu k případu) na handicapy příslušníků minorit a uznávat je jako polehčující okolnosti při posuzování jejich přestupků a trestných činů. A pro různě handicapované minority by stát měl mít sociální programy, usnadňující jim integraci do majoritní společnosti.

A nyní přímo k romským aktivistům, romské střední třídě a inteligenci.

Zatím jste se hlavně projevovali tím, že jste uplatňovali nadstandardní nároky Romů a požadovali pro ně výhody, jaké majoritní populace nemá. Chtěl bych vám připomenout situaci českého národa v 17. až 19. století, kdy byl také diskriminovaným etnikem v habsburském soustátí. Český lid byl násilně germanizován a zatěžován nejvyššími daněmi a robotami v monarchii. A hrozil mu zánik, podobný osudu polabských Slovanů. Ale byla to česká inteligence, která se chopila práce pro národní obrození. Aktivisté chodili mezi lid, dodávali mu sebedůvěru a zprostředkovávali vzdělání a rozvoj řemesel a obchodu. Mnozí za to zaplatili chudobou, ztrátou rodiny, zdravím i životem. Nic podobného dnes u romské inteligence a aktivistů nevidím. Asi jste nečetli Jiráskovy knihyTemno nebo F.L. Věk . Měli byste si uvědomit, že je to především vaše vlastenecká povinnost, uskutečnit národní obrození vašeho kmene.

Proti českým buditelům máte tu výhodu, že stát vás nepronásleduje, ale chce a bude vaší práci podporovat morálně i materiálně. Nikdo Romům nechce brát jejich kulturu, ani jazyk. Máme rádi jejich hudebnost a pohybové i výtvarné nadání a chceme rozvoj jejich svébytné kultury podporovat. Ale současně chceme, aby respektovali kulturu a zákony naší země, ve které žijí a nechovali se k nám “gadžům“ jako nepřátelům, jejichž domnělé „hlouposti“ mohou využívat a které mohou poškozovat, ohrožovat a okrádat.

8. února 2008